ECLI:CZ:US:2004:1.US.150.04
sp. zn. I. ÚS 150/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené advokátem JUDr. S. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003, čj. 30 Cdo 2087/2003 - 56, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 12. 6. 2003, čj. 8 Co 1182/2003 - 40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včasnou ústavní stížností domáhala zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu tamtéž ze dne 29. 1. 2003, čj. 7 C 373/2002 - 25. Uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu stěžovatelky na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 9. 10. 2002 mezi žalovanými J. M. a I. B.. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky, podané proti rozsudku krajského soudu, odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že oba soudy jí svým postupem upřely základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, zaručené v článcích 81 a 82 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle svého tvrzení se stěžovatelka domáhá, v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb., o půdě, nápravy majetkové křivdy. Tento zákon nevylučuje, aby se restituent mohl domáhat svého práva i jiným způsobem, tedy takovým, jaký zvolila stěžovatelka.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka navrhla zrušit proto, že obsahuje pouze výrok o odmítnutí dovolání a není odůvodněno. Nejvyšší soud ČR tedy věc stěžovatelky (její dovolání) neprojednal. Stěžovatelka zdůraznila, že napadenému usnesení předcházelo rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a v této souvislosti vznesla otázku, "zda Nejvyšší soud sám, či na politickou objednávku učinil tímto rozhodnutím tzv. justiční restituční tečku", a zda je toto rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR důvodem pro neprojednání její věci. Podle stěžovatelky jí soudy neposkytly ochranu ve vztahu k vlastnickému právu, které uplatnila, a postupovaly tudíž nespravedlivě.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, kterým neporušil žádná, ani ústavní práva stěžovatelky. Její žaloba byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, tedy z důvodu nesprávné volby prostředku právní ochrany. S tímto závěrem stěžovatelka v ústavní stížnosti nepolemizuje ani jej nevyvrací.
Nejvyšší soud ČR uvedl, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se nevymyká z konstantní judikatury v této otázce. Z toho důvodu nebylo dovolání shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Protože dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, bylo pro nepřípustnost odmítnuto. Napadeným usnesením dovolacího soudu nebylo tedy stěžovatelce upřeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, jak v ústavní stížnosti namítá.
Ze spisu sp. zn. 7 C 373/2002 Okresního soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 29. 1. 2003 zamítl žalobu stěžovatelky na určení neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené dne 9. 10. 2002 mezi žalovanými J. M. a I. B., jejímž předmětem jsou blíže označené nemovitosti. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že v daném případě není na podané žalobě naléhavý právní zájem, neboť stěžovatelka nebyla účastnicí kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými. Ovšem i za situace, kdy by její žalobě bylo vyhověno, nemělo by takové rozhodnutí vliv na její právní postavení, a to ani v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 154/2002, v němž se stěžovatelka domáhá určení neplatnosti převodu vlastnictví proti žalovaným Jiřímu Marešovi a obci Kamenný Újezd a vyklizení předmětných nemovitostí Jiřím Marešem.
Krajský soud v Českých Budějovicích, rozsudkem ze dne 12. 6. 2003, čj. 8 Co 1182/2003 - 40, rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný. Souhlasí s jeho závěrem, podle kterého pro vyhovění žalobě stěžovatelky chybí existence jejího naléhavého právního zájmu na požadovaném určení podle §80 písm. c) OSŘ. Stěžovatelka, jako osoba, která není účastnicí předmětné kupní smlouvy, může mít naléhavý právní zájem pouze tehdy, pokud by vyhovění její žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení. O takový případ se v dané věci nejedná. Eventuálním vyhověním žalobě stěžovatelky na určení neplatnosti označené kupní smlouvy by nastala pouze situace, že by se vlastníkem nemovitostí, které jsou předmětem uvedené smlouvy, stal žalovaný. To by nijak neovlivnilo právní postavení stěžovatelky a nemělo by dopad na její majetková práva. Stejně tak by vyhovění žalobě neovlivnilo její postavení v řízení, vedeném u téhož okresního soudu pod sp. zn. 7 C 154/2002, v němž se stěžovatelka domáhá určení neplatnosti převodu vlastnictví proti prvnímu žalovanému Jiřímu Marešovi a obci Kamenný Újezd a vyklizení nemovitosti prvním žalovaným. Existence naléhavého právního zájmu stěžovatelky v daném řízení nemůže spočívat v její snaze zajistit si pasivní legitimaci Jiřího Mareše v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 154/2002. Pokud stěžovatelka argumentuje tím, že obdobná problematika naléhavého právního zájmu na určovací žalobě je řešena i Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1750/2002, tato argumentace není správná, neboť uvedené rozhodnutí se týká žaloby na určení vlastnictví při jeho duplicitním zápisu v katastru nemovitostí, kde není o naplnění naléhavého právního zájmu pochybnost.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro nepřípustnost. Nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K námitkám stěžovatelky proti postupu obecných soudů je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti obecných soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů v řízení před těmito soudy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných obecným právem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla zakotvená v ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obhajuje svůj názor o správnosti cesty, kterou zvolila, pokud svůj tvrzený restituční nárok uplatnila určovací žalobou podle §80 písm. c) OSŘ na určení neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené dne 9. 10. 2002 mezi žalovanými J. M. a I. B.. Tvrdí, že obecné soudy neposkytly ochranu jejímu vlastnickému právu a upřely jí tak základní právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by došlo tehdy, pokud by jí byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, eventuálně pokud by odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, publikovaný ve svazku I. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu na str. 267 a násl.). Ústavní soud, po prostudování spisu a napadených rozhodnutí, nezjistil, že by bylo stěžovatelce nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Sama skutečnost, že obecné soudy opřely své závěry o právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. K úspěchu určovací žaloby, podané podle §80 písm. c) OSŘ, je totiž nezbytné prokázat existenci naléhavého právního zájmu na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jedná se o oblast obecného práva, k jehož interpretaci jsou povolány právě jen obecné soudy.
Z obsahu shora uvedeného spisu vyplývá, že v řízení, které je předmětem ústavní stížnosti, se o uplatnění restitučního nároku stěžovatelkou jednalo pouze vzdáleně. Předmětem řízení byla otázka platnosti označené kupní smlouvy mezi žalovanými J. M. a I. B. Teprve z kontextu skutečností, uvedených v ústavní stížnosti a v připojeném spise sp. zn. 7 C 373/2002 Okresního soudu v Českých Budějovicích, vyplývá, že stěžovatelka zpochybňuje i platnost kupní smlouvy ze dne 20. srpna 1973, kterou J. M. nabyl do svého vlastnictví nemovitosti, které původně patřily jejím rodičům. Ti o ně přišli v roce 1952, kdy byl otec stěžovatelky odsouzen mj. k trestu propadnutí celého jmění. Nemovitosti tak nabyl stát, který je dne 20. 8. 1973 převedl na J. M.. Podle stěžovatelky je tato kupní smlouva ze dne 20. 8. 1973 neplatná od samého počátku a J. M. nebyl oprávněn nemovitosti převést na I. B.
Stěžovatelka napadla i usnesení Nejvyššího soudu ČR tvrzením, že její dovolání odmítl bez odůvodnění a tak vlastně odmítl její dovolání projednat. Jak bylo již výše uvedeno, stěžovatelka zdůraznila, že napadenému usnesení předcházelo rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. V něm Nejvyšší soud ČR mj. vyslovil, že "oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona o půdě) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ, mohla-li žádat vydání věci podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. To platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto. Zda vydání věci podle zákona o půdě brání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, je pro posouzení věci nerozhodné; ochranu podle obecných předpisů tu nelze uplatnit bez ohlednu na existenci takové překážky."
Toto rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR v podstatě odpovídá na otázky stěžovatelky, vyjádřené v její ústavní stížnosti, pokud obhajovala svůj postup při realizaci svých restitučních nároků.
I když ustanovení §243c odst. 2 OSŘ, podle kterého usnesení o odmítnutí dovolání nemusí být odůvodněno, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 153/2004 Sb., s účinností od 7. dubna 2004, je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že Nejvyšší soud ČR vydal napadené usnesení dne 11. 12. 2003, tedy ještě v době, kdy uvedené ustanovení bylo součástí občanského soudního řádu. Ústavní stížnost napadá především rozsudek odvolacího soudu, na kterém odmítavé usnesení Nejvyššího soudu ČR nic nezměnilo. Ovšem protiústavnost rozsudku odvolacího soudu prokázána nebyla.
V této souvislosti a s přihlédnutím ke skutečnostem shora uvedeným by zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo v dané situaci aktem formalistickým, protože příslušný senát Nejvyššího soudu ČR by věc poté posuzoval v souladu se shora označeným rozhodnutím velkého senátu, což by žádnou změnu v právních poměrech stěžovatelky nepřineslo, jen by se celé řízení prodloužilo.
Postupem obecných soudů nemohlo, ve vztahu ke stěžovatelce, dojít k porušení čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR, protože se jedná o ustanovení upravující základní atributy soudní moci, zejména její nezávislost a nestrannost v systému dělby moci.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud uzavírá, že nedošlo k porušení stěžovatelkou tvrzených jejích základních práv. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu