ECLI:CZ:US:2004:1.US.240.03
sp. zn. I. ÚS 240/03
Usnesení
I. ÚS 240/03
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti PhDr. M. S., zast. JUDr. G. S., advokátem, proti dvěma usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25.2.2003 ve věci sp. zn. 26 C 119/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se v návrhu na zahájení řízení ze dne 22.4.2003 domáhal zrušení dvou usnesení Obvodního soudu pro Prahu ze dne 25.2.2003, ve věci sp. zn. 26 C 119/2002, konkrétně usnesením, kterým byl zamítnut bez odůvodnění návrh stěžovatele na provedení důkazů, a usnesení, kterým byl zamítnut bez odůvodnění návrh stěžovatele na protokolaci přednesu žalobce. V návrhu uvedl, že u Obvodního soudu pro Prahu 7 probíhá řízení v právní věci žalobce RSDr. L. G. vůči němu, v jehož průběhu vydal soud usnesení, kterým zamítl jeho návrh na provedení důkazů, které ve svém vyjádření na výzvu soudu řádně a včas navrhl a které požadoval provést do konce prvního a jediného ústního jednání, a návrh na úplnou protokolaci přednesu žalobce, který byl podstatný pro jeho návrhy na dokazování. Proti těmto procesním rozhodnutím nemůže stěžovatel uplatnit jiný opravný prostředek, než ústavní stížnost. Stěžovatel má za prokázané, že v důsledku těchto usnesení je další řízení postiženou vadou, která má mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a soud tím fakticky přenesl důkazní břemeno ze žalobce na stěžovatele jako žalovaného. Podle názoru stěžovatele tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") z důvodu opomenutí jím navržených podstatných listinných důkazů a jejich odmítnutí bez věcného odůvodnění. V této souvislosti se stěžovatel dovolával konstantní judikatury Ústavního soudu k otázce provádění a hodnocení důkazů v civilním soudním procesu. V přímém důsledku porušení práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny došlo, podle přesvědčení stěžovatele, též k porušení práva, aby věc byla projednána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a právo na rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny).
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Obvodní soud pro Prahu 7 ve vyjádření k ústavní stížnosti především upozornil, že obě napadená usnesení byla vydána ve sporném řízení o zaplacení peněžité částky z titulu nevrácené půjčky, k datu vyjádření řízení dosud nebylo pravomocně skončeno. K vlastní ústavní stížnost podotkl, že obě napadená usnesení mají charakter rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení, proti nimž není přípustné odvolání. Jde o rozhodnutí, jejichž vadnost by se projevila vadností celého řízení, tudíž se lze jejich změny domoci brojením proti konečnému rozhodnutí ve věci, nikoli přímo těchto rozhodnutí ústavní stížností. Z tohoto důvodu považuje soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V další části vyjádření zaujal soud podrobné stanovisko k jednotlivým námitkám zaměřeným na obě usnesení.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva. Z povahy ústavní stížnosti také plyne, že základní podmínkou její přípustnosti je existence pravomocného rozhodnutí, popř. existence jiného zásahu. To znamená, že zásadně nelze napadnout postup nalézacího soudu, když řízení ještě probíhá; lze napadnout pouze taková rozhodnutí, která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatel napadl dvě usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení, nejde o meritorní rozhodnutí. To dokládá i samotný fakt, že proti takovým usnesením nejsou přípustné ani řádné opravné prostředky. Teprve v situaci, že by se údajně vadný postup soudu projevil v meritorním rozhodnutí, byla by ústavní stížnost (při splnění dalších podmínek) přípustná.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2004
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj