ECLI:CZ:US:2004:1.US.214.04
sp. zn. I. ÚS 214/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. L., zastoupené advokátem Mgr. D. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2003, čj. 19 Co 513/2003 - 173, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2003, čj. P 318/99 - 141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k Ústavnímu soudu dne 13. 4. 2004, stěžovatelka napadla výše označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu v Praze 4 (dále jen "obvodní soud") ve výroku o zvýšení výživného a změněn ve výroku o nedoplatku na výživném. Obvodní soud uvedeným rozsudkem zvýšil výživné, stanovené otci pro stěžovatelku na částku 3 500,-- Kč měsíčně od 1. 6. 1999 do 31. 8. 2002 a na částku 5 000,-- Kč měsíčně, počínaje 1. 9. 2002, splatnou do 15. dne v měsíci předem k jejím rukám. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadenými rozsudky došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatelka uvedla, že obvodní soud ve věci rozhodl již rozsudkem ze dne 19. 9. 2000, čj. P 318/99 - 47. K odvolání otce Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") uvedený rozsudek obvodního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Uložil mu doplnit dokazování zjištěním a vyhodnocením tzv. spotřebního koše v Peru, zaměřit se na zjištění výdělkových poměrů rodičů v roce 1993, opatřit si doklady o příjmu otce i matky za období roků 2000 a 2001, objasnit otázku naturálních požitků otce poskytovaných mu jeho zaměstnavatelem a specifikovat vyživovací povinnost otce k dceři K., nar. 1974. Podle stěžovatelky bylo hodnocení spotřebního koše v Peru nedostatečné, v důsledku čehož nebyla zjištěna žádná nová skutečnost, podstatná pro zvýšení výživného. Při doplňování dokazování ve všech dalších uvedených oblastech byly zjištěny nové skutečnosti, odůvodňující stanovení vyššího výživného než v původním rozsudku. Po doplněném dokazování nevyšly najevo žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly rozhodnutí o nižším výživném než jaké bylo stanoveno v rozsudku ze dne 19. 9. 2000. Stěžovatelka dále napadla způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, který byl podle jejího názoru v rozporu s postupem daným občanských soudním řádem i v rozporu s požadavkem rovnosti a právní jistoty účastníků a především s právem na spravedlivé projednání věci. Obvodní soud bez zjištění nových skutkových okolností či dokonce při zjištění skutkových okolností ve prospěch stěžovatelky, změnil své rozhodnutí v její neprospěch. Tento postup odporuje pravidlům logiky a zásadám správného uvažování a je projevem libovůle v rozhodování soudu.
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se vůbec nezabýval její námitkou spočívající v tom, že otec, v době od ledna 2001 do dubna 2001, na její výživu vůbec ničím nepřispěl, takže je nesprávně vypočítán dluh na výživném. Důkaz ohledně placení výživného v uvedené době odvolací soud neprovedl a bezdůvodně vyšel z předpokladu, že výživné otec platil. V tom stěžovatelka spatřuje libovůli v jeho rozhodování. Soudy obou stupňů rovněž zcela opomenuly skutečnost, že otci stěžovatelky bezdůvodně uchází příjem z jeho bytu v Praze, který pronajímá pouze za úhradu poplatků s tímto bytem spojených. Soudy měly vzít v úvahu, že se její otec takto bez důvodu vzdává podstatného zdroje příjmů. V řízení nebyl proveden důkaz nájemní smlouvou k tomuto bytu, který, i když nebyl navržen, měly soudy provést. I v tomto stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění dalších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud uvedl, že v řízení byly provedeny všechny požadované a dostupné důkazy pro spravedlivé rozhodnutí o zvýšení výživného. Stěžovatelka nebyla zkrácena na svých právech, byla přítomna jednání, přednášela své návrhy prostřednictvím zvoleného zástupce. Vzhledem k tomu, že se jedná o výživné, má možnost žádat o zvýšení výživného novou úpravou, pokud pro to budou podmínky.
Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku, zejména na pasáž, týkající se posouzení výdělkových schopností a možností otce, v níž se vypořádal i s námitkami stěžovatelky směřujícími proti skutkovým zjištěním učiněným obvodním soudem.
Ze spisu sp. zn. P 318/99 Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 13. 5. 2003, čj. P 318/99 - 141, obvodní soud zvýšil výživné otci pro již zletilou Adélu, nar. 3. 1. 1983, za dobu od 1. 6. 1999 do 31. 8. 2002 na částku 3 500,-- Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 9. 2002 na částku 5 000,-- Kč měsíčně. Nedoplatek výživného za dobu od 1. 6. 1999 do 31. 8. 2001 v částce 62 100,-- Kč uložil otci zaplatit z depozita do 30. 6. 2003 a nedoplatek zvýšeného výživného za dobu od 1. 9. 2002 do 30. 4. 2003 v částce 12 000,-- Kč uložil otci splácet po 1 000,-- Kč spolu s běžným výživným, pod ztrátou výhody splátek, počínaje právní mocí rozsudku.
Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud o zvýšení výživného rozhodl poprvé již dne 19. 9. 2000, kdy zvýšil výživné placené otcem na částku 7 000,-- Kč měsíčně, počínaje 1. 6. 1999, a dlužné výživné uložil otci zaplatit jednorázově. Proti tomuto rozsudku podal otec stěžovatelky odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 4. 2001 tento rozsudek obvodního soudu zrušil, věc mu vrátil k novému projednání a uložil mu doplnit dokazování. Po doplněném dokazování obvodní soud dospěl k závěru, že částka 3 500,-- Kč měsíčně, jako zvýšené výživné od 1. 6. 1999, byla pro potřeby stěžovatelky dostačující. Další zvýšení potřeb dnes již zletilé stěžovatelky nastalo od září 2002, kdy začala studovat vysokou školu. Proto od září 2002 zvýšil výživné na 5 000,-- Kč měsíčně. Tuto částku považuje za dostatečnou, vzhledem k tomu, že matka již v období před zletilostí stěžovatelky svou vyživovací povinnost vůči ní neplnila svou osobní péčí, a to ani částečně, a byla povinna přispívat na její potřeby i finančně. Matka jí zajišťuje bydlení a stravování. Pokud by matka, vzhledem ke svému příjmu, měla platit alespoň částku 3 000,-- Kč, znamenalo by to pro stěžovatelku příjem ve výši 8 000,-- Kč měsíčně, což je částka, která dostatečně kryje její potřeby. V řízení bylo mj. prokázáno, že otec dobrovolně platil stěžovatelce zvýšené výživné 3 500,-- Kč měsíčně od května 2001 k jejím rukám. Částku, odpovídající zvýšenému výživnému (ve výši 3 500,-- Kč měsíčně) za dobu od 1. 6. 1996 do 30. 4. 2001, v celkové částce 62 100,-- Kč, složil otec do depozita a tuto částku je schopen okamžitě stěžovatelce vyplatit.
Po odvolání stěžovatelky i jejího otce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, čj. 19 Co 513/2003 - 173, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Změnil jej pouze ve výroku o nedoplatku na výživném. V odůvodnění konstatoval, že obvodní soud provedl obsáhlé dokazování a dostatečně zjistil skutkový stav věci. K námitce stěžovatelky, že údaje poskytnuté zaměstnavatelem otce byly nesprávné a neúplné, uvedl, že na opakovaný dotaz obvodní soud obdržel od zaměstnavatele otce negativní sdělení a další dokazování v tomto směru považoval za nadbytečné, vzhledem k tomu, že příjem otce byl spolehlivě zjištěn z jeho výplatnic. Odvozování jeho výdělku od výdělku jiné osoby, byť v podobném postavení u jiného zaměstnavatele, není možné. Obvodní soud dospěl ke správnému závěru, že došlo ke změně poměrů na straně otce ve formě zvýšení jeho příjmů a u stěžovatelky se zvýšily její potřeby, vzhledem k jejímu věku a vysokoškolskému studiu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, podle kterého změněným poměrům odpovídá výživné ve výši 3 500,-- Kč měsíčně v době od června 1999 do srpna 2002 a ve výši 5 000,-- Kč od září 2002 nadále. K odvolacím námitkám stěžovatelky uvedl, že zohlednil jak příjem otce a jeho majetkové poměry, tak i naturální plnění, kterého se mu dostává od zaměstnavatele. Akceptoval obranu otce v tom, že jeho příjem a naturální plnění nelze bez dalšího ocenit a přepočíst na koruny a z takto získané částky stanovit výživné. Naturální plnění je možno vzít v úvahu jedině tak, že otec z příjmu cca 700,-- USD již nemusí hradit náklady spojené s bydlením. Musí si však hradit další běžné potřeby, jejichž výši v Peru nelze automaticky srovnávat s výší v ČR, a s ohledem na svůj věk, postavení a místo pobytu si musí vytvářet finanční rezervu pro případ nemoci a důchodu. Matka, i když poskytuje stěžovatelce bydlení, má k ní také vyživovací povinnost a na věc nelze hledět tak, že matčina vyživovací povinnost je zcela pokryta jejím naturálním plněním a finanční plnění je zcela na otci.
Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Namítá-li stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu č. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by došlo tehdy, pokud by jí byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, eventuelně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, C.H.BECK Praha, sv. I., str. 273). Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí nezjistil, že by bylo stěžovatelce nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Sama skutečnost, že obecné soudy opřely své závěry o právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, ani práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka se dále v podstatě domáhá přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy a právních závěrů z toho vyplývajících. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho úkolem je poskytovat ochranu základním právům a svobodám zakotveným zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. K námitkám stěžovatelky Ústavní soud opakovaně konstatuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů v řízení před těmito soudy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit, které důkazy měly být provedeny, ani "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Soudy obou stupňů provedly dostatek důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. Ve svých rozsudcích soudy vyšly ze skutkových zjištění, vypořádaly se se všemi námitkami stěžovatelky a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení zákona o rodině.
V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Po posouzení ústavnosti postupu v řízení před soudy obou stupňů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatelky nebyla porušena. V průběhu řízení před soudy obou stupňů byla státní moc uplatněna zcela v souladu se zákonem, takže porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR nebylo ve věci zjištěno. Stěžovatelce byla poskytnuta náležitá soudní ochrana - jednání bylo ústní, veřejné, mohla se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, princip rovnosti účastníků řízení byl plně respektován, takže nedošlo k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR ani čl. 37 odst. 3 Listiny ani čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu