ECLI:CZ:US:2004:1.US.281.04
sp. zn. I. ÚS 281/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. května 2004 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D., ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. O., zastoupeného Mgr. R. M., proti usnesení vedoucího oddělení hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství Policie České republiky ve Zlíně ze dne 5. 3. 2004, ČTS: ORZL - 1380/KPV - 209 - 2003, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť se domnívá, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod garantovaných ustanoveními čl. 10, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným usnesením bylo rozhodnuto ve věci stížnosti stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Police ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování ve Zlíně ČTS: ORZL - 1380/KPV - 209 - 2003 ze dne 27. 1. 2004 tak, že policejní komisař por. Mgr. P. J. a policisté Služby kriminální policie a vyšetřování ve Zlíně nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že policejní komisař por. Mgr. P. J. v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. shromažďoval pouze skutečnosti a důkazy vedoucí k prokázání viny stěžovatele, čímž došlo k porušení jeho základních práv a svobod dle čl. 40 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 10 Listiny. Dále má stěžovatel za to, že vedoucí oddělení hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství Policie ČR ve Zlíně, jeho stížnost neprověřil a v záhlaví citované usnesení řádně nezdůvodnil, čímž došlo k zásahu do jeho výše jmenovaných základních práv a svobod a dále i k porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Stěžovatel porušení zmiňovaných ustanovení Listiny spatřuje v tom, že policejní orgán se jeho stížností nezabýval a neprovedl v rámci své pravomoci potřebné úkony směřující k objasnění dané záležitosti a ke stěžovateli nebylo přistupováno jako k rovnému účastníku. Proto navrhuje, aby Ústavní soud nálezem výše citované usnesení zrušil.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Jedním z atributů ústavní stížnosti je přitom její subsidiarita vyjádřená v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.
Ústavní soud právě uplatňuje při své činnosti důsledně princip subsidiarity. Ve své judikatuře se již mnohokrát vyjadřoval k uplatňování tohoto principu v trestním řízení. Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze vystavěno meritorní rozhodnutí. Přípravné řízení, jakožto první fáze trestního řízení, má ve vztahu k řízení před soudem předběžný charakter. Jeho úkolem je zjistit, zda podezření z trestné činnosti proti určité osobě je do té míry odůvodněno, aby byla podána obžaloba či zda je tu důvod pro jiné rozhodnutí (jiný postup).
Z existující judikatury Ústavního soudu rovněž zřetelně vyplývá jeho zdrženlivost při zasahování do průběhu trestního řízení v jeho počátcích (v předsoudním stadiu), pokud v této fázi nedojde ke skutečnému zásahu do základních práv a svobod, který by nebylo možné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zatčení nebo zadržení dle §75 tr. ř.). Z tohoto důvodu je třeba považovat zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v jeho počátcích za nepřípustný.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel dosud nevyčerpal procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho základních práv a svobod poskytuje. Své námitky, jimiž argumentuje v ústavní stížnosti, bude moci stěžovatel uplatnit v řízení před soudem, který bude rozhodovat i o použitelnosti důkazů prováděných v přípravném řízení.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2004
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj