ECLI:CZ:US:2004:1.US.150.02
sp. zn. I. ÚS 150/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky O. - F., s.r.o., zastoupené Mgr. L. B., advokátkou, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 2. 1999, sp. zn. 7 C 90/94, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 18 Co 138/2000, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 7 C 90/94, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 18 Co 520/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení práva na spravedlivý proces domáhala zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 2. 1999, sp. zn. 7 C 90/94, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 18 Co 138/2000, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 7 C 90/94, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 18 Co 520/2001. Citovaným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 2. 1999 byl v právní věci skupiny žalobců, tvořené 9 fyzickými osobami, proti žalované stěžovatelce zamítnut její odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 25. 1. 1995. Městský soud v Praze jako soud odvolací uvedené usnesení zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tento soud poté vydal usnesení ze dne 8. 3. 2001, kterým odpor proti platebnímu rozkazu odmítl. Posledním napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001 bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrzeno. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 595/2002, bylo dovolání stěžovatelky proti tomuto usnesení odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí byla v řízení před obecnými soudy odepřena možnost prokázat "relevantní skutečnosti" případu. Polemizuje se závěrem obecných soudů, že platební rozkaz nebyl doručen osobám oprávněným za stěžovatelku přebírat písemnosti a že účinky řádného doručení tak nemohly nastat. Stěžovatelka navrhla provedení důkazu výpisem z obchodního rejstříku, grafologickým posouzením podpisů na doručenkách a výslechem její jednatelky, která jediná byla prý oprávněna přijímat za stěžovatelku písemnosti; ani soud prvního stupně ani soud odvolací však prý navržené důkazy neprovedly.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 6 uložil stěžovatelce platebním rozkazem ze dne 25. 1. 1995 povinnost zaplatit žalobcům v dané právní věci částku 11.500.000,- Kč s příslušenstvím. Platební rozkaz byl doručen dne 30. 3. 1995 na adresu Praha 4, nám. bratří S. 477/10, na doručence bylo razítko a IČO stěžovatelky, jakož i podpis osoby, která zásilku převzala. Jelikož při písemném vyhotovení platebního rozkazu došlo k písařské chybě, bylo soudem dne 17. 7. 1995 vydáno opravné usnesení, doručené stěžovatelce na adresu L. 54, Praha 6 dne 25. 7. 1995; rovněž toto usnesení bylo stvrzeno razítkem stěžovatelky se správným IČO a podpisem. Soud tedy neměl pochybnosti o správném doručení písemností a vyznačil právní moc platebního rozkazu dne 15. 4. 1995 a opravného usnesení dne 10. 8. 1995. Odpor proti platebnímu rozkazu podala stěžovatelka až v červnu 1998 s tím, že jí platební rozkaz nebyl doručen. Obvodní soud uvedl, že platební rozkaz i opravné usnesení byly řádně doručeny a odpor proti platebnímu rozkazu tak prvním z výše uvedených ústavní stížností napadených rozhodnutí odmítl jako pozdě podaný podle §174 odst. 3 o.s.ř. Městský soud v Praze poté jako soud odvolací uvedené rozhodnutí zrušil, avšak ze zcela jiného důvodu, než stěžovatelka uváděla; jako jeden ze žalobců byl totiž označen v mezidobí zemřelý Ing. V. D. a bylo nutno zjistit okruh jeho dědiců. Po tomto zjištění soud prvého stupně rozhodl shodně jako v předešlém usnesení, přičemž odkázal na jeho důvody. Městský soud v Praze pak toto rozhodnutí potvrdil; k námitkám stěžovatelky zejména uvedl, že zásilka byla poštovním doručovatelem řádně doručena osobě, u které tento doručovatel - vzhledem k tomu, že disponovala firemním razítkem - oprávněně předpokládal, že přijímání pošty je s ohledem na její pracovní zařazení obvyklé. Příjímání pošty se nepochybně týká předmětu činnosti právnické osoby a o případném překročení oprávnění jednající osoby druhý účastník nemohl vědět. Odvolací soud rovněž odkázal na ust. §16 obchodního zákoníku, dle něhož podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla- li třetí osoba vědět, že jednající k tomu není oprávněn.
S uvedenými závěry se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat; ve vztahu k dokazování, které stěžovatelka zpochybňuje, resp. vyjadřuje nespokojenost s tím, že nebylo podle jejího návrhu doplněno, lze pouze uvést, že nezávislý soud je oprávněn a současně i povinen odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Městský soud v Brně jako soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně vyslovil, proč nepovažuje doplnění dokazování ani argumentaci stěžovatelky pro podstatu věci za relevantní. Ústavní soud pak neshledal, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí a proto napadené rozsudky obecných soudů nepovažoval za stojící v rozporu s příslušnými články Listiny základních práv a svobod, zakotvujícími právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Z obecného hlediska lze doplnit, že Ústavní soud není možno chápat jako orgán, který by byl povinen perfekcionosticky zkoumat veškeré stěžovatelem tvrzené formální, resp. procesní nedostatky vzniklé v řízení před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci. Ústavní stížností rovněž nelze dohánět to, co bylo v zásadě zanedbáno již dříve.
K té části ústavní stížnosti, která směřuje proti původnímu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 2. 1999, sp. zn. 7 C 90/94, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 18 Co 138/2000, je nutno uvést, že takový návrh je z povahy věci nepřípustný (subsidiarita ústavní stížnosti). Uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 12. 1999 již zrušeno; požadovat dále zrušení i tohoto rozhodnutí městského soudu není možné, jelikož ústavní stížností nelze napadat rozhodnutí, kterým byla věc vrácena k pokračování v řízení; napadat je možno až konečná rozhodnutí, kterými byly v daném případě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 7 C 90/94, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 18 Co 520/2001, jež stěžovatelka ostatně také ústavní stížností - v této části z procesního hlediska správně - napadla.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů zčásti odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako nepřípustná podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu