ECLI:CZ:US:2004:1.US.153.04
sp. zn. I. ÚS 153/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného advokátem Mgr. J J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, čj. 1 Co 276/2003 - 80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, čj. 1 Co 276/2003 - 80, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 5. 2003, čj. 16 C 92/2001 - 55. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému J. K. o ochranu osobnosti a na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 500 000,-- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že postupem soudu byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se žalobou na ochranu osobnosti domáhal zásahu ze strany krajského soudu, aby zamezil poškozování jeho práv ze strany Východočeské energetiky. Zásahu do práv stěžovatele se údajně dopustil žalovaný J. K., který měl se stěžovatelem sepsat přihlášku k odběru elektřiny a provést, za jeho účasti, v jeho bytě revizi elektrického rozvodu. Již v řízení u Okresního soudu v Semilech vedeném pod sp. zn. 6 C 695/2000 stěžovatel popíral, že by žalovanému poskytl nějaké údaje pro sepsání přihlášky a že by žalovaný v jeho bytě provedl revizi elektrického rozvodu. Soud jeho návrhu nevyhověl. Proto stěžovatel podal odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové. K odvolání přiložil propouštěcí zprávu z nemocnice, podle níž byl v době od 5. 3. do 13. 3. 1993 hospitalizován, takže nemohl být v té době doma a umožnit žalovanému přístup do bytu. Odvolací soud však na to nebral zřetel a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Z toho důvodu podal stěžovatel žalobu na ochranu osobnosti proti J. K.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Ke stěžovatelem tvrzenému neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv mělo dojít jednak tím, že žalovaný jeho jménem podepsal přihlášku k odběru elektrické energie, jednak potvrzením, že rozvod do bytu stěžovatele je v souladu se zákonem. Stěžovatel, na němž spočívalo důkazní břemeno, neprokázal pravdivost tvrzení, že žalovaný za něho podepsal přihlášku k odběru elektrické energie ani že by zneužil jeho osobní údaje. V řízení před krajským soudem, jako soudem prvního stupně, vyplynulo, že žalovaný vyplnil jen tu část, která se vztahovala k revizi měřícího zařízení, jak o to byl požádán ředitelem školy. Krajský soud proto správně dovodil, že ze strany žalovaného nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele a v odůvodnění rozsudku správně poukázal na to, že přihláška k odběru elektřiny, která je základem smluvního vztahu, je záležitostí subjektu, který energii dodává, a toho, kdo ji odebírá, a nikoliv vztahu mezi revizním technikem a odběratelem. Potvrzení revizního technika o stavu rozvodu není objektivně způsobilé narušit osobnostní práva chráněná ustanovením §11 a násl. ObčZ. Jestliže nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele, chybí základní předpoklad vzniku občanskoprávní odpovědnosti žalovaného podle §13 ObčZ. Vrchní soud dále poukázal na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudy obou stupňů. Přitom směšuje řízení o ochranu osobnosti podle občanského zákoníku s věcí vedenou u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 695/2000. K námitce stěžovatele, že byl porušen čl. 36 a 38 Listiny, vrchní soud uvedl, že stěžovatel, podáním návrhu na ochranu osobnosti, využil svého práva na soudní ochranu. Jeho návrhu nebylo vyhověno proto, že nebyl prokázán neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, chráněných ustanovením §11 a násl. ObčZ.
Z výše označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou po žalovaném požadoval, ve sporu o ochranu osobnosti, zaplacení nemajetkové újmy 500 000,-- Kč. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že z provedených důkazů nevyplývá závěr, že by žalovaný za stěžovatele sepsal přihlášku k odběru elektřiny. Vyplnil jen tu část, která se vztahovala k revizi měřícího zařízení, jak byl o to požádán ústní objednávkou ředitele školy. Důvodem byl nepochybně fakt, že stěžovatel přestal vykonávat školnické práce. Tím zanikl jeho nárok na bezplatný odběr elektřiny. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný za stěžovatele podepsal přihlášku k odběru elektrické energie ani že by zneužil jeho osobní údaje. Stěžovatel nevysvětlil, jakým způsobem se tak mělo stát. Je nesporné, že přihláška k odběru elektřiny je záležitostí subjektu, který energii dodává a subjektu, který ji odebírá, nikoliv vztahu mezi revizním technikem a odběratelem. Krajský soud proto učinil právní závěr, že na předmětnou věc nemůže být aplikováno ustanovení §11 a násl. ObčZ. Žalovaný se žádného neoprávněného zásahu do chráněných osobnostních práv v jejich dílčí složce - občanské cti a lidské důstojnosti - nedopustil.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu potvrdil. Přejal jeho skutková zjištění, vyplývající z provedených důkazů a ztotožnil se s jeho právním posouzením skutkového stavu podle §11 ObčZ. Stěžovatel neprokázal, že by žalovaný neoprávněně zasáhl do jeho osobnostních práv. Subjektivní pocit stěžovatele o narušení jeho osobnostních práv není pro posouzení věci právně významný, a to s ohledem na objektivní hledisko, které vznik občanskoprávní odpovědnosti, podle §13 ObčZ vyžaduje. Jestliže nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele, nelze dovodit ani odpovědnost žalovaného podle ustanovení §13 ObčZ. Krajský soud proto správně žalobu zamítl pro neexistenci neoprávněného zásahu.
Po přezkoumání řízení před obecnými soudy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice napadá rozsudky krajského a vrchního soudu v řízení o jeho žalobě na ochranu osobnostních práv, ale v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí v podstatě jen námitky proti postupu Okresního soudu v Semilech v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 695/2000. Stěžovatel konkrétně neuvedl, čím a jak byla jeho práva, zakotvená v čl. 36 a čl. 38 Listiny, porušena.
Namítá-li stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces, ve smyslu č. 36 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by došlo tehdy, pokud by mu byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, případně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, nebo pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (viz nález sp. zn. I. ÚS 2/93, C.H.BECK Praha, sv. I., str. 273).
Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud nezjistil, že by bylo stěžovateli nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Sama skutečnost, že obecné soudy opřely své závěry o právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, a že v řízení neuspěl, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny. Soudy obou stupňů provedly dostatek důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. Vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení občanského zákoníku. V řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele a v přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny
Na základě těchto skutečností dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, řízení usnesením návrh ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2004
JUDr. Vojen Güttler , v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu