ECLI:CZ:US:2004:1.US.150.03
sp. zn. I. ÚS 150/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti J. H., a I. V., zastoupených JUDr. Z. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2002, č. j. 22 Co 309/2002-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelky se domáhaly zrušení výše uvedeného rozhodnutí, vydaného ve věci jejich návrhu na náhradu škody způsobené nesprávným postupem při projednání dědictví po zůstavitelce Z. F., v němž byla opomenuta jejich matka, ačkoli byla k dědění povolána zákonem, a tvrdily, že jím bylo porušeno právo na rovnost práv účastníků řízení garantované čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, porušeno mělo být též jejich právo na soudní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, jakož i právo vlastnit majetek, které garantuje čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelky rovněž namítaly, že "nesprávného úředního postupu" se dopustil i Parlament ČR, který příslušné právní předpisy neupravil tak, aby zavazovaly soudy realizovat v dané věci dostatečná zjištění, na jejichž základě by bylo nutno jednat se všemi v České republice dosažitelnými dědici. Tím porušil tatáž ustanovení Ústavy a Listiny. Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti stručně shrnuto uvedly, že obecné soudy při posuzování postupu Okresního soudu v Rakovníku, jímž projednával dědictví po Z. F., po které měly být k dědictví (ve třetí skupině) povolány J. N. (dcera bratra zůstavitelky) a J. Š. (dcera sestry zůstavitelky a matka stěžovatelek), se vůbec nezaobíraly tím, zda nedošlo k pochybení Parlamentu ČR, který nevytvořil odpovídající právní prostředí (viz výše) a zaměřily se jen na to, zda došlo či nedošlo k formálnímu pochybení soudu v pozůstalostním řízení. Nevyčerpaly tak celý předmět sporu (stěžovatelky se na soudech domáhaly předložení věci Ústavnímu soudu postupem dle ust. čl. 95 odst. 2 Ústavy). Rozsudek, který se vyhýbá hodnocení toho, zda byl či nebyl vytvořen řádný právní režim pro projednání dědictví, je extrémně nespravedlivý. Stěžovatelky uvedly, že se o úmrtí Z. F. dozvěděly až po smrti své matky (jejímiž jsou jedinými dědičkami) a též po uplynutí tří let od právní moci rozhodnutí o skončení dědického řízení. Při jednání s J. N. jim bylo sděleno, že jejich právo bylo promlčeno. Podle ust. §460 občanského zákoníku se dědictví nabývá smrtí zůstavitele a soud nabytí dědictví pouze potvrzuje. Za tohoto stavu je evidentní disproporce mezi ochranou oprávněného dědice, který se svých práv může domáhat proti nepravému dědici pouze do tří let od pravomocného skončení dědického řízení a lhůtou vedoucí k nabytí vlastnického práva k nemovitosti vydržením, která je desetiletá. Ten stav odporuje ústavně zaručené rovnosti a koliduje i s ústavně zaručenou ochranou vlastnického práva. Ústavním právům musí korespondovat i povinnost orgánů soudní moci zjistit, zda dědic existuje či nikoliv. Tuto povinnost přirozeně nelze absolutizovat, avšak možnost zjištění dědice žijícího v ČR nikterak nevybočuje z mezí objektivně existujících možností.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 vydaného dne 8. 3. 2002 (14 C 80/2001-32) Ústavní soud zjistil, že jím byl zamítnut návrh na uložení povinnosti České republice, vyplatit stěžovatelkám 1,222.202,- Kč, s přísl., z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup orgánů státu. Obvodní soud podrobně přezkoumal jak dědické řízení po pozůstalé Z. F. (pravomocně skončené dne 10. 1. 1997), tak dědické řízení po pozůstalé matce stěžovatelek J. Š. (zemřela 27. 7. 2000) a dospěl k závěru, že matka stěžovatelek své právo na vydání dědictví neuplatnila a dědický soud postupoval hospodárně, v souladu s příslušnými právními normami. S ohledem na možnost podat dědickou žalobu (§485 občanského zákoníku) považoval soud žalobu na náhradu škody za předčasnou.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2002 (22 Co 309/2002-55 Ústavní soud zjistil, že městský soud se rozsudkem obvodního soudu zabýval na základě námitek stěžovatelek, jež korespondovaly s námitkami nyní uplatněnými v ústavní stížnosti, a poté rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že při projednávání dědictví postupovala soudní komisařka zcela v intencích relevantních právních předpisů.
Projednávaná ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce nejdříve přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Vladimíru Klokočkovi, jehož výkon funkce skončil dříve, než byla věc vyřízena. Proto musela být stížnost přidělena jinému soudci zpravodaji, jímž byla JUDr. Eliška Wagnerová, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena rozhodováním v prvním senátu jako zastupující soudce. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu Ústavního soudu. Podle ust. §8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelkám se nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně zaručených základních práv či svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Do činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud zasáhne pouze tehdy, byla-li jejich zásahem porušena základní práva či svobody stěžovatelek, chráněná ústavním pořádkem České republiky. V řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů takto vymezené kompetence znamenají, že důvod k zásahu je dán zejména tehdy, když existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudů a z nich vyvozenými závěry nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelek s právním stavem, kdy jejich matka, ačkoli byla zákonnou dědičkou, nebyla povolána dědit. V tomto právním stavu, který spojují s nesprávným postupem dědického soudu, stěžovatelky spatřují (na základě práva, které patrně uplatňují z titulu právního nástupnictví po své matce), protiústavní zásah do svého vlastnického práva, porušení zásady rovnosti, práva na spravedlivý proces a Listinou daného práva na odškodnění za nesprávný postup orgánů státu. Avšak všechna tato pochybení stěžovatelky spojují s postupem obvodního a městského soudu, které nevyhověly jejich žalobě na náhradu škody za nesprávný postup při projednání dědictví. Nicméně již obvodní soud konstatoval, že soudní komisařka postupovala v souladu se zásadou hospodárnosti řízení a potřebné údaje zjišťovala od vypravitelky pohřbu, kterou byla H. Ch., nepokrevní neteř sestry matčina švagra zůstavitelky Z. F. Vypravitelka pohřbu, která byla v dlouholetém a pravidelném styku se Z. F. (navštěvovaly se, vypomáhaly si slavily osobní výročí apod.), uvedla, že zůstavitelka se nikdy nezmiňovala o jiných žijících sourozencích či rodinách, kromě J. N., která nakonec po Z. F. dědila. Obdobné závěry o rodinných vazbách zůstavitelky vyplynuly i z výpovědi B. K., další osoby, která zůstavitelku znala. Obvodní soud konstatoval, že soudní komisařka nepochybila, pokud nečinila další pátrání po jiných příbuzných zemřelé. Soud nepochyboval, že pátráním po matričních úřadech bylo možno nakonec zjistit existenci pominuté dědičky, ale tento postup by byl zcela v rozporu se zásadou hospodárnosti. Takový postup neukládá ani občanský soudní řád, ani Vnitřní kancelářský řád pro okresní a krajské soudy. S tímto právním názorem se ztotožnil i soud odvolací, proti jehož potvrzujícímu rozhodnutí směřuje ústavní stížnost. Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování konstatuje, že v jeho postupu neshledává porušení práva stěžovatelek na spravedlivý proces a práva na náhradu škody způsobené nesprávným postupem orgánů státu.
Jakkoli se stěžovatelkám mohou dopady tohoto právního názoru jevit nepřiměřeně tvrdými, nelze pominout, že obvodní soud svůj výklad povinnosti soudu (resp. soudního komisaře) respektovat zásadu hospodárnosti, podepřel i upozorněním na zákonem zaručenou možnost zjednat nápravu daného stavu uplatněním práva na vydání části dědictví dědickou žalobou proti nepravému dědici. Obvodní soud rovněž upozornil, že účelem institutu promlčení je vést nositele práv k jejich včasnému vykonání, aby potenciální dlužník nebyl po časově neurčitou dobu vystaven nejistotě. Ústavní soud konstatuje, že v takto podaném výkladu úřední povinnosti, který zásadu hospodárnosti aplikuje s vědomím, že je dán možný prostředek nápravy vzniklé chyby, neshledává rozpor se stěžovatelkami uváděnými ustanoveními Listiny a Ústavy. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že možnost nápravy je časově omezena, neboť ani zásada "nechť si každý střeží svá práva", která se promítá v institutu promlčecí doby, není v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Nelze rovněž pominout, že délka promlčecí doby kromě ochrany právní jistoty zohledňuje i existenci skutečného sociálního vztahu mezi zůstavitelem a dědici. Pokud takový vztah existuje, je nepochybné, že ve lhůtě tří let se dědic o úmrtí svého předka dozví. (Ostatně z toho, že matka stěžovatelek dědickou žalobu nepodala nelze bez dalšího dovozovat, že v jejím podání jí bránila výhradně skutečnost, že se o úmrtí své příbuzné nedozvěděla. Nepodání žaloby lze též interpretovat jako projev vůle - §35 odst. 1 občanského zákoníku).
Různě dlouhé doby stanovené pro promlčení a pro vydržení nelze bez dalšího považovat za kolidující s ústavní zásadou rovnosti. Především však nutno upozornit, že v řízení, jež vyústilo v podání ústavní stížnosti nebyla tato právní otázka podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí. Nemohla by tudíž vyvolat řízení o kontrole ústavnosti zákona (§78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Z ústavní stížnosti nepochybně vyplývá, že stěžovatelky vědí, že nárok na podání dědické žaloby, kterou byla oprávněna podat jejich matka, byl promlčen. Zvolenou procesní cestu proto považovaly za jedinou možnost jak dosáhnout zvrácení právní situace, která v daném případě nastala. Avšak Ústavní soud, vzhledem k výkladu podanému shora, konstatuje, že nepříznivá situace stěžovatelek nemá původ v protiústavnosti aplikovaných právních předpisů.
Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatelek na spravedlivý proces a stejně tak nezjistil ani porušení jiných jejich základních práv či svobod. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. října 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu