ECLI:CZ:US:2004:1.US.279.03
sp. zn. I. ÚS 279/03
Usnesení
I. ÚS 279/03
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Gűttlera a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky A., akciová společnost P., zastoupené Mgr. Ing. L. J., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 5.2.2002, č.j. 6C 114/2001-35, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25.4.2002, č.j. 12 Co 268/2002 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.3.2003, č.j. 21 Cdo 1155/2002-61, za účasti Okresního soudu Plzeň - jih, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení a za účasti L. K., jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20.5.2003 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatelka opírá ústavní stížnost o následující důvody.
Dne 6.11.2002 doručil vedlejší účastník stěžovatelce okamžité zrušení pracovního poměru dle §54 odst. 1 písm. b) zákoníku práce s odůvodněním, že vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka nedodržela splatnost mzdy za měsíc září 2001, ruší se stěžovatelkou okamžitě pracovní poměr. Stěžovatelka má za to, že v daném případě v roce 2001 nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci kolektivní smlouvy na rok 2000, v důsledku čehož nebyly splněny zákonné podmínky ani pro aplikaci ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, protože dle dikce zákona o kolektivním vyjednávání shledala, že tato kolektivní smlouva nebyla v roce 2001 účinná, nezakládala tedy povinnost stěžovatelky vyplatit mzdu tak, aby byla připsána na účet vedlejšího účastníka nejpozději čtrnáctý kalendářní den v měsíci, a tomu odpovídající právo vedlejšího účastníka v tomto datu mzdu obdržet. Stěžovatelka proto podala u Okresního soudu Plzeň - jih žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, tato žaloba byla v záhlaví uvedeným rozsudkem tohoto soudu zamítnuta. Rozhodnutí soudu 1. stupně pak bylo potvrzeno napadeným rozsudkem odvolacího Krajského soudu v Plzni. Dovolání stěžovatelky v dané věci bylo zamítnuto napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR. Obecné soudy dospěly k závěru, že předmětná kolektivní smlouva byla účinná i v roce 2001, a to na základě ustanovení, že kolektivní smlouva zůstává v platnosti do doby uzavření nové kolektivní smlouvy (čl. VIII. odst. 1. kolektivní smlouvy). Dle názoru stěžovatelky je i u kolektivních smluv (expressis verbis §4 zákona o kolektivním vyjednávání) nutno rozlišovat stav platnosti a účinnosti, přitom platností se rozumí stav, kdy při konstituování smlouvy, jakožto právního úkonu, byly splněny zákonem stanovené náležitosti, a účinností stav, kdy je smlouva způsobilá přivodit zamýšlené právní účinky, samozřejmě předpokladem účinností smlouvy je její platnost. A contrario, není-li smlouva účinná, není způsobilá přivodit zamýšlené právní účinky. To, že při konstituování předložené kolektivní smlouvy na rok 2000 byly splněny zákonem stanovené náležitosti a že smlouva byla, je a bude platná, dle stěžovatelky účastníci nezpochybňovali, ovšem jinou, neméně podstatnou věcí je kumulativní otázka, zda předložená kolektivní smlouva na rok 2000, platná mj. i v roce 2001, byla v roce 2001 také účinná tak, aby relevantně určovala platnost předmětné mzdy, aby regulovala vztah mezi subjekty pracovněprávního vztahu, tedy zda z této kolektivní smlouvy vznikala stěžovatelce i v roce 2001 povinnost vyplatit mzdu tak, aby byla připsána nejpozději 14. kalendářní den v měsíci (čl. III. odst. 1 kolektivní smlouvy na rok 2000). Dle stěžovatelky je z textu předmětné smlouvy patrné, že byla uzavřena na rok 2000 a jestliže není v textu smlouvy zmínka o tom, že by účinnost této smlouvy měla přesahovat stanovené období roku 2000, a pokud v ní není ani ujednání, že se "tato smlouva uzavírá či sjednává do..." nelze uzavřít jinak, než že předmětná kolektivní smlouva na rok 2000 nebyla již v následujícím roce 2001 účinná, z čehož ve smyslu shora uvedeného vyplývá, že nezakládala povinnost stěžovatelky vyplatit vedlejšímu účastníku mzdu tak, aby byla připsána nejpozději 14. kalendářní den v měsíci, a tomu odpovídající právo vedlejšího účastníka v tomto datu mzdu obdržet.
Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy jako orgány veřejné moci upřely jejímu právu ochranu, když neposoudily příslušnou kolektivní smlouvu na rok 2000 ze dne 27. ledna 2000 uzavřenou mezi stěžovatelkou a ZV Odborového svazu zcela v souladu se zákonem o kolektivním vyjednávání č. 2/1991 Sb., v platném znění, zejména jeho §4 a §6, má tudíž za to, že soudy neaplikovaly v právní věci platný a účinný zákon, nevycházely z provedeného důkazu a uložily stěžovatelce povinnost na základě neúčinné kolektivní smlouvy, čímž porušily ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Relevantní znění těchto článků je následující.
Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu Plzeň - jih, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení a vyjádření L. K. jako vedlejšího účastníka řízení.
Okresní soud Plzeň - jih ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a odkázal na skutkové závěry i právní hodnocení provedené soudem prvního stupně a odvolacím soudem.
Krajský soud v Plzni odkázal ve vyjádření k ústavní stížnosti na své podrobné odůvodnění napadeného rozsudku a dále uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení před odvolacím soudem nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces a výklad platnosti a účinnosti kolektivní smlouvy byl proveden v souladu s interpretačními pravidly a ustálenou soudní praxí.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka se domáhá nikoli naplnění práva na soudní ochranu, nýbrž ve skutečnosti nesouhlasí a polemizuje s právním názorem, který v této věci zaujaly obecné soudy ve všech stupních, ve svých důsledcích se jedná o návrh na přezkoumání věci v "další instanci" Ústavním soudem, přičemž Nejvyšší soud ČR má za to, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, ledaže by obecné soudy postupovaly v rozporu s hlavou pátou Listiny zakotvující právo na soudní a jinou ochranu, přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska správnosti v nich vysloveného právního názoru není přípustné.
L. K. jako vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že trvá na stanovisku, že kolektivní smlouva byla v předmětném období platná i účinná. Napadání platnosti a účinnosti kolektivní smlouvy považuje vedlejší účastník za účelové ze strany stěžovatelky, a to zejména s ohledem na vyplacení odstupného vedlejšímu účastníkovi a případně dalším osobám. Dále vedlejší účastník namítá, proč, když již v roce 2001 stěžovatelka měla za to, že je kolektivní smlouva neúčinná, a nemohla se se s odborovou organizací dohodnout na novém či upraveném znění smlouvy, nepožádala o pomoc s využitím zákona o kolektivním vyjednávání, jak to stěžovatelce zákon přímo ukládá, stejně jako to, že akciová společnost musí mít kolektivní smlouvu, pokud zde působí odborová organizace; dále stěžovatelka nevyužila další možnosti, a to podání návrhu soudu na zrušení platnosti kolektivní smlouvy a tím i její účinnosti. Účinnost předmětné kolektivní smlouvy byla stanovena na dobu její platnosti a tudíž na dobu do schválení nové kolektivní smlouvy.
Ze spisu Okresního soudu Plzeň - jih Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Žalobou ze dne 30.11.2001 se stěžovatelka domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 6.11.2001 doručeného stěžovatelce vedlejším účastníkem z důvodu nedodržení splatnosti mzdy za měsíc září 2001. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 5.2.2002, č.j. 6 C 114/2001-35 byl výše uvedený návrh stěžovatelky zamítnut s odůvodněním, že podle článku VIII.odst. 1 zůstává kolektivní smlouva v platnosti do doby uzavření nové kolektivní smlouvy, a za situace, kdy účastníci shodně prohlásili, že nová kolektivní smlouva přijata nebyla, lze učinit lze názoru soudu jediný závěr, a to, že splatnost mzdy za měsíc září 2001 byla určena kolektivní smlouvou na rok 2000, a mzda tedy měla být připsána na účet žalovaného (vedlejšího účastníka) nejpozději do 15.10.2001. Dle názoru soudu tedy byly splněny zákonné náležitosti okamžitého zrušení pracovního poměru. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25.4.2002, č.j. 12 Co 268/2002-43 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně posuzování splatnosti mzdy za měsíc září 2001 podle kolektivní smlouvy pro rok 2000. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, přičemž přípustnost dovolání spatřovala v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost dovolání v nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 11.3.2003, č.j. 21 Cdo 1155/2002-61, dovolání stěžovatelky zamítnul. Dovolací soud dospěl k závěru, v dané věci je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu představuje rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání je neopodstatněné, a ztotožnil se s názorem odvolacího soudu, že v čl. VIII. odst. 1 kolektivní smlouvy ze dne 27.1.2000 byla určena doba, na níž byla tato kolektivní smlouva uzavřena, tedy, že z uvedeného ujednání vyplývá, že doba, na níž byla kolektivní smlouva uzavřena, začala běžet dnem podpisu smlouvy a uplyne dnem, kdy bude uzavřena mezi jejími účastníky nová kolektivní smlouva. Za této situace účinnost kolektivní smlouvy (jak vyplývá z ustanovení §6 odst. 2 zákona o kolektivním vyjednávání) začala dle názoru Nejvyššího soudu dnem 27.1.2000 a skončila dnem, v němž byla uzavřena nová kolektivní smlouva. S názorem stěžovatelky, že kolektivní smlouva ze dne 27.1.2000 nemohla být účinná v roce 2001, nelze dle Nejvyššího soudu ČR souhlasit, neboť ze samotné skutečnosti, že byla označena jako "kolektivní smlouva na rok 2000", nelze dovozovat, že by její účinnost musela skončit nejpozději dnem 31.12.2000, rozhodující v tomto směru není označení smlouvy, ale v ní obsažené (sjednané) určení doby, na niž byla uzavřena. Bylo-li dohodnuto, že doba, na niž byla uzavřena, skončí uzavřením nové kolektivní smlouvy, dovodil odvolací soud v souladu se zákonem, že účinnost kolektivní smlouvy skončí dnem, v němž nastane tato událost. Splatnost mzdy žalovaného (vedlejšího účastníka) se tedy za situace, kdy nebyla uzavřena nová kolektivní smlouva (o čemž mezi účastníky nebylo sporu), řídila ustanovením čl. III. odst. 1 kolektivní smlouvy ze dne 27.1.2000.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že se stěžovatelka domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. V ústavní stížnosti uvedené argumenty jen opakují námitky, kterými se zabývaly obecné soudy, a s nimiž se v odůvodnění svých napadených rozhodnutí řádně vypořádaly.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Stěžovatelka namítá, že postupem soudů bylo porušeno její právo na soudní ochranu, ze spisového materiálu však vyplývá, že toto základní ústavně garantované právo stěžovatelky postupem soudů zasaženo nebylo. Stěžovatelce nebylo bráněno, aby se domáhala stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Předmětná věc byla přezkoumána soudy všech stupňů, které zaujaly ve věci stejný právní názor, postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v polemice s právním názorem obecných soudů všech stupňů týkajícího se posuzování splatnosti mzdy za měsíc září 2001 podle kolektivní smlouvy pro rok 2000. Z obsahu ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu je zřejmé, že se stěžovatelka opakovaně dovolává svého tvrzení, že kolektivní smlouva ze dne 27.1.2000 nebyla již v následujícím roce 2001 účinná, a nezakládala proto povinnost stěžovatelky vyplatit vedlejšímu účastníku mzdu tak, aby byla připsána nejpozději 14. kalendářní den v měsíci, a tomu odpovídající právo vedlejšího účastníka v tomto datu mzdu obdržet. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nesouhlas stěžovatelky s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavněprávní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Nejvyšší soud se přitom k námitce stěžovatelky, uvedené v jejím dovolání, zabýval jak otázkou platnosti, tak i účinnosti předmětné kolektivní smlouvy, což je stěžejní námitka stěžovatelky uplatněná v ústavní stížnosti, kdy stěžovatelka má za to, že kolektivní smlouva byla v rozhodné době platná, nikoli však účinná. Nejvyšší soud, jak je patrné z odůvodnění jeho rozhodnutí (str. 6 napadeného rozsudku), posuzoval danou věc i v souladu s ustanovením §4 a 6 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, leč námitku stěžovatelky, že obecné soudy zákon o kolektivním vyjednávání neaplikovaly, neshledal Ústavní soud důvodnou. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit správnost závěru obecných soudů o tom, že splatnost mzdy za měsíc září 2001 byla určena kolektivní smlouvou na rok 2000 a mzda tedy měla být připsána na účet žalovaného (vedlejšího účastníka) nejpozději do 15.10.2001, takové hodnocení přísluší obecným soudům. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení práva na spravedlivý proces, a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2004
JUDr. Vojen Gűttler
předseda senátu