ECLI:CZ:US:2004:1.US.18.04
sp. zn. I. ÚS 18/04
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů - ze dne 19. října 2004 sp. zn. I. ÚS 18/04 ve věci ústavní stížnosti M. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 15. 7. 2003 sp. zn. 13 Co 459/2003 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě z 9. 10. 2002 sp. zn. O P 304/99 ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Ostravě z 26. 11. 2002 sp. zn. O P 304/99, jimiž byla stěžovatelova neletilá dcera svěřena do výchovy matky a stěžovateli byla stanovena povinnost přispívat na výživu dcery.
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 459/2003-226 ze dne 15. 7. 2003 se ruší.
II. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. O P 304/99-168 ze dne 9. 10. 2002 ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. O P 304/99-175 ze dne 26. 11. 2002 se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 459/2003-226 ze dne 15. 7. 2003, jímž byl změněn s výjimkou výroků o výchově nezletilé dcery rozsudek Okresního soudu v Ostravě č. j. O P 304/99-168 ze dne 9. 10. 2002 ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. O P 304/99-175 ze dne 26. 11. 2002. Podle názoru stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2, jakož i právo na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení uvedeného základního práva spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a aby byla zachována jeho lidská důstojnost. Konkrétní porušení práva na soudní ochranu spatřuje v tom, že k jednání Krajského soudu v Ostravě dne 15. 7. 2003 nedostal předvolání. O jednání byl informován svou právní zástupkyní, avšak zaměstnavatel jej bez předvolání soudu k jednání neuvolnil. Vzhledem k tomu, že od vyhlášení rozsudku okresního soudu uběhla doba delší než tři čtvrtě roku, krajský soud zamítl návrh, aby byl stěžovatel ve věci vyslechnut. V tomto postupu spatřuje porušení svého základního práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Dále stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva v tom, že krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v určení výše výživného, přičemž nedostatečně vzal v úvahu životní úroveň, výdělkové a majetkové poměry obou rodičů. Stanovil stěžovateli povinnost platit výživné i za dobu, kdy byl osobou sociálně potřebnou a jeho příjem byl vyrovnáván dávkami sociální potřebnosti. Nesprávným posouzením životní situace stěžovatele krajským soudem tak bylo porušeno jeho právo na lidskou důstojnost podle čl. 10 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Okresní soud v Ostravě jako účastník řízení vyjádření, v němž uvedl, že krajský soud vycházel z dostatečných skutkových zjištění soudu prvního stupně doplněných soudem odvolacím a že v řízení před odvolacím soudem nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Samostatným přípisem pak soud prvního stupně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Vyjádření k ústavní stížnosti podal i Krajský soud v Ostravě, který v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvedl, že stěžovatel byl řádně a včas předvolán prostřednictvím své právní zástupkyně v souladu s příslušnou instrukcí ministra spravedlnosti s odkazem na ustanovení §115 občanského soudního řádu. Prohlásil, že po provedení dokazování ve věci rozhodl, neboť doplnění účastnickou výpovědí otce nepovažoval za nutné. Skutkový stav považoval za dostatečně zjištěný z jiných důkazů; stěžovatel byl jako účastník řízení vyslechnut před soudem prvního stupně a přítomná zástupkyně stěžovatele ani doplnění dokazování nenavrhovala. Krajský soud uvedl, že podle jeho názoru nedošlo k zásahu do práv stěžovatele, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Současně sdělil, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřilo město Orlová, Městský úřad Orlová, jako usnesením Ústavního soudu č. j. I. ÚS 18/04-26 ze dne 18. 5. 2004 ustanovený opatrovník nezletilé dcery stěžovatele D. Z. Ve svém vyjádření opatrovník sdělil, že souhlasí s vyjádřením Krajského soudu v Ostravě a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Matka nezletilé dcery, B. Z., se přípisem ze dne 31. 5. 2004 postavení vedlejšího účastníka vzdala.
Stěžovatel se ve stanovené lhůtě - k dotazu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání - nevyjádřil, a proto ve smyslu poučení obsaženého v tomto dotazu má Ústavní soud za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. O P 304/99 vedený u Okresního soudu v Ostravě. Ze spisu zjistil, že vůči stěžovateli byl podán matkou nezletilé D. Z. návrh na úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti pro dobu po rozvodu. Okresní soud v Ostravě rozsudkem pod č. j. O P 304/99, 41 P a Nc 93/99-168 ze dne 9. 10. 2002 rozhodl tak, že se nezletilá dcera Dora svěřuje do výchovy matky. Stěžovateli byla stanovena povinnost přispívat na výživu dcery s účinností od 1. 2. 1999 částkou 1 000 Kč, s účinností od 1. 11. 1999 částkou 1 500 Kč, s účinností od 1. 12. 2000 byl vyživovací povinnosti zproštěn a s účinností od 1. 3. 2002 byl uznán povinným přispívat na výživu nezletilé D. částkou 600 Kč měsíčně. Současně bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem pod č. j. 13 Co 459/2003-226 ze dne 15. 7. 2003 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o stanovení vyživovací povinnosti tak, že stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé dcery s účinností od 1. 2. 1999 částkou 1 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 3. 2001 částkou 100 Kč měsíčně, s účinností od 1. 2. 2002 částkou 600 Kč měsíčně a s účinností od 1. 8. 2003 částkou 800 Kč měsíčně a rozhodl o dlužném výživném.
IV.
Ústavní stížnost je převážně důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je částečně opodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že k jednání Krajského soudu v Ostravě dne 15. 7. 2003 nedostal předvolání. O jednání byl informován svou právní zástupkyní, avšak zaměstnavatel jej bez předvolání k jednání neuvolnil. Vzhledem k tomu, že od vyhlášení rozsudku okresního soudu uběhla doba delší než tři čtvrtě roku, krajský soud zamítl návrh, aby byl stěžovatel ve věci vyslechnut. Tímto postupem byl prý stěžovatel zbaven možnosti vyjádřit se k důkazům prováděným před odvolacím soudem, čímž došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud z obsahu soudního spisu zjistil, že odvolací soud doručil předvolání k ústnímu jednání formulářem vz. 037a právní zástupkyni stěžovatele JUDr. A. P. dne 25. 6. 2003. Stěžovatel k ústnímu jednání dne 15. 7. 2003 samostatně předvolán nebyl. V protokolu o ústním jednání ze dne 15. 7. 2003 právní zástupkyně stěžovatele uvedla: "Otce jsem o dnešním jednání uvědomovala, nebyl mou osobou zastižen s tím, že je na dovolené.". Dále z protokolu o jednání vyplývá, že právní zástupkyně otce navrhovala jeho účastnický výslech a provedení důkazu zprávou jeho zaměstnavatele; v závěru jednání uvedla, že důkazní návrhy výslechem otce ponechává na zvážení soudu. Z tohoto protokolu (i z napadeného rozsudku krajského soudu) je dále zřejmé, že krajský soud provedl doplňující výslech matky a k důkazu četl zprávy, které se týkaly majetkových a výdělkových poměrů otce.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že námitka stěžovatele je opodstatněná. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud zdůrazňuje obecně platný princip, podle něhož případné zásahy do základních práv nebo svobod a tedy i jejich omezení musí být interpretovány restriktivně, a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny).
Ústavní soud již dříve zaujal stanovisko, od kterého se nemíní odchýlit, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit, bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní - jak se stalo i v souzeném případě - lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka, daného čl. 38 odst. 2 Listiny. V nálezu sp. zn. II. ÚS 145/02 ze dne 17. 7. 2002 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 95, s. 99) Ústavní soud uvedl, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny, má každý právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Má-li být výše uvedené základní právo realizováno, musí být účastníkovi umožněno, aby se jednání mohl zúčastnit, takže účastník musí být o jeho konání soudem vyrozuměn. Předvolání k ústnímu jednání je proto třeba doručit nejen právnímu zástupci účastníka, ale i přímo účastníkovi řízení. K ústnímu jednání tedy musí být účastník řízení soudem samostatně obeslán. To platí tím spíše v souzené věci, neboť při jednání před odvolacím soudem dne 15. 7. 2003 byly prováděny některé důkazy, k nimž se stěžovatel, který nebyl předvolán, vyjádřit nemohl.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedeným postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu a na projednání věci za jeho přítomnosti ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Dalšími námitkami stěžovatele se již Ústavní soud nezabýval, neboť to - za tohoto procesního stavu - považuje za nadbytečné.
Návrhu stěžovatele na zrušení rozsudku soudu prvního stupně však Ústavní soud nevyhověl. Námitky obsažené v odůvodnění ústavní stížnosti totiž směřují výlučně proti procesnímu postupu soudu odvolacího a proti jeho rozsudku. Bude tedy věcí uvedeného soudu, aby se v režimu obecného soudnictví napadeným rozsudkem okresního soudu znovu zabýval a aby ve věci rozhodl.
Na základě výše uvedených závěrů rozhodl Ústavní soud podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tak, jak je ve výroku uvedeno.