ECLI:CZ:US:2004:1.US.138.03
sp. zn. I. ÚS 138/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. M. Ž., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti P. Ž., zastoupeného JUDr. I. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2002, č. j. 13 To 399/2002-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho stížnost, proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 24. 9. 2002 (Nt 801/2002-13), kterým byl ve veřejném zasedání zamítnut jeho návrh na povolení obnovení řízení ve věci, v níž byl uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže. Stěžovatel tvrdil, že krajský soud porušil čl. 4 odst. 4, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti krajskému soudu zejména vytýkal, že nepřerušil řízení a nepředložil věc Ústavnímu soudu, který měl podle názoru stěžovatele rozhodnout, zda opomenutím zákonodárce nedošlo k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny. Zákonodárce totiž podle stěžovatele opomněl vydat v zákoně č. 265/2001 Sb. odpovídající přechodné ustanovení, které by přiměřeným snížením výše uloženého trestu, reagovalo na změněnou hranici škody, kterou stěžovatel způsobil. Ta podle nové úpravy již není škodou značnou, ale škodou větší, což by podstatně ovlivnilo kvalifikaci jeho jednání z hlediska uloženého trestu (§247 odst. 2 vs. §247 odst. 3 tr. zák.)
Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2002 (13 To 399/2002) Ústavní soud zjistil, že krajský soud přezkoumal stížností napadené rozhodnutí okresního soudu a potvrdil rozhodnutí, podle něhož nebyly dány podmínky pro povolení obnovy řízení v původní trestní věci pravomocně skončené dne 7. 11. 2000, s tím že novelu trestního zákona, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2002, nebylo možno aplikovat.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. V. K. mj. vyjádřil přesvědčení, že novou skutečností ve smyslu ust. §278 odst. 1 tr. řádu je objektivně existující jev, který může mít vliv na zjištění skutkového stavu. Změna zákonné úpravy takovou skutečností není.
Předmětná ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce původně přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Vladimíru Klokočkovi, jehož výkon funkce skončil dříve, než byla věc vyřízena. Proto musela být stížnost přidělena jinému soudci zpravodaji, jímž byla JUDr. Eliška Wagnerová, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu Ústavního soudu. Podle ust. §8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých základních práv či svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
V souladu s obsahem ústavní stížností se Ústavní soud mohl v předmětné věci zabývat pouze řízením, v němž bylo vydáno rozhodnutí krajského soudu, jímž nebylo vyhověno stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení. Předcházející trestní řízení, v němž byl stěžovatel pravomocně odsouzen, v rámci řízení o této ústavní stížnosti zkoumáno být nemohlo. Podle ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený trest by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Stěžovatel spatřoval zásah do svého základního práva v tom, že stížnostní soud v řízení o obnově řízení neaplikoval se všemi důsledky novelu trestního zákona, resp. že věc nepředložil Ústavnímu soudu k rozhodnutí o ústavnosti novely trestního zákona, v níž zákonodárce podle stěžovatele opomněl reagovat na disproporci, jež vznikla mezi pachateli pravomocně odsouzenými před 1. 1. 2002 a mezi pachateli jejichž věc pravomocně skončila po tomto datu. Stěžovatel chtěl dosáhnout zmírnění svého trestu tím, že podal návrh na povolení obnovy řízení, v němž namítl, že změna právní úpravy založila nerovnost mezi odsouzenými vykonávajícími trest odnětí svobody. Procesní institut obnovy řízení však k tomuto stěžovatelem sledovanému účelu nemůže sloužit. Ústavní soud již dříve konstatoval, že: "V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze proto v řízení o povolení obnovy řízení novou skutečnost spatřovat ve vadě v právním posouzení věci dovozované z později přijaté právní úpravy. Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení přihlížet. Jediná výjimka z této zásady je upravena v ustanovení §71 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Tímto ustanovením byla explicitně jako důvod pro obnovu řízení uvedena skutečnost spočívající ve zrušení právního předpisu nebo jeho části. Byl-li na základě takového předpisu, který byl nálezem Ústavního soudu zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud celý vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle trestního řádu. Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají však nedotčena." (Srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, trvale dostupný pod touto sp. zn. na www.judikatura.cz).
V řízení o povolení obnovy, jehož předmět je vymezen ustanovením §278 odst. 1 tr. ř., nemohlo v daném případě dojít k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, resp. ani čl. 40 odst. 6 či čl. 39 Listiny, způsobem, jenž popsal stěžovatel. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelem zmíněná skutečnost, že dříve zákonodárce taková zmírnění provedl (čl. III. zákona č. 290/1993 Sb. a čl. II. zákona č. 253/1997 Sb.) Rozhodující je, zda v platném právním řádu je k dispozici využitelný procesní prostředek, který takový přezkum umožňuje (obdobně i usnesení I. ÚS 456/02 ze dne 8.7.2003). Návrh na povolení obnovy řízení takovým prostředkem není. Ústavní soud rovněž dodává, že právní otázka relevance novely trestního zákona v řízení o povolení obnovy, byla již Ústavním soudem řešena v zatím nepublikovaném usnesení ze dne 26. 11. 2002, vydaném pod sp. zn. II. ÚS 535/02.
Ústavní soud na okraj dodává, že pokud by shora uvedená námitka byla vznesena v řízení, jehož předmětem by byl uložený trest odnětí svobody, šlo by o odlišnou procesní situaci a obecný soud by patrně musel zvažovat aplikaci čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Obdobně prezident republiky, který je se stěžovatelem namítanou nerovností zcela jistě konfrontován v řízeních o milostech, které usilují o snížení trestu cestou agraciace, je legitimován k podání návrhu Ústavnímu soudu, jehož předmětem by bylo odstranění namítaného opomenutí zákonodárce, pro rozpor s ústavní zásadou rovnosti. Ani jedna z těchto procesních situací však v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydaném v řízení o povolení obnovy řízení nemohla nastat.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že krajský soud své úvahy nevybočující z ústavního rámce řádně a přesvědčivě odůvodnil a Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Napadené rozhodnutí není v rozporu se základními právy stěžovatele a respektuje jeho právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu