ECLI:CZ:US:2004:1.US.278.04
sp. zn. I. ÚS 278/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 3. června 2004 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D., ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F.H., zastoupeného advokátkou Mgr. P.P., proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR ze dne 26. 3. 2004, čj. 6/2004 - 140 - STSP/6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody garantovaná čl. 26 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným rozhodnutím Ministerstva dopravy ČR, odboru veřejné a kombinované dopravy, bylo změněno rozhodnutí K.ú. V, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 22. 12. 2003, čj. KUJI 10394/2002003 ODSH KUJIP004XNH7, kterým tento dopravní úřad rozhodl v udělení změny licence na provozování vnitrostátní veřejné linkové osobní dopravy na lince B. nad P. - B. pod H. Změna výše citovaného rozhodnutí K.ú. V., se týkala úvodní části výroku před bodem I., dále v části II. byly vypuštěny body 3. a 10. a změněno znění bodu 8 a zahájení provozu linky bylo stanoveno na 1. 5. 2004. Ve zbytku nebylo rozhodnutí K.ú. V. ani odůvodnění tohoto rozhodnutí změněno.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v důsledku postupu státního orgánu, který mu uložil omezení uvedená v rozhodnutí, jsou poškozeni cestující na jím provozované lince, kteří mohou na vymezených zastávkách v určitou dobu jen nastoupit nebo jen vystoupit. Jak dále tvrdí, tato omezení nemají oporu v zákoně a správní orgány obou stupňů postupovaly naprosto v rozporu se zákonem i zásadami dobré správy a vzhledem k tomu, že se jedná o jedinou linku, kterou stěžovatel provozuje, shledává stěžovatel v postupu státních orgánů i likvidaci svého podnikání. Proto má za to, že výše citovaným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 26 odst. 1, odst. 2 Listiny. Argumentuje, že činnost v oblasti dopravy je natolik specifická, že je upravena zvláštním zákonem (zák. č. 11/1994 Sb., o silniční dopravě) a podmínky a omezení takového druhu podnikání mohou být ukládány pouze na jeho základě. Jelikož má stěžovatel za to, že orgány státní správy postupovaly v rozporu s tímto předpisem, čímž došlo k porušení čl. 26 odst. 1, odst. 2 Listiny, navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR svým nálezem zrušil. Současně s tímto návrhem stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do činnosti jiných orgánů veřejné moci může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti uvádí, že podává současně i správní žalobu proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR. Přípustnost ústavní stížnosti shledává v tom, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a opírá se o ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K tomu Ústavní soud uvádí následující. Dotazem na Městský soud v Praze bylo zjištěno, že stěžovatel si skutečně správní žalobu podal, a to dne 11. 5. 2004. Vzhledem k této skutečnosti je ústavní stížnost shledána podanou předčasně. Odporovalo by výše zmíněnému principu subsidiarity, kdyby Ústavní soud rozhodoval ve chvíli, kdy existuje jiný efektivní právní prostředek uplatnitelný v rámci obecného soudnictví, kterým může dojít k nastolení stavu, jehož se stěžovatel domáhá.
Ohledně uplatnění ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na daný případ Ústavní soud dodává, že vzhledem k výše uvedenému nelze mít za to, že se jedná o situaci předvídanou ustanovením §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel namítá porušení čl. 26 odst. 1, odst. 2 Listiny vztahující se pouze k jeho osobě. Argumentuje-li stěžovatel dále tím, že výše citovaným rozhodnutím jsou poškozeni především cestující (význam ústavní stížnosti tedy přesahuje jeho vlastní zájmy), Ústavní soud konstatuje, že taková námitka není z hlediska ústavněprávní argumentace přípustná. Šlo by totiž o tzv. populární žalobu (actio popularis) podanou ve prospěch ochrany práv třetích osob, přičemž jejich práva nejsou totožná s oním subjektivním právem stěžovatele, do něhož mělo být rozhodnutím Ministerstva dopravy ČR zasaženo. Jak již bylo Ústavním soudem judikováno, "zásahem orgánu veřejné moci je z obecného pohledu takové jednání, kterým se konkrétní subjektivní ústavně zaručená práva (právo) někoho proti jeho vůli určitým způsobem omezují. Musí jít o individuální akt směřující vůči konkrétní osobě, která návrh podává, tedy o zásah individualizovaný a konkretizovaný" (usnesení sp. zn. I. ÚS 641/2000, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, Praha, C. H. Beck 2001, str. 361).
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a vždy sleduje osud ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu Ústavní soud odmítl také návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2004
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj