ECLI:CZ:US:2004:1.US.169.02
sp. zn. I. ÚS 169/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti ing. R. S., zastoupeného Mgr. P. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 19 C 54/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou na poště dne 19. 3. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, který ve věci žaloby Ing. P.M., o ochranu osobnosti, uložil stěžovateli povinnost odstranit z webové stránky text, ve výroku přesně formulovaný, zdržet se uvádění a šíření uvedeného textu, a konečně uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy částku 500 000,-- Kč.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že po doručení žaloby v uvedené věci se k žalobě písemně vyjádřil. Poté odjel pracovně mimo své bydliště, v němž pobýval, vzhledem ke svému povolání fotografa, velmi sporadicky. Když se po určité době náhodně dozvěděl, že ve věci mu byl, pro nedoručitelnost písemností na adresu jeho trvalého bydliště, ustanoven opatrovník a že bylo Krajským soudem v Plzni vydáno rozhodnutí, toto rozhodnutí si vyzvedl a rozhodl se proti němu podat ústavní stížnost. Podle jeho názoru Krajský soud v Plzni nepostupoval v souladu s ustanovením §29 OSŘ, pokud stěžovateli ustanovil opatrovníka, neboť pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Krajský soud nevyčerpal všechny zákonné možnosti doručení, nepokusil se doručit jiné dospělé osobě v tomtéž domě, neučinil vše potřebné pro zjištění pobytu stěžovatele, neučinil dotaz ani na místní úřady ani na oddělení policie. Neměl tedy dostatečné podklady pro závěr, že pobyt účastníka řízení (tedy stěžovatele) není znám. Tvrzení, že žalobce se sám pokoušel kontaktovat stěžovatele elektronickou poštou, považuje za nepravdivé, neboť žádnou zprávu touto cestou neobdržel. Na základě uvedených skutečností stěžovatel tvrdí, že mu bylo postupem soudu odňato právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž právo podle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, tj. aby věc byla projednána mj. v přítomnosti účastníka. Zároveň namítl porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, tj. zásady rovnosti účastníků.
Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 19 C 54/99 (dále jen "krajský soud") Ústavní soud zjistil, že žaloba Ing. P. M. byla stěžovateli (v řízení před krajským soudem vystupoval jako žalovaný) doručena na adresu Plzeň, Č. 33, dne 30. 8. 1999. K žalobě podal stěžovatel písemné vyjádření, které došlo krajskému soudu dne 2. 9. 1999. Usnesením ze dne 8. 9. 1999 vydal krajský soud předběžné opatření, jímž mj. stěžovateli uložil, aby z webové stránky odstranil ve výroku blíže specifikované údaje o žalobci. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 29. 9. 1999 na stejnou adresu jako shora. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2000 shora uvedené usnesení krajského soudu zrušil. Usnesení Vrchního soudu bylo poprvé doručováno stěžovateli dne 29. 6. 2000, ovšem zásilku pošta vrátila soudu zpět, protože bylo chybně napsáno příjmení stěžovatele ("S." místo správného "S." viz č. l. 54 spisu). Následoval referát soudu k doručení tohoto usnesení opět stěžovateli na shora známou adresu. Tento druhý pokus o doručení se nezdařil, protože stěžovatel si zásilku v úložní době nevyzvedl. Podle údajů pošty na vrácené obálce (č. l. 69) byla stěžovateli doručena výzva dne 11. 7. a 12. 7. 2000 byla zásilka uložena. Po uplynutí úložní doby dne 27. 7. 2000 byla vrácena soudu. Mezitím usnesením ze dne 17. 7. 2000, čj. 19 C 54/99 - 67, krajský soud návrh žalobce na vydání předběžného opatření zamítl. Toto usnesení bylo doručováno stěžovateli opět na adresu Plzeň, Čermákova 33. Doručení se opět nezdařilo, po výzvě ze dne 24. 7. 2000 byla zásilka uložena na poště dne 25. 7. 2000 a po uplynutí úložní doby dne 9. 8. 2000 byla zásilka vrácena soudu s tím, že adresát si po dobu úložní lhůty zásilku nevyzvedl, stejně jako v předchozím případě. Další pokud o doručení usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovateli se nezdařil ze stejných důvodů jako v předchozích případech (viz č. l. 71a spisu). Krajský soud tedy přistoupil k doručení prostřednictvím soudního doručovatele, který dne 23. 8. 2000 doručoval soudní zásilky stěžovateli, a zjistil dotazem u paní M., spolubydlící v domě, že stěžovatel sice na uvedené adrese bydlí, ale objevuje se jen sporadicky. Nebyl viděn již asi 2 měsíce, na výzvu nereagoval (čl. 73, 74 spisu). Následoval dotaz soudu ze dne 30. 8. 2000 na Magistrát města Plzně s cílem zjistit, ve kterých provozovnách stěžovatel provozuje svou podnikatelskou činnost a dotaz z téhož dne na MV ČR - Ústřední evidenci obyvatelstva za účelem zjištění adresy pobytu stěžovatele. V obou případech byla nahlášena stejná adresa, tj. Plzeň, Č. č. 33. Rovněž výpis z veřejné části Ústřední evidence podnikatelů podnikajících podle živnostenského zákona sděluje tutéž adresu (č. l. 83 spisu) .
Usnesením ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 19 C 54/99, byla stěžovateli ustanovena opatrovníkem paní D. K., úřednice Krajského soudu v Plzni, která dne 7. 11. 2000 převzala jak usnesení o ustanovení opatrovníka, tak všechny písemnosti, které se nepodařilo stěžovateli doručit (čl. 84 spisu). Soudem ustanovená opatrovnice se zúčastnila jednání krajského soudu dne 8. 11. 2000 i 13. 12. 2000, kdy byl vyhlášen stěžovatelem napadený rozsudek. Rozsudek byl doručen opatrovnici D. K. dne 14. 2. 2001 a nabyl právní moci dne 6. 3. 2001. Přesto se krajský soud pokusil rozsudek doručit i stěžovateli. Zásilka byla uložena na poště dne 16. 2. 2001 a vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel si v úložní době zásilku nevyzvedl, byla vrácena soudu dne 7. 3. 2001. Stěžovatel si zmíněný rozsudek vyzvedl u krajského soudu až 18. 2. 2002.
Ústavní stížnost stěžovatele je návrhem nepřípustným.
Stěžovatelem napadený rozsudek je rozsudkem ve věci, ve které krajský soud rozhodoval jako soud prvního stupně. Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel nevyužil svého práva podat proti uvedenému rozsudku odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, ale podal rovnou ústavní stížnost. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel tím, že proti napadenému rozsudku krajského soudu nepodal odvolání k vrchnímu soudu, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, ačkoliv o nich byl řádně poučen. V rámci řízení o odvolání by se obecné soudy při posuzování jeho včasnosti (srov. §208 a násl. OSŘ) zabývaly mj. i podstatou stěžovatelových námitek uvedených v ústavní stížnosti, tj. zda byly v řízení před krajským soudem splněny zákonné podmínky pro ustanovení opatrovníka stěžovateli podle §29 OSŘ. Tím, že odvolání nepodal, uzavřel si cestu k eventuálnímu přezkumu věci v řízení před Ústavním soudem.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je nepřípustná, a proto ji soudce zpravodaj odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2004
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu