ECLI:CZ:US:2004:1.US.244.04
sp. zn. I. ÚS 244/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky ing. J. S., zastoupené JUDr. J. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Co 697/2003-128 ze dne 29. 1. 2004, usnesení Okresního soudu v Ostravě č.j. 54 C 53/97-113 ze dne 23. 9. 2003, usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Co 611/2002-84 ze dne 27. 9. 2002 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č.j. 54 C 53/97-18 ze dne 31. 12. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Okresního soudu v Ostravě č.j. 54 C 53/97-18 ze dne 31. 12. 1999, usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Co 611/2002-84 ze dne 27. 9. 2002, usnesení Okresního soudu v Ostravě č.j. 54 C 53/97-113 ze dne 23. 9. 2003 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Co 697/2003-128 ze dne 29. 1. 2004. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení uvedených ustanovení spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka tvrdí, že z dokladů předložených u Okresního soudu v Ostravě, konkrétně z vyúčtování nákladů za služby spojené s bydlením za období leden 1994 až prosinec 1994 a za období leden 1995 až prosinec 1995, je nesporné, že v řízení šlo o údajný dluh stěžovatelky za nájem a služby vůči žalobci a že přeplatek za období roku 1994 ve výši 2.679,- Kč byl následně v roce 1995 zaúčtován jako nedoplatek, čímž došlo ke zcela nesprávnému účtování údajných dlužných částek. Soudy obou stupňů tuto zcela zřejmou skutečnost nevzaly při svém rozhodování v úvahu. Pokud souhlasila se zpětvzetím žaloby a vzdala se návrhu na náhradu nákladů řízení, bylo to prý proto, že v řízeních, v nichž nebyla zastoupena advokátem, soud nesplnil vůči ní svou poučovací povinnost ve smyslu ustanovení §5 o.s.ř. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka také v tom, že celý stav věci byl soudy zjištěn neúplně, nebylo přihlédnuto k již provedeným důkazům, zejména k uvedeným vyúčtováním, a nebylo po celou dobu řízení žalobcem prokázáno, že by stěžovatelka žalovanou částku dlužila. Dále tvrdí, že uvedeným postupem soudů bylo porušeno její základní právo podle čl. 10 a 37 Listiny, neboť žaloba byla žalobcem podána neoprávněně a tato skutečnost nebyla žádným z obou soudů vzata v úvahu. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení vyjádření, v němž uvedl, že v řízení před odvolacím soudem nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelky. Odvolací soud se nedopustil takového procesního pochybení, které by ve svém důsledku porušení uvedených práv znamenalo. V obou případech odvolací soud rozhodoval na základě obsahu spisu, obě usnesení řádně odůvodnil a dostatečně se vypořádal s námitkami stěžovatelky.
K ústavní stížnosti podal vyjádření i Okresní soud v Ostravě, který uvedl, že se stěžovatelka v průběhu řízení hájila pouze tím, že si není vědoma toho, že by žalobci něco dlužila. Poté, co žalobce vzal žalobu v celém rozsahu zpět s argumentací, že stěžovatelka dluh uhradila po podání žaloby, stěžovatelka podáním ze dne 15. 12. 1999 prohlásila, že proti zpětvzetí návrhu nemá námitek. V podrobnostech pak soud I. stupně odkázal na předmětný spis.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 54 C 53/97 vedený u Okresního soudu v Ostravě. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž byla městem Ostrava - městský obvod Ostrava-jih podána dne 19. 9. 1996 žaloba o zaplacení dlužného nájemného a poplatků za služby v částce 5.709,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Ostravě rozhodl ve věci platebním rozkazem č.j. 69 Ro 1886/96-4 ze dne 3. 1. 1997 a uložil stěžovatelce zaplatit částku 5.709,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka v zákonné lhůtě podala proti platebnímu rozkazu odpor a ve věci bylo dále vedeno řízení. Při prvním jednání dne 7. 9. 1999 žalobce vzal svůj návrh zpět ohledně částky 5.709,- Kč - již stěžovatelka zaplatila - a navrhl, aby bylo žalované uloženo zaplatit poplatek z prodlení. Za účelem doplnění důkazů bylo jednání odročeno na 22. 10. 1999, protože však nebylo vykázáno doručení předvolání žalobci, bylo jednání dále odročeno na 29. 10. 1999. Při jednání dne 29. 10. 1999 žalobce předložil soudu vyžádané doklady a jednání bylo znovu odročeno na den 19. 11. 1999, neboť stěžovatelka neměla u sebe příslušné doklady o zaplacení. Při jednání dne 19. 11. 1999 byl proveden výslech stěžovatelky a provedeny důkazy předložené účastníky. Jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 29. 11. 1999, leč účastníci se nedostavili, i když termín vzali při předchozím jednání na vědomí; stěžovatelka se dodatečně omluvila. Jednání bylo za účelem předvolání účastníků odročeno na neurčito. Přípisem ze dne 2. 12. 1999, doručeným soudu I. stupně dne 6. 12. 1999, vzal žalobce žalobu v celém rozsahu zpět. Požadoval pouze na nákladech řízení zaplacený soudní poplatek, neboť stěžovatelka uhradila žalovanou částku až po podání žaloby dne 30. 12. 1997. Ostatních nákladů řízení se žalobce vzdal. K přípisu žalobce podala stěžovatelka vyjádření, v němž uvedla, že proti zpětvzetí návrhu nemá námitky, nesouhlasí však s požadavkem úhrady soudního poplatku, protože dlužná není ona, ale žalobce; sama se náhrady nákladů řízení vzdala. Okresní soud v Ostravě rozhodl usnesením č.j. 54 C 53/97-18 ze dne 31. 12. 1999 tak, že řízení zastavil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 500,- Kč. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně s odvolání na ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř., neboť návrh byl vzat zpět pro chování žalované, která žalovanou částku uhradila dne 30. 12. 1997; žalobce na nákladech řízení účtoval výhradně zaplacený soudní poplatek.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením č.j. 42 Co 139/2000-25 ze dne 7. 3. 2000 odmítl pro opožděné podání. V odůvodnění uvedl, že z doručenky k předmětné zásilce zjistil, že zásilka byla uložena na poště dne 5. 1. 2000 a tento den je také nutno považovat za den doručení, a to i přesto, že fakticky stěžovatelka zásilku převzala až dne 13. 1. 2000. Lhůta pro podání odvolání (15 dnů) počala tedy běžet dne 6. 1. 2000 a uplynula dne 20. 1. 2000, odvolání však bylo předáno k poštovní přepravě až dne 26. 1. 2000. Stěžovatelka podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání s odůvodněním, že v rozhodnutí bylo špatné poučení. Pokud by poučení bylo srozumitelné, určitě by se jím řídila a opožděně by odvolání nezasílala. Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 26 Cdo 1035/2002-77 ze dne 13. 6. 2002 napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že z provedených důkazů bylo zjištěno, že se stěžovatelka v době doručování usnesení krajského soudu v místě svého bydliště nezdržovala, a proto se nemohl uplatnit institut náhradního doručení podle §46 odst. 2 věty třetí o.s.ř.; k doručení tak došlo teprve 13. 1. 2000, kdy stěžovatelka zásilku na poště osobně převzala. Zákonná odvolací lhůta tak počala běžet dne 14. 1. 2000 a skončila dne 28. 1. 2000, takže odvolání podané k poštovní přepravě dne 26. 1. 2000 bylo odvoláním včasným.
Krajský soud v Ostravě usnesením č.j. 42 Co 611/2002-84 ze dne 27. 9. 2002 usnesení soudu I. stupně ve výroku o zastavení řízení potvrdil a zrušil je ve výroku o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil zpět soudu I. stupně. Soud I. stupně v rozsahu stanoveném v usnesení odvolacího soudu provedl dokazování potřebné k rozhodnutí o nákladech řízení a usnesením č.j. 54 C 53/97-113 ze dne 23. 9. 2003 rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky, která na základě v něm uvedených údajů požadovala přiznání náhrady nákladů ve výši 1.000,- Kč, Krajský soud v Ostravě usnesením č.j. 42 Co 697/2003-128 ze dne 29. 1. 2004 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně nepochybil, jestliže dovodil, že důvodem zpětvzetí žaloby bylo chování stěžovatelky - chápáno z procesního hlediska - takže žalobci proto podle §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. zásadně svědčí právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud potvrdil názor soudu I. stupně, který podle §150 o.s.ř. nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení s ohledem na sociální a zdravotní poměry stěžovatelky. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda lze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů za zmařené jednání dne 22. 10. 1997, které bylo odročeno pro neúčast zástupce žalobce; dospěl však k závěru, že náhrada nákladů nemůže být žalobkyni přiznána, neboť se jí opakovaně výslovně vzdala, a to pří ústním jednání dne 19. 11. 1999 a následně podáním ze dne 15. 12. 1999.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka především napadá usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Co 697/2003-128 ze dne 29. 1. 2004, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě č.j. 54 C 53/97-113 ze dne 23. 9. 2003. Těmito usneseními bylo rozhodováno pouze o nákladech řízení, zatímco rozhodnutí ve věci samé bylo pravomocně ukončeno předchozím rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Co 611/2002-84 ze dne 27. 9. 2002. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud při přezkoumávání těchto napadených rozhodnutí - týkajících se nákladů řízení - není oprávněn zabývat se meritem věci a zkoumat, zda ve věci samé nebyla těmito rozhodnutími porušena základní práva stěžovatelky. Ústavní soud v této otázce dospěl k závěru, že se jedná o aplikaci toliko běžného práva, která roviny ústavnosti nedosahuje. Obecné soudy při rozhodování o otázce nákladů řízení vzaly v úvahu všechny okolnosti, řádně posoudily z hlediska nákladů řízení provedené důkazy a nelze tedy dovozovat - ve smyslu ustálené judikatury - že by mezi skutkovým zjištěním a skutkovými a právními závěry, jež soudy učinily, existoval extrémní rozpor. Jejich argumentace je logická, přesvědčivá a nelze v ní nalézt jakékoli prvky svévole. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že těmito napadenými rozhodnutími, která navíc - důsledně vzato - vyznívají ve prospěch stěžovatelky, neboť žalobci nebyly přiznány náklady řízení, její základní práva porušena nebyla.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti - v souvislosti se zpětvzetím žaloby a vzdáním se náhrady nákladů řízení - tvrdí, že zde obecný soud nesplnil svou poučovací povinnost podle §5 o.s.ř., čímž rovněž byla porušena její základní práva. K této námitce Ústavní soud v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí připomíná, že hranice poučovací povinnosti obecných soudů jsou ústavně dány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a též zásadou rovnosti účastníků řízení, a to bez ohledu na to, o jaké řízení jde či jaká věc má být projednávána. Poučovací povinnost ve smyslu ustanovení §5 o.s. ř. má být přiměřená situaci a musí vzít v úvahu všechny okolnosti případu. Poučovací povinnost však nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do práva hmotného; to by bylo s cit. ustanovením §5 o.s.ř. v rozporu. Toto ustanovení je nutno vyložit tak, že soud je povinen účastníky poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku. Navíc takto chápanou poučovací povinností by soud mohl výrazně porušit zásadu rovnosti účastníků soudního řízení. V předmětné věci poučení o tom, jaké důsledky by měl souhlas se zpětvzetím žaloby a vzdání se práva na náhradu nákladů řízení, by představovalo již poučení o hmotněprávních důsledcích procesních úkonů, což již hranice obecné poučovací povinnosti obecných soudů překračuje.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Co 697/2003-128 ze dne 29. 1. 2004 a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě č.j. 54 C 53/97-113 ze dne 23. 9. 2003 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
V.
Ústavní stížností však stěžovatelka napadla i usnesení Okresního soudu v Ostravě č.j. 54 C 53/97-18 ze dne 31. 12. 1999 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Co 611/2002-84 ze dne 27. 9. 2002, kterými bylo pravomocně rozhodnuto o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby žalobcem. V rozhodování o meritu věci bylo toto rozhodnutí krajského soudu rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zákon k ochraně práva stěžovatelky poskytuje. Ústavní stížnost lze podle ustanovení §72 odst. 3 citovaného zákona podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku. Stěžovatelka uvádí a i ze spisu vyplývá, že toto usnesení jí bylo doručeno až dne 14. 5. 2003. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak uplynula v sobotu dne 12. 7. 2003. Vzhledem k tomu, že poslední den lhůty připadl na den pracovního klidu, bylo ve smyslu §63 zákona o Ústavním soudu a §57 odst. 2 o.s.ř. posledním dnem lhůty pondělí 14. 7. 2003. Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě až dne 22. 4. 2004, takže jde zjevně o podání opožděné.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ostravě č.j. 54 C 53/97-18 ze dne 31. 12. 1999 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Co 611/2002-84 ze dne 27. 9. 2002 podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu