ECLI:CZ:US:2004:1.US.144.04
sp. zn. I. ÚS 144/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J., s.. s. r. o., zastoupeného advokátem JUDr. Vladimírem Sedláčkem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 12. 2003, čj. 22 Cdo 1211/2003 - 116, za účasti Ing. R. V., jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného advokátkou JUDr. K. Š., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou na poště dne 10. 3. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2003, čj. 22 Cdo 1211/2003 - 116, kterým bylo zastaveno dovolací řízení proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2001, čj. 8 Co 1025/2001 - 54. Tímto rozsudkem byl potvrzen ve věci samé rozsudek Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 7. 2001, čj. 6 C 36/2001 - 39. Okresní soud jím zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému Ing. R. V. na vydání dvou stavebních míchaček, ocelového kontejneru a dalšího, ve výroku rozsudku specifikovaného, stavebního materiálu. Dále zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 253 862,-- Kč s příslušenstvím, řízení o zaplacení částky 507 723,16 Kč zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 3, v čl. 38 odst. 2 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Podle názoru stěžovatele mu soudy neposkytly požadovanou ochranu jeho práv. Stěžovatel dále uvedl řadu skutečností, které podle jeho názoru vedly k porušení jeho základních práv. V petitu ústavní stížnosti sice výslovně požadoval jen zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, ale z jejího obsahu vyplývá jeho nesouhlas rovněž s rozhodnutími soudů nižších stupňů.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení.
Ing. R. V., vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření uvedl, že dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto zcela po právu z procesních důvodů, které spočívaly v nedostatku povinného právního zastoupení stěžovatele v řízení před Nejvyšším soudem ČR. K věci samé uvedl, že společnost O., s. r. o. , jejímž je jednatelem, zadržela stěžovateli věci, které mají bagatelní hodnotu, což prokazuje jednak ocenění věcí soudním exekutorem, jednak skutečnost, že stěžovatel si, i přes výzvy uvedené společnosti, své věci nevyzvedl a na výzvu k převzetí věcí vůbec nereagoval. Nesouhlasil s tvrzením stěžovatele o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a společností O., s. r. o. Uvedl, že v současné době probíhá ve věci soudní řízení, kdy okresní soud nejprve potvrdil platnost nájemní smlouvy, následně jeho rozhodnutí odvolací soud zrušil a okresní soud poté nepřiznal společnosti O., s. r. o., požadovanou finanční částku z důvodu promlčení. Touto věcí se bude dále zabývat odvolací soud.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel namítl porušení svého práva na spravedlivý proces, avšak opomenul, že zastavení dovolacího řízení bylo důsledkem procesní nečinnosti stěžovatele, respektive osoby, která ho měla v dovolacím řízení zastupovat. Postup dovolacího soudu byl v souladu s ustanovením §241b odst. 2 a §104 odst. 2 OSŘ. Jestliže procesní předpisy stíhají nečinnost účastníka řízení sankcí zastavení řízení, nejde o zásah do práva na spravedlivý proces.
Ze spisu Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 6 C 36/2001, zjistil Ústavní soud, že rozsudkem ze dne 10. 7. 2001 byla zamítnuta jednak žaloba stěžovatele proti žalovanému Ing. R. V. na vydání dvou stavebních míchaček, ocelového kontejneru k přepravě nářadí a dalšího stavebního materiálu, jednak žaloba na zaplacení částky 253 862,-- Kč s přísl. a řízení o zaplacení částky 507 723,16 Kč bylo zastaveno. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že uvedený materiál nezadržuje stěžovateli žalovaný jako fyzická osoba, ale společnost O., s. r. o., jako právnická osoba, z titulu sporu o dlužné nájemné, vedeného v samostatném řízení u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 181/2000. Předmětné movité věci jsou umístěny v areálu této právnické osoby, nikoliv v soukromých prostorách žalovaného jako fyzické osoby. Odvoz těchto věcí neprováděl žalovaný jako fyzická osoba, ale zaměstnanci společnosti O., s. r. o., a tento odvoz byl učiněn na pokyn jednatele společnosti Ing. R. V.. Kontejner se dostal do dispozice této právnické osoby až na základě soupisu movitých věcí, provedeného vykonavatelem Okresního soudu v Přerově. K tvrzení, že žalovaný jako fyzická osoba zadržuje plotové pletivo a další stavební materiál, stěžovatel, kromě protokolu o soupisu movitých věcí vykonavatelem, i přes výslovnou výzvu soudu nebyl schopen označit žádné důkazy. Proto okresní soud žalobu stěžovatele na vydání movitých věcí zamítl pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného Ing. R. V.. Rovněž soupis movitých věcí soudním vykonavatelem byl učiněn na návrh právnické osoby O., s. r. o., v jejíž prospěch byly movité věci sepsány na dlužné nájemné, a dvě míchačky a kontejner se nacházejí v areálu pronajatém touto právnickou osobou. Žalobu stěžovatele, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu ušlý zisk za zadržení dvou míchaček a ocelového kontejneru ve výši 253 862,-- Kč se 14 % úrokem soud zamítl ze stejných důvodů, tj. pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného. Se souhlasem žalovaného vzal stěžovatel v průběhu řízení částečně zpět žalobu na zaplacení částky 507 723,16 Kč, proto soud řízení o této částce zastavil.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 12. 2001, čj. 8 Co 1025/2001 - 54, rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že okresní soud provedl v řízení veškeré důkazy, které byly účastníky, zejména stěžovatelem, navrženy, vyjma stěžovatelem požadované vypracování znaleckého posudku z oboru geodézie a vyžádání identifikace parcel. Okresní soud důvody, proč tento důkaz neprovedl, řádně vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku. Tento důkaz by byl nadbytečný i podle názoru odvolacího soudu. Důkazy provedené okresním soudem byly provedeny zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, upravujícími dokazování. V hodnocení důkazů se okresní soud nedopustil žádného pochybení. Z provedených důkazů vyplývá, že žalovaný nikoliv jako fyzická osoba, ale jako jednatel právnické osoby společnosti O., s. r. o., dal na konci roku 1997 příkaz svému zaměstnanci, aby míchačky stěžovatele odvezl do prostor společnosti poté, co uplatnila k předmětným věcem zástavní právo ve smyslu §672 ObčZ z toho důvodu, že stěžovatel dlužil společnosti O., s. r. o., nájemné za nebytové prostory.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2003, čj. 22 Cdo 1211/2003 -116, Ústavní soud zjistil, že dovolací řízení ve věci bylo zastaveno. Dovolání bylo sepsáno a podepsáno jednatelem stěžovatele J. J., který neprokázal, že má právnické vzdělání. Podmínka uvedená v §241 odst. 2 OSŘ, tj. povinné zastoupení advokátem či osobou s právnickým vzděláním, tedy nebyla splněna. Za této situace dovolacímu soudu nezbylo než ve shodě s ustanoveními §241, §21, §21a, §21b a §104 odst. 2 OSŘ dovolací řízení zastavit, aniž se mohl zabývat otázkou, zda lze tichého společníka považovat za subjekt, který je ve smyslu §21 odst. 1 písm. b) OSŘ oprávněn jednat za právnickou osobu.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rozsudky obou obecných soudů i usnesení Nejvyššího soudu ČR s tvrzením, že jejich postupem byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 3, v čl. 38 odst. 2 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 a v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s výkladem ve věci aplikovaných ustanovení občanského zákoníku a s právními závěry obecných soudů. Stěžovatel ovšem v ústavní stížnosti nijak nebrojí proti podstatě závěru obou obecných soudů, na jehož základě byla jeho žaloba zamítnuta, tj. že jeho žaloba směřovala proti subjektu, který nebyl ve věci pasivně legitimován. Napadá pouze provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy a vyslovuje s nimi svůj nesouhlas.
Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného ustanovení je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základním právům a svobodám zakotveným v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud se rovněž nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V konkrétní věci takováto pochybení zjištěna nebyla.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu k tvrzenému porušení základních práv a svobod stěžovatele nedošlo. Soudy obou stupňů provedly dokazování v souladu s příslušnými ustanoveními OSŘ, čímž správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem.
K námitkám stěžovatele, kterými napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, lze jen dodat, že stěžovatel nesplnil jednu ze základních podmínek dovolacího řízení, kterou je podle ustanovení §241 povinné zastoupení advokátem nebo notářem, nemá-li dovolatel nebo osoba, která za něj jedná, právnické vzdělání. Nejvyšší soud ČR proto dovolací řízení zastavil zcela v souladu se zákonem.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu