ECLI:CZ:US:2004:1.US.162.03
sp. zn. I. ÚS 162/03
Usnesení
I. ÚS 162/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů, o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zast. Mgr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.2.2003, č.j. 21 Co 7/2002-129, s návrhem na zrušení §46 odst. 2 vyhl. č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci), za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a České republiky - ministerstva vnitra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a současně podal návrh na zrušení §46 odst. 2 vyhl. č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel v návrhu uvedl, že napadeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně ze dne 1.11.2001, č.j. 10 C 59/99-112, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o nahrazení škody způsobené nesprávným úředním postupem ve výši 137 500,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel namítá, že krajský soud napadeným rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené základní právo na práci a odměnu za ni a právo na soudní ochranu, že postup krajského soudu vůči stěžovateli je odepřením spravedlnosti, což samo o sobě pokládá za výraz protiústavnosti. Tvrdí, že v průběhu řízení došlo k řadě pochybení, při jednání u soudu prvního stupně mu nebyl dán úplný prostor - jeho otázky byly označeny za nepřípustné, soud nepřipustil navrhované důkazy, okresní i krajský soud se nezabývaly otázkou, zda zaměstnanci HZS jsou oprávněni požadovat přepracování požární zprávy, odvolací soud se odmítl zabývat nově navrženými důkazy, a to s odkazem na §205a obč. soudního řádu, dovolací soud se zabýval otázkou přípustností dovolání a stanovil, že nejde o otázku zásadního právního významu, stěžovatel však trvá na tom, že jde o otázku zásadní a že je ze strany příslušných pracovníků Ministerstva vnitra ČR porušován zákon.
Samostatným podáním ze stejného dne stěžovatel spojil s ústavní stížností návrh na zrušení §46 odst. 2 vyhl. č. 246/2001 Sb. z důvodu rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rozporu se zákonem č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení uvedeného ustanovení zdůvodnil řadou argumentů, kromě jiných též zásahem a ovlivňováním podnikání a nedostatkem opory pro postup podle tohoto ustanovení v zákoně. Na podporu svých tvrzení předložil znalecký posudek, zpracovaný - podle názoru stěžovatele - na obhajobu jeho práv k poznání skutkového stavu.
Podáním ze dne 7.4.2004 stěžovatel doplnil ústavní stížnost o poznatek, který se projevil až posléze - souběh podnikatelské činnosti s prováděním státního požárního dozoru "klíčové osoby sporu".
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
a) k vlastní ústavní stížnosti:
Čl. 26 odst. 1 Listiny:
Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
Čl. 28 Listiny:
Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
b) k návrhu na zrušení §46 odst. 2 vyhl. č. 246/2001 Sb.:
Čl. 2 odst. 3 Ústavy:
Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Čl. 2 odst. 2 Listiny:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 4 odst. 1 Listiny:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ČR upozornil, že v průběhu dovolacího řízení neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé zásadní právní význam, dovolaní odmítl z důvodů uvedených v jeho usnesení. Protože stěžovatel nenapadl rozhodnutí dovolacího soudu, měla by být stížnost, podle názoru Nejvyššího soudu, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná nebo nepřípustná.
Krajský soud ve vyjádření zcela odkázal na odůvodnění rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ministerstvo vnitra ČR se ve vyjádření soustředilo na stěžovatelův návrh zrušit §46 odst. 2 vyhl. č. 246/2001 Sb., a uzavřelo, že nejde o ustanovení, kterým by se nějakým způsobem vytvářelo prostředí pro neoprávněné zasahování do podnikání stěžovatele a nesouhlasí s tím, že je protiústavní.
Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jičíně zamítl rozsudkem ze dne 1.11.2001, č.j. 10 C 59/99-112, stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal zaplacení částky 137 500 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem (tento rozsudek byl ve sporu již druhým zamítavým rozhodnutím). Ve sporu stěžovatel tvrdil, že jako podnikatel zpracovává požárně bezpečnostní řešení staveb v rámci projektové dokumentace. Okresní úřad v Jičíně v rámci výkonu státního požárního dozoru překročil ve dvou případech svou pravomoc, když mu zpracované řešení pozměnil nebo vrátil k přepracování. Nesprávnost úředního postupu spatřoval stěžovatel v tom, že zpracovaná požárně bezpečnostní řešení se týkala objektů a stavebních úprav, kde neměl být vykonáván státní požární dozor. Okresní soud dospěl k závěru, že nešlo o nesprávný úřední postup, protože byl v souladu se stavebním zákonem a navíc žalobce údajnou škodu nespecifikoval a k prokázání jejího vzniku neoznačil dostatečné důkazy. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které krajský soud vyhodnotil jako nedůvodné. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se s jeho závěry. Dále upozornil, že pokud stěžovatel přichází s některými konkrétními skutkovými tvrzeními týkajícími se věcné správnosti výhrad a požadavků stavebního úřadu a státního požárního dozoru až ve svém odvolání, odvolací soud se jimi nemůže podle §205a obč. soudního řádu zabývat, protože okresním soudem bylo účastníkům řízení dáno poučení podle §119 obč. soudního řádu o povinnosti uvést rozhodné skutečnosti a označit důkazy dříve, než bude vydáno rozhodnutí, a o tom, jaké má nesplnění této povinnosti pro účastníky následky v odvolacím řízení. Proti rozsudku krajského soudu (i proti prvostupňovému rozsudku) podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl (řízení o dovolání proti rozsudku soudu I. stupně pro nedostatek funkční příslušnosti zastavil). Odmítnutí dovolání soud podrobně a jasně odůvodnil s odkazem na příslušné právní předpisy i konstantní judikaturu.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelův návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jejích základních práv.
Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Podstatu ústavní stížnosti tvoří problematika odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, zejména otázka naplnění předpokladů tohoto druhu odpovědnosti. Je notorietou, že právo na náhradu škody je vždy spojeno s nastoupením všech kumulativně předepsaných předpokladů. V daném případě jde o vznik škody, nesprávný úřední postup a kauzální nexus mezi škodou a nesprávným úředním postupem. Důkazní břemeno ohledně existence předpokladů nese poškozený. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů o tom, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, navíc, podle názoru Ústavního soudu, stěžovatel nezvolil adekvátní právní prostředky k ochraně svých práv s ohledem na fáze vývoje sporu. Nelze proto namítat, že odvolací soud nepřihlédl ke skutkovým tvrzením uplatněným až v odvolání (srov. §205a obč. soudního řádu), nelze - v zásadě - polemizovat s tím, co je či není otázkou zásadního právního významu [§237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu]. Obdobné hodnocení platí pro jeho postup před Ústavním soudem, když předložený znalecký posudek má posoudit pravomoc orgánů státního požárního dozoru jak vyplývají z ustanovení platných právních předpisů na úseku požární ochrany, když soudní znalec v oboru požární ochrana není oprávněn podávat interpretaci právních předpisů a posuzovat právní otázky.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, ani jeho právo na projednání věci veřejně, bez zbytečného průtahů, v jeho přítomnosti (resp. v přítomnosti jeho právního zástupce) a stěžovatel se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nezaručuje úspěch ve sporu.
Napadeným rozhodnutím nebylo omezeno ani údajné právo stěžovatele na práci a odměnu za ni, protože neznamenalo žádný zásah do jeho podnikatelského oprávnění zpracovávat požárně bezpečnostní řešení staveb v rámci projektové dokumentace, a nemohl mít ani vliv na právo na odměnu za práci, jež Listina garantuje zaměstnancům (srov. dikci čl. 28 Listiny).
Ohledně návrhu na zrušení §46 odst. 2 vyhl. č. 246/2001 Sb. Ústavní soud uvádí, že stěžovatel takový návrh podat nemůže, protože tento právní předpis nebyl v daném případě aplikován, a ani nemohl být aplikován, neboť v době vzniku údajného nesprávného úředního postupu tato vyhláška nebyla účinná. Přitom podle §74 zákona o Ústavním soudu lze spolu s ústavní stížností může podat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, včetně návrhu na zrušení §46 odst. 2 vyhl. č. 246/2001 Sb., bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu