ECLI:CZ:US:2004:1.US.179.04
sp. zn. I. ÚS 179/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupeného advokátkou JUDr. M. U., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1384/2003, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 4 To 160/2002, a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 11. 2001, sp. zn. 3 T 241/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavnímu soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a)] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu zpronevěry podle ust. §248 odst. 1, 2 tr. zákona. Krajský soud v Ústí nad Labem následně napadeným rozsudkem zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně a Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu tak, že dovolání odmítl podle ust. §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť podle dovolacího soudu nebyly v daném případě naplněny dovolací důvody.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zřejmě má však na mysli čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, a z toho důvodu navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Tvrzeného zásahu do těchto základních práv se obecné soudy měly dopustit tím, že - stručně vyjádřeno - nesprávně hodnotily prováděné důkazy, braly v úvahu pouze část důkazů, což se podle stěžovatele promítlo jak do zásady zákonnosti, tak do zásady in dubio pro reo.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již učinily obecné soudy v odvolacím případně dovolacím řízení, a z hledisek běžné zákonnosti.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.
Ačkoliv stěžovatel k ústavní stížnosti nepřipojil kopii rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, jak stanoví ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění před jeho novelou provedenou zákonem č. 83/2004 Sb. účinnou od 1. 4. 2004, nevyzýval jej za dané situace Ústavní soud k odstranění této vady návrhu a vyžádal si od Okresního soudu v Teplicích zaslání všech ústavní stížností napadených rozhodnutí založených ve spise sp. zn. 3 T 241/2000. Z nich Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko zopakoval námitky proti dokazování, které již uplatňil v řízeních o opravných prostředcích, jež řízení o ústavní stížnosti předcházela.
S těmito námitkami stran hodnocení důkazů se ve svém rozhodnutí vypořádal především odvolací soud, který neshledal porušení procesních kautel zakotvených v trestním řádu a neshledal ani důvod pro přehodnocení závěrů týkajících se prokázání viny stěžovatele, k nimž dospěl soud nalézací. Za dané situace nevidí ani Ústavní soud důvodu přistoupit k přehodnocování hodnocení důkazů, k němuž obecný soud v řízení dospěl, když zevrubná odůvodnění napadených rozhodnutí se jeví jako přesvědčivá a logická a nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu