ECLI:CZ:US:2004:1.US.22.04
sp. zn. I. ÚS 22/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. července 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. V. R., zastoupeného JUDr. J. N., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1126/2003, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2003, č. j. 9 To 159/2003 - 277, a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 3. 2003, č. j. 2 T 33/2002 - 255, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), později doplněné dne 5. 2. 2004, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody garantované ustanovením čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami, v pořadí již druhým, neboť první rozsudek ve věci byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 9 To 449/2002, byl stěžovatel shledán vinným spácháním trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnáct) měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Stěžovatel proti výše citovanému rozsudku nalézacího soudu podal odvolání, o němž rozhodl v záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Praze tak, že jej dle §256 tr. ř. zamítl. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že nemá, co by dodal k odůvodnění napadeného rozsudku soudu I. stupně. Shledal, že nalézací soud důkazy hodnotil jednotlivě, ale zejména též ve vzájemných souvislostech, úvahy, kterými se přitom řídil, vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku, vypořádal se přitom se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí a dospěl tak ke skutkovým závěrům, o nichž nejsou důvodné pochybnosti. Ani po přezkoumání výroku o trestu neshledal odvolací soud v postupu soudu I. stupně žádné pochybení.
Nejvyšší soud ČR pak dovolání stěžovatele proti výše citovanému usnesení odvolacího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tj. nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení) pouze formálně, přičemž konkrétní námitky uplatněné v dovolání jsou skutkové, které nemohou tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř., naplnit.
Stěžovatel v ústavní stížností uvádí, že soud nalézací nesprávně zhodnotil důkazy, neboť se jednalo pouze o důkazy nepřímé. Odvolací soud pak porušil svým postupem ustanovení §2 odst. 12 tr. ř., neboť neshledal žádné důvody pro zrušení rozsudku a hodnotil důkazy, které nebyly před ním provedeny. Tím podle stěžovatele došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Stěžovatel se dále neztotožňuje s názorem soudu, že existence půjčky ve výši 1.000,- Kč svědkovi V. byla vyvrácena a uvádí další konkrétní námitky týkající se hodnocení důkazů obecnými soudy. Uvádí, že soudy všech instancí se nedokázaly vypořádat s otázkou dokazování, a to jak důkazů provedených, tak i důkazů navržených. Stěžovatel má za to, že shora popsaným postupem soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny, a proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Namítá-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny, Ústavní soud shledal, že k takovému zásahu nedošlo.
Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen ve výše uvedených ustanoveních Listiny nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Tato ustanovení, jakož i další ustanovení hlavy páté Listiny garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel své tvrzení o zásahu do jeho základních práv opírá především o fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném. Ústavní soud k tomu uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavnímu soudu proto nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecným soudem, pokud jsou v řízení respektovány kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů.
Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti se shodují s námitkami, které uplatňoval již v řízení před odvolacím a dovolacím soudem, a kterými se soudy pečlivě zabývaly. Odůvodnění rozsudku soudu nalézacího je přesvědčivé, soud detailně zdůvodnil, o které skutečnosti a důkazy opřel své rozhodnutí. Soud nalézací také zdůvodnil, proč shledal výpovědi svědků R. a H. nevěrohodnými a proč odmítl provést další obhajobou navrhované důkazy. Stejně tak soud odvolací v odůvodnění svého usnesení zcela dostatečně vysvětlil, co kterým důkazem bylo zjištěno, jak byly tyto důkazy vyhodnoceny a proč byly některé navrhované důkazy pominuty. Pokud Nejvyšší soud ČR pak dovolání stěžovatele odmítl, postupoval tak dle ustanovení trestního řádu (§265i odst. 1 písm. b) tr. ř.), neboť uplatněný dovolací důvod nebyl zdůvodněn právně relevantními námitkami.
Ústavní soud tedy shledal, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, a to ani z hlediska samotného hodnocení důkazů, když v tomto směru obecné soudy respektovaly kriteria stanovená zákonem (§2 odst. 6 tr. ř.), a to při zachování všech kautel vymezujících právo na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu