ECLI:CZ:US:2004:1.US.149.04
sp. zn. I. ÚS 149/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. 3. 2004 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D., ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. p. v., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2003, č. j. 2 Ko 133/2003 - 1662, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2003, č. j. 2 Ko 134/2003 - 1664, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2003, č. j. 14 K 31/99 - 1640, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 3. 2004 zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů, neboť má za to, že postupem výše zmíněných soudů mu bylo zasaženo do jeho práva na přístup k soudu, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 2, 4 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.
Ústavní soud vychází z tvrzení stěžovatele uvedeného v jeho návrhu o tom, že výše citovaná usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl také dovoláním. Ústavní soud předpokládá, že dovolání bylo podáno řádně. Za tohoto stavu dal stěžovatel podáním dovolání najevo, že právě tento mimořádný opravný prostředek považuje za poslední prostředek, jenž mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a je tedy zřejmé, že jeho ústavní stížnost je podána předčasně.
Ve světle nejnovější judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu z 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že včasnost a přípustnost ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, budou zachovány. V takovém případě pak lhůta pro podání ústavní stížnosti začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.). Z toho však současně plyne, že v případě podáného dovolání bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o něm.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci či vyzýval k odstranění vad podání, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh podaný stěžovatelem není přípustný pro předčasnost.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. 3. 2004
JUDr. Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj