ECLI:CZ:US:2004:1.US.172.04
sp. zn. I. ÚS 172/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky E. P., proti postupu České advokátní komory, která odmítla stěžovatelce určit dalšího advokáta k jejímu právnímu zastupování, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v její věci došlo k porušení práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a aby uložil České advokátní komoře povinnost určit jí advokáta. Stěžovatelka uvedla, že rozhodnutím České advokátní komory ze dne 3. 2. 2004 jí byl určen advokát JUDr. M. D. k poskytnutí právní pomoci v souvislosti s podáním ústavní stížnosti proti usnesení o nepovolení odkladu exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 12 Nc 5528/02. Uvedený advokát jí však prý pouze předal právní rozbor věci, podle kterého se jedná o uplatňování "zjevně neoprávněných zájmů" a zastoupení odmítl převzít.
Podle názoru stěžovatelky byl předmětný právní rozbor věci odůvodněn "zřejmě nepodloženými důvody". Podala proto na JUDr. D. stížnost a požádala Českou advokátní komoru o určení jiného advokáta. Komora jí však přípisem z 4. 3. 2004 sdělila, že jí již dalšího advokáta neurčí. Stěžovatelka proto podala, s poukazem na tvrzené porušení ust. čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tuto ústavní stížnost, směřující proti shora popsanému postupu České advokátní komory, tedy proti odmítnutí Komory určit jí v její věci dalšího advokáta pro zastupování v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (ve znění pozdějších předpisů), aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání. Ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podle §75 odst. 1 uvedeného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V zkoumaném případě nebylo ústavní stížností napadeno rozhodnutí, ale tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu shora citovaného ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Určení, jakož i neurčení advokáta Českou advokátní komorou, orgánem profesní samosprávy podle ustanovení §18 odst. 2 zákona o advokacii č. 85/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, představuje nepochybně autoritativní rozhodnutí takového orgánu, který - pokud vykonává tuto pravomoc - má povahu orgánu veřejné moci. Nelze však přehlédnout, že platná právní úprava - po přijetí zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů - umožňuje využít příslušné procesní prostředky k ochraně práva stěžovatelky již na úrovni jednoduchého práva; je pak věcí správních soudů judikaturou vymezit odlišení zákonných pojmů rozhodnutí (úkonu správního orgánu) ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního a nezákonného zásahu správního orgánu dle §82 soudního řádu správního a tím i určit podmínky odlišující institut žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a žaloby o ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, resp. i nečinností správního orgánu ve smyslu §79 soudního řádu správního. Jelikož řízení před správním soudem v dané věci stěžovatelka neiniciovala a podala přímo ústavní stížnost, nezbývá než konstatovat, že nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (srov. citované ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud zde odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. V této souvislosti lze i připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech prostředků ostatních.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost jako nepřípustný návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj