ECLI:CZ:US:2004:1.US.191.04
sp. zn. I. ÚS 191/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. dubna 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D. ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. P. J., 2. Ing. P. N., 3. Ing. M. Š., zastoupených Mgr. P. Z., proti jinému zásahu Městského soudu v Praze spočívajícím ve způsobu protokolace hlavního líčení a odmítnutí vydání zvukového záznamu hlavního líčení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2004 napadli stěžovatelé postup Městského soudu v Praze spočívající v zamítnutí jejich žádosti o pořízení kopie protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 1. 2004 v trestní věci sp. zn. 49 T 1/2000, zamítnutí žádosti o pořízení kopie zvukového záznamu z hlavního líčení v téže věci a ignorování žádosti stěžovatelů o poskytnutí informace, zda protokolující úřednice splňuje zákonem stanovené předpoklady k výkonu této činnosti.
Stěžovatelé opakovaně žádali ve shora uvedené trestní věci o poskytnutí kopie protokolu z hlavního líčení. Dne 11. 2. 2004 a dne 12. 2. 2004 obdrželi dokument označený jako "Protokol o hlavním líčení, zápis pořízený dle zvukového záznamu", vyhotovený údajně předsedou senátu. Tento dokument však podle stěžovatelů nenaplňuje nezbytné zákonné znaky protokolu o hlavním líčení, z čehož stěžovatelé dovozují, že do dnešního dne vlastně neobdrželi protokol vyhotovený v souladu se zákonem, a tedy že i protokol vedený ve spise nebyl vyhotoven zákonem předepsaným způsobem. U stěžovatelů tato skutečnost vyvolává pochybnosti, do jaké míry se vůbec jedná o přepis zvukového záznamu soudního líčení a zda je na jeho základě vůbec možné jeho průběh věrně rekonstruovat. S ohledem na to požádali stěžovatelé o kopii zvukového záznamu, pořízeného při hlavním líčení dne 22. 1. 2004. Právo na získání kopie jim však bylo podle jejich tvrzení odepřeno s odůvodněním, že pořizování kopií se účastníkům řízení neumožňuje.
Podle stěžovatelů vznikly i důvodné pochybnosti o tom, zda úřednice, která protokol vyhotovovala, vůbec splňovala předpoklady pro výkon této činnosti (nejméně roční praxe při protokolaci, složení odborné zkoušky aj.).
Ze shora uvedených skutečností stěžovatelé v ústavní stížnosti dovozují, že takovým postupem obecného soudu byly porušeny zákonem stanovené podmínky pro trestní řízení a v důsledku toho bylo porušeno také právo ověřit si, zda jsou stěžovatelé stíháni způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Neposkytnutí těchto informací má za následek, že se stěžovatelé nemohou vyjádřit k důležitým okolnostem, jejich právo na obhajobu je omezeno pouze na ty části řízení, o kterých jim soud informace dle svého uvážení poskytne. Stěžovatelé se tak domnívají, že tento postup vede k tomu, že nemohou podat kvalifikované odvolání proti rozsudku, který byl po předmětném hlavním líčení vynesen. Je tím podle stěžovatelů významným způsobem omezeno jejich právo na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny a rovněž právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
S ohledem na to stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud nálezem (1.) zakázal Městskému soudu v Praze v porušování shora uvedených základních práv a svobod, (2.) přikázal Městskému soudu v Praze založit do spisu původní neupravovaný protokol o hlavním líčení pořízený zapisovatelem bezprostředně po jeho konání a umožnit stěžovatelům jeho prostudování, a (3.) přikázal Městskému soudu v Praze umožnit stěžovatelům poslech a pořízení kopie zvukového záznamu z hlavního líčení.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu (zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení) či dílčí procesní postupy soudu toliko související s řízením jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu nároku (práva), který je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 561/03, nepublikováno).
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Stěžovatelé ústavní stížností napadli postup obecného soudu týkající se protokolace hlavního líčení a dalších otázek, jež souvisejí s organizací a vedením trestního řízení, které v v době projednání ústavní stížnosti ještě není pravomocně skončeno. Jak vyplývá z argumentace uvedené shora, má Ústavní soud zato, že v takových případech lze potenciální zásah do základního práva posuzovat vždy až v kontextu celého řízení a jeho výsledku. Případný tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatelů je totiž podle Ústavního soudu reparovatelný v dalších fázích řízení, a to i navzdory tomu, co v ústavní stížnosti tvrdili stěžovatelé, totiž že napadený postup obecného soudu jim brání v řádném uplatnění opravného prostředku (odvolání).
Ústavní soud má zato, že je to mimo jiné právě i odvolací soud, který by měl v rámci odvolacího řízení přihlédnout ke skutečnostem tvrzeným v ústavní stížnosti stěžovateli, a pokud by shledal tato tvrzení oprávněnými, příslušným způsobem reagovat. Také obecné soudy jsou totiž povinny poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy ČR). Jinými slovy, zásah Ústavního soudu ve fázi, v níž se řízení před obecnými soudy nachází by byl - z důvodů vyložených shora - předčasným a nepřípustným.
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2004
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D., v. r. soudce zpravodaj