ECLI:CZ:US:2004:1.US.148.04
sp. zn. I. ÚS 148/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky V. D., zastoupené advokátem JUDr. V. L., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2003, č.j. 24 Co 414/2003-245, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 7. 2003, č.j. 8 C 135/98-224, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2002, č.j. 24 Co 300/2002-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V petitu ústavní stížnosti brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 24 Co 414/2003-245 ze dne 20. 11. 2003, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně č.j. 8 C 135/98-224 ze dne 31. 7. 2003, kterým byla stanovena stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 5.000,- Kč a uhradit náklady řízení. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Porušení uvedených ustanovení spatřuje stěžovatelka v následujících skutečno- stech:
Na základě žaloby žalobkyně E. V. (pozn.: proti stěžovatelce) bylo provedeno řízení a žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn. 8 C 135/98 ze dne 14. 10. 1998 zamítnuta. O odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 24 Co 300/2002 ze dne 8. 10. 2002 tak, že rozsudek soudu I. stupně změnil ve výroku ve věci samé, rozhodl, že žaloba je co do základu důvodná, a jinak tento rozsudek zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Podle právního názoru odvolacího soudu se pak soud I. stupně zabýval již jen výší škody tvrzenou žalobkyní a rozsudkem č.j. 8 C 135/98-224 ze dne 31. 7. 2003 stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 5.000,- Kč a uhradit náklady řízení. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Stěžovatelka uvádí, že podstatný je původní rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 300/2002 ze dne 8. 10. 2002, neboť jím bylo rozhodnuto o tom, že žaloba je co do základu důvodná. Krajský soud opřel uvedený právní závěr o zjištění, že stěžovatelka porušila zákonnou povinnost předcházet škodám na majetku ve smyslu ustanovení §415 občanského zákoníku. Stěžovatelka tvrdí, že škoda (vytopený byt žalobkyně v důsledku prasklého radiátoru ústředního topení v bytě stěžovatelky) vznikla bez jejího zavinění a v řízení došlo "ke vzniku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním závěrem soudu". Odvolací soud přijal pro soud I. stupně závazný právní názor na základě chybného hodnocení důkazů, neboť důkazy pro věc rozhodující a v její prospěch svědčící byly zcela opomenuty. Stěžovatelka dále uvádí, že prokázala jednoznačně, že ústřední topení je součástí společných částí domu, do nichž nebyla oprávněna zasahovat. Konečně dodala, že se vzhledem ke svému věku v technických záležitostech vůbec neorientuje, byt s neodborným zásahem do ústředního topení převzala a jeho stav byl stejný po celou dobu užívání bytu.
Stěžovatelka proto tvrdí, že se odvolací soud v rozsudku sp. zn. 24 Co 300/2002 ze dne 8. 10. 2002 nevypořádal dostatečně se všemi provedenými důkazy, nezabýval se její obranou, čímž vzniklo rozhodnutí, které je protiústavní, protože odporuje čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Dále uvádí, že podle jejího názoru byla v předmětné věci porušena zásada dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť Krajský soud v Praze rozhodl v uvedeném rozsudku, že žaloba je co do základu důvodná a dospěl tak k odlišným skutkovým zjištěním než soud I. stupně na základě vlastního dokazování a zbavil ji tak možnosti jeho právní závěr přezkoumat v rámci opravného prostředku.
Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 24 Co 414/2003-245 ze dne 20. 11. 2003 a rozsudek Okresního soudu v Kladně č.j. 8 C 135/98-224 ze dne 31. 7. 2003, jímž bylo rozhodnuto o výši nároku, a současně navrhl i odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti - jak je uvedeno níže - se však podává, že napadá i původní rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2002, č.j. 24 Co 300/2002-179, jímž bylo rozhodnuto o základu nároku.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 8 C 135/98 vedený u Okresního soudu v Kladně. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž byla podána žaloba o zaplacení částky 5.000,- Kč z titulu náhrady škody způsobené prasklým radiátorem ústředního topení v jejím bytě, a to na zařízení bytu žalobkyně umístěného pod bytem stěžovatelky. Okresní soud v Kladně původně rozhodl rozsudkem č.j. 8 C 135/98-30 ze dne 14. 9. 1999 tak, že žalobu proti stěžovatelce zamítl s odůvodněním, že nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením č.j. 24 Co 20/2000-53 ze dne 9. 3. 2000 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že soud I. stupně se musí podrobně zabývat zjištěním předpokladů pro vznik odpovědnosti.
Soud I. stupně po doplnění dokazování rozhodl ve věci rozsudkem č.j. 8 C 135/98-115 ze dne 22. 3. 2001 tak, že žalobu znovu zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že nejsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti na straně stěžovatelky, protože k protiprávnímu úkonu stěžovatelky nedošlo, takže ta za vzniklou škodu neodpovídá. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením č.j. 24 Co 345/2001-136 ze dne 25. 9. 2001 rozsudek soudu I. stupně opětovně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s poukazem na nedostatečná skutková zjištění a nezbytnost zkoumání odpovědnosti i podle §415 občanského zákoníku.
Okresní soud v Kladně po dalším řízení rozsudkem č.j. 8 C 135/98-159 ze dne 18. 4. 2002 žalobu opět zamítl. V odůvodnění uvedl, že vzhledem k neexistenci protiprávního úkonu nejsou u stěžovatelky naplněny předpoklady odpovědnosti podle §420 občanského zákoníku. Dále uvedl, že nejsou naplněny ani předpoklady odpovědnosti podle §415 občanského zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by stěžovatelka nechala namontovat přídavné zařízení sama a nelze od ní očekávat, že by mohla mít pochybnosti o tom, že by topení mohlo způsobit nějakou škodu. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem č.j. 24 Co 300/2002-179 ze dne 8. 10. 2002 změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé tak, že žaloba co do základu je důvodná, jinak rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc v tomto rozsahu soudu I. stupně vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že podle jeho názoru jsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti podle §415 občanského zákoníku.
Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 25 Cdo 725/2003-214 ze dne 21. 5. 2003 dovolání stěžovatelky odmítl pro jeho nepřípustnost [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Okresní soud v Kladně pokračoval v řízení o výši náhrady škody, které ukončil rozsudkem č.j. 8 C 135/98-224 ze dne 31. 7. 2003, v němž stěžovatelce stanovil povinnost zaplatit žalobkyni částku 5.000,- Kč a nahradit jí náklady řízení. V odůvodnění uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že co do základu bylo o návrhu pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 24 Co 300/2002-179 ze dne 8. 10. 2002, rozhodoval pouze o výši škody. Konstatoval, že požadovaná částka odpovídá prokázaným nákladům žalobkyně a dovolal se výpovědi žalobkyně, svědků a řady listinných důkazů. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem č.j. 24 Co 414/2003-245 ze dne 20. 11. 2003 rozsudek soudu I. stupně potvrdil s odkazem na to, že okresní soud provedl dokazování v dostatečné míře, jednotlivé důkazy správně zhodnotil a správně posoudil i výši vzniklé škody.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka se v petitu ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 24 Co 414/2003-245 ze dne 20. 11. 2003 a rozsudku Okresního soudu v Kladně č.j. 8 C 135/98-224 ze dne 31. 7. 2003, jimiž bylo rozhodnuto o výši náhrady škody. Celá argumentace ústavní stížnosti však ve skutečnosti směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 24 Co 300/2002-179 ze dne 8. 10. 2002, jímž bylo rozhodnuto, že žaloba je co do základu důvodná.
Vzhledem k navrhovanému petitu ústavní stížnosti přezkoumal Ústavní soud nejdříve oba (v něm) napadené rozsudky i řízení, jež jim předcházelo, a dospěl k závěru, že těmito rozsudky nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy při určení výše náhrady škody vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu a vyvodily z něho správné právní závěry. V procesu hodnocení důkazů při určení výše náhrady škody postupovaly v hranicích daných zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je stanovena v §132 občanského soudního řádu. V tomto procesu dokazování obecné soudy jednaly nikoli svévolně a nelze dovozovat ani tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými a právními závěry - ve smyslu ustálené judikatury - které by mohly zakládat protiústavnost napadených rozhodnutí.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 24 Co 414/2003-245 ze dne 20. 11. 2003 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně č.j. 8 C 135/98-224 ze dne 31. 7. 2003 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění do 31. 3. 2004 (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Jak bylo uvedeno výše, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka vlastně napadá především rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 24 Co 300/2002-179 ze dne 8. 10. 2002. Označeným mezitímním rozsudkem však bylo pravomocně rozhodnuto o základu žaloby a ve vztahu k němu byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje [pozn.: za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, nebylo možné podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. považovat dovolání, protože v této věci bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč, kdy je dovolání vyloučeno ex lege]. Podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Lhůta počínala běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tím je citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2002, který byl doručen právnímu zástupci stěžovatelky dne 17. 12. 2002, takže lhůta pro podání ústavní stížnosti uplynula dne 14. 2. 2003. Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě dne 11. 3. 2004, tedy po lhůtě stanovené k jejímu podání citovaným zákonem.
Vzhledem k této skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 24 Co 300/2002-179 ze dne 8. 10. 2002 odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2004
JUDr. František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu