ECLI:CZ:US:2004:1.US.195.03
sp. zn. I. ÚS 195/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. T. S., právně zastoupeného JUDr. P. D., advokátem, proti postupu České republiky - Ministerstva spravedlnosti při projednání návrhu na jmenování stěžovatele soudcem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 31. 3. 2003, se stěžovatel domáhal vydání nálezu, kterým by Ústavní soud: 1) uložil Ministerstvu spravedlnosti ČR povinnost předložit spis obsahující žádost o jmenování stěžovatele soudcem prezidentu republiky k rozhodnutí a 2) konstatoval, že při dosavadním projednávání žádosti stěžovatele o jmenování soudcem byl vůči stěžovateli uplatněn diskriminační postup neslučitelný s ústavním pořádkem ČR.
Podle stěžovatele předložila předsedkyně Krajského soudu v Praze, dne 25. června 2001, Ministerstvu spravedlnosti ČR návrh na jmenování stěžovatele soudcem. Dne 31. ledna 2003 byl tento návrh vzat zpět údajně proto, že v mezidobí prošlo přípravnou službou několik čekatelů, kteří složí odbornou justiční zkoušku a jsou kvalifikovanějšími kandidáty pro funkci soudce. Ministerstvo spravedlnosti přitom v mezidobí se stěžovatelem jednalo a požadovalo na něm různé další doklady, včetně lustračního osvědčení. Kanceláři prezidenta republiky však návrh na jmenování stěžovatele soudcem nikdy předložen nebyl. Podle stěžovatele k tomuto došlo úmyslně, neboť neexistovaly důvody, pro něž by stěžovatel neměl být jmenován soudcem. Proto "bylo přistoupeno k postupu, jaký byl zvolen, tj. k nečinnosti." Stěžovatel tvrdí, že splňuje podmínky pro jmenování soudcem, a postupem Ministerstva spravedlnosti ČR tak došlo k jeho diskriminaci, tedy "porušení ústavně zaručeného práva na rovné zacházení" a porušení čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pokud snad zákonné podmínky nesplňoval, měly mu být tyto nedostatky sděleny. Podle stěžovatele má právo posoudit otázku způsobilosti být ustanoven soudcem prezident republiky, který soudce jmenuje a jehož rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Ústavní soud vyzval k vyjádření Ministerstvo spravedlnosti ČR. Podle jeho vyjádření je v kompetenci ministra spravedlnosti, aby na základě předložených podkladů rozhodl o dalším postupu o kandidatuře jednotlivých kandidátů a o tom, zda kandidaturu předloží ke jmenování či nikoliv. Na jmenování do funkce soudce není právní nárok. K žádné diskriminaci stěžovatele nedošlo. K zastavení přípravné procedury došlo následkem nově vzniklé personální situace, kdy předsedkyně Krajského soudu v Praze vzala zpět svůj původní návrh na jmenování stěžovatele soudcem.
Z podkladů připojených stěžovatelem k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Ministerstvo spravedlnosti ČR k dotazům stěžovatele dne 10. 3. 2003 mj. uvedlo, že na ustanovení soudce není právní nárok (jako odpověď na otázku, zda stěžovatel splňuje požadavky kladené na kandidáta ministerstvem, resp. jaké požadavky nesplňuje). Při řízení o jmenování soudcem nebylo k věku stěžovatele přihlíženo a každá žádost o ustanovení do funkce soudce je ministrem spravedlnosti posuzována "přísně individuálně na základě výsledků provedeného šetření a příp. výběrového řízení." Na zbytek dotazů stěžovatele (mj. jaký byl průběh posuzování jeho žádosti, proč nebyla jeho dosavadní právní praxe považována za plnohodnotnou právní praxi atd.) Ministerstvo spravedlnosti ČR odmítlo odpovědět s odkazem na §11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť se údajně vztahují výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům ministerstva.
Kancelář prezidenta republiky sdělila stěžovateli dne 25. 2. 2003, že jeho spis nebyl Ministerstvem spravedlnosti ČR prezidentu republiky postoupen.
Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem, k jehož projednání není příslušný (§43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud vzal zejména v úvahu, že je vázán návrhem stěžovatele. Stěžovatel se totiž domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud jednak uložil Ministerstvu spravedlnosti ČR předložit spis obsahující žádost o jmenování stěžovatele soudcem prezidentu republiky k rozhodnutí, jednak konstatoval, že při dosavadním projednávání žádosti stěžovatele o jmenování soudcem byl vůči němu uplatněn diskriminační postup neslučitelný s ústavním pořádkem ČR.
Podle §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud, vyhoví-li ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Z toho jasně plyne, že Ústavní soud nemůže konstitutivně ukládat orgánům veřejné moci jakékoliv povinnosti. Stěžovatel se tedy domáhá něčeho, k čemu není Ústavní soud příslušný.
Toliko jako obiter dictum Ústavní soud podotýká, že celý spor je důsledkem problematické úpravy soudní moci v České republice, která spočívá v dosud nadměrné a netransparentní ingerenci výkonné moci do moci soudní. Proces jmenování soudců je založen zcela na úvaze ministra spravedlnosti. Koho ministr nenavrhne, ten se nikdy soudcem nestane. Relevantní mezinárodní standardy (mající charakter tzv. soft law) přitom zdůrazňují význam objektivních kritérií nejen pro výběr, ale také pro postup soudců k soudům vyšších stupňů. Např. Doporučení Rady Evropy č. 94 (12) o nezávislosti, výkonnosti a postavení soudců, přijaté výborem ministrů členských zemí Rady Evropy dne 13. 10. 1994, nebo Evropská Charta o statutu soudců, přijatá Radou Evropy v červenci 1998, vycházejí z principu, že všechna rozhodnutí, která mají vliv na výběr, jmenování, průběh profesní kariéry nebo ukončení funkce soudce, by měla být činěna institucí nezávislou jak na moci zákonodárné, tak na moci výkonné, za účasti soudců samotných. Tam, kde dochází k ingerenci exekutivy do procesu ustanovování soudce do funkce, požaduje takové způsoby, které jsou "průhledné a nezávislé," zaručující přezkoumatelnost rozhodnutí o jmenování soudce u nezávislého orgánu. Těmto požadavkům je česká úprava velmi vzdálená, což ostatně prokazuje též stěžovatelův případ. Tyto úvahy však nemohou nic změnit na tom, že stěžovatel se v petitu domáhá něčeho, k čemu není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud, vázaný petitem návrhu, proto nemohl než dojít k závěru, že ústavní stížnost je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2004
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu