ECLI:CZ:US:2004:1.US.200.02
sp. zn. I. ÚS 200/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. M. E., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 16 Co 356/2001-159 ze dne 6. 2. 2002 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č.j. 19 C 183/99-132 ze dne 16. 8. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 16 Co 356/2001 ze dne 6. 2. 2002, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě č.j. 19 C 183/99-132 ze dne 16. 8. 2001, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti žalovanému P. R., a.s., na určení, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době je neplatné, zamítnut návrh, aby byl žalovaný povinen rozvázat s žalobcem pracovní poměr k 31. 12. 1999 podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce dohodou podle §43 zákoníku práce a zamítnut návrh na zaplacení částky 214.965,- Kč s přísl. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 26, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a lidských právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že oba soudy jeho návrh zamítly a rozhodly tak v rozporu s hmotným právem. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy vyvodily z provedených důkazů a ze zjištěného skutkového stavu věci nesprávné právní závěry. Tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že napadené rozvázání pracovního poměru ve zkušební době nebylo provedeno v souladu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce; obecné soudy však vyvodily závěr opačný, čímž prý porušily zásady spravedlivého procesu. Stěžovatel prohlašuje, že nebylo prokázáno, že by byl pracovní poměr mezi ním a jeho zaměstnavatelem zrušen ústně dne 28. 9. 1998, tedy ve zkušební době osobou pověřenou, a že by toto rozvázání pracovního poměru bylo provedeno v souladu s §31 odst. 1 a 2, §58 a §242 zákoníku práce. Podle jeho názoru závěr soudu o hmotněprávním naplnění podmínek ukončení pracovního poměru ve zkušební době nevyplývá z provedeného dokazování a ani z odůvodnění rozsudku není bez veškerých pochybností toto skutkové zjištění odvoditelné.
Stěžovatel dále uvádí, že se obecné soudy nezabývaly svou místní příslušností, neboť jinak by nemohly připustit tvrzení zaměstnavatele, že měl v Hradci Králové své obchodní centrum. Obecné soudy tím porušily zásadu rovnosti účastníků, protože zaměstnavatel svá tvrzení ničím neprokázal, zatímco stěžovatel svá tvrzení řádně doložil.
Dále stěžovatel namítá, že odvolací soud nepřezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně v mezích, ve kterých se stěžovatele tohoto přezkoumání domáhal. Odvolací soud se pouze zaměřil na otázku podjatosti předsedkyně senátu, byť stěžovatel tuto otázku nikdy v řízení nevznesl. Naopak všechny podstatné věci, jichž se stěžovatel v odvolacím řízení domáhal, prý odvolací soud vůbec neřešil. Stěžovatel se proto domnívá, že odvolací soud vydal rozsudek, který se nezakládá na skutečnostech, jež by byly bez jakýchkoliv pochybností v řízení prokázány.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Okresní soud v Ostravě, který plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil Krajský soud v Ostravě, který popřel, že by byl svým rozhodnutím porušil zásady spravedlivého procesu. Stěžovatel podle jeho názoru nekonkretizuje, jakým jednáním krajský soud zásadu spravedlivého procesu porušil. Z celého obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel toliko polemizuje s odůvodněním rozhodnutí krajského soudu, ovšem již neuvádí, v čem byla porušena uvedená ustanovení Listiny. Krajský soud rovněž nesouhlasí s tvrzením, že by svým rozhodnutím poskytl právní ochranu jednání zaměstnavatele, a neakceptuje ani tvrzení stěžovatele, že by rozhodl v rozporu s hmotným právem. Ta skutečnost, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, ještě neznamená, že každý, kdo tak učiní, bude úspěšný. Pokud soud nerozhodl tak, jak si stěžovatele představoval, nelze dospět k závěru, že byl stěžovatel poškozen na svém právu na řádný spravedlivý proces, neboť v souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny byla věc stěžovatele projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a týž se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Krajský soud v Ostravě proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis sp. zn. 19 C 183/99 vedený u Okresního soudu v Ostravě. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel žalobou domáhal určení, že zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele je neplatné a domáhal se přiznání náhrady mzdy. Žalobu původně podal u Okresního soudu v Hradci Králové, který však usnesením č.j. 15 C 230/98-12 ze dne 23. 3. 1999 vyslovil svou místní nepříslušnost a po právní moci tohoto rozhodnutí (30. 4. 1999) věc postoupil Okresnímu soudu v Ostravě s odůvodněním, že ze spisu nelze dovodit, že má žalovaný v obvodu uvedeného soudu svou organizační složku, které by se spor týkal. I kdyby však takové centrum v Hradci Králové působilo, z pracovní smlouvy stěžovatele nevyplývá, že by byl na toto centrum vázán jako na místo výkonu práce. Žádný z účastníků řízení proti tomuto rozhodnutí odvolání nepodal. V řízení pokračoval Okresní soud v Ostravě, který rozsudkem č.j. 19 C 183/99-57 ze dne 16. 11. 1999 žalobu v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel uzavřel se zaměstnavatelem pracovní poměr na dobu neurčitou s dnem nástupu do práce 1. 7. 1998 s tříměsíční zkušební dobou. Dále prý bylo prokázáno, že mu bylo dne 28. 9. 1998 v 18.00 hodin ústně sděleno, že s ním bude k 30. 9. 1998 ukončen pracovní poměr. Tento úkon provedl ředitel obchodního centra v Hradci Králové Ing. Č. na základě zmocnění jednatele zaměstnavatele. Duplicitně pak bylo ještě žalobci (stěžovateli) toto zrušení pracovního poměru ve zkušební době předáno i písemně dne 1. 10. 1998, které stěžovatel osobně převzal. Následně pak bylo ještě zrušení ve zkušební době (podepsané jednatelem společnosti) doručeno stěžovateli dne 6. 10. 1998. Soud I. stupně dovodil, že projev vůle žalovaného zaměstnavatele byl učiněn ústně dne 28. 9. 1998 osobou oprávněnou. Tento projev vůle považoval za platný s ohledem na ustanovení zákoníku práce, které pro zrušení ve zkušební době výslovně písemnou formu nestanoví.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením č.j. 16 Co 255/2000-92 ze dne 7. 9. 2000 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel v odvolacím řízení tvrdil nové skutečnosti, a to že pracovní poměr vznikl již k 1. 6. 1998 a že pracovní smlouvu se dnem nástupu 1. 7. 1998 podepsal pod nátlakem; ke svým tvrzením označil důkazy. Za této situace odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně s tím a uložil mu, v jakém směru má dále vést dokazování.
V průběhu dalšího řízení stěžovatel navrhl, aby byla věc z důvodu vhodnosti přikázána Okresnímu soudu v Hradci Králové. Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 4 Nd 10/2001 ze dne 17. 1. 2001 uvedený návrh stěžovatele zamítl.
Okresní soud v Ostravě pak rozhodl ve věci napadeným rozsudkem č.j. 19 C 183/99-132 ze dne 16. 8. 2001 tak, že žalobu o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době zamítl, dále zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému rozvázat se stěžovatelem pracovní poměr k 31. 12. 1999 podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce a zamítl žalobu o zaplacení částky 214.965,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel neprokázal vznik pracovního poměru již od 1. 6. 1998; proto za zjištěné považuje soud vznik pracovního poměru od 1. 7. 1998 se sjednanou tříměsíční zkušební dobou, a to na základě písemné pracovní smlouvy ze dne 24. 6. 1998. K meritu věci uvedl, že pracovní poměr stěžovatele byl zrušen ústně dne 28. 9. 1998 ve zkušební době pověřenou osobou, předmětné rozvázání pracovního poměru bylo provedeno v souladu s ustanovení §31 odst. 1 a 2, §58 a §242 odst. 2 zákoníku práce. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem č.j. 16 Co 356/2001-159 ze dne 6. 2. 2002 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl od 1. 7. 1998 podle písemné pracovní smlouvy uzavřené dne 24. 6. 1998. Stěžovateli se nepodařilo prokázat, že pracovní poměr vznikl před tímto datem. Dále odvolací soud uvedl, že soud I. stupně provedené důkazy hodnotil v souladu s §132 o.s.ř. Konstatoval rovněž, že ze svědeckých výpovědí vyplývá, že pověřený zaměstnanec svým projevem vůle zcela jednoznačně ukončil se stěžovatelem pracovní poměr ve zkušební době tím, že mu sdělil, že končí uplynutím zkušební doby. Tento projev vůle byl učiněn v souladu s ustanovením §58 odst. 1 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že nedostatek písemné formy není sankcionován neplatností (§242 odst. 2 zákoníku práce), dojde k rozvázání pracovního poměru i na základě ústního zrušení pracovního poměru ve zkušební době.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 2291/2003-277 ze dne 17. 5. 2004 odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací důvod není dán. Toto rozhodnutí dovolacího soudu není ústavní stížností napadeno.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovým stavem tak, jak jej obecné soudy vyvodily z provedených důkazů, a s právními závěry, k nimž na základě zjištěného skutkového stavu dospěly. Ústavní soud po přezkoumání řízení před obecnými soudy dospěl k závěru, že tyto soudy v procesu dokazování a hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v ustanovení §132 o.s.ř. Obecné soudy hodnotily každý provedený důkaz jednotlivě a všechny důkazy pak v jejich souvislostech a při tomto postupu nevybočily z mezí vyplývajících z výše uvedené zásady. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu pak jednoznačně vyplývá, že mu nepřísluší do tohoto procesu zasahovat, pokud obecné soudy postupují v souladu s uvedenou zásadou a nelze-li v jejich rozhodnutí spatřovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a skutkovými a právními závěry, které z něho vyvodily. Jak již bylo konstatováno, k takovému závěru Ústavní soud nedopěl. Proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími k porušení práva na spravedlivý proces nedošlo. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že za porušení práva na spravedlivý proces nelze přirozeně považovat to, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy neměl úspěch, resp. že obecné soudy rozhodly jinak, než stěžovatel navrhoval.
Pokud stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces tím, že se obecné soudy nezabývaly svou místní příslušností, poukazuje Ústavní soud na usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č.j. 15 C 230/98-12 ze dne 23. 3. 1999, jímž tento soud vyslovil svou místní nepříslušnost a věc přikázal Okresnímu soudu v Ostravě. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 30. 4. 1999, aniž by byly využity řádné přípustné opravné prostředky jak ze strany stěžovatele, tak i ze strany žalovaného. Proto se stěžovatel - v souladu s ustálenou judikaturou - nemůže dovolávat této námitky až v ústavní stížnosti, jestliže v řízení před obecnými soudy nevyužil všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Stěžovatel dále namítal porušení svého práva na svobodnou volbu povolání a práva získávat prostředky k obživě vlastní prací podle čl. 26 Listiny a práva na spravedlivou odměnu za vykonanou práci podle čl. 28 Listiny. Ústavní soud podotýká, že uvedená sociální práva neznamenají absolutní stabilitu pracovního zapojení člověka do pracovního procesu, ale pouze zapojení relativně stabilní v tom smyslu, že vzniklé pracovněprávní vztahy (pracovní poměr) mohou skončit jedině způsoby, které zákon stanoví. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru - který lze z hlediska ústavnosti akceptovat - že zrušení pracovního poměru ve zkušební době bylo provedeno v souladu se zákonem, pak nemohla být takovými rozhodnutími výše uvedená práva porušena.
Stěžovatel konečně namítal, že odvolací soud nepřezkoumal rozhodnutí soudu 1. stupně v mezích, jichž se domáhal, a že se zaměřil pouze na otázku podjatosti předsedkyně senátu, byť to sám nepožadoval. Jde zřejmě o stěžovatelův omyl, neboť uvedené tvrzení z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovodit nelze.
Ústavní soud na základě výše uvedených závěrů podanou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu