ECLI:CZ:US:2004:1.US.289.04
sp. zn. I. ÚS 289/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného advokátkou JUDr. I. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 Cmo 92/2002-69 ze dne 12. 2. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 Cmo 92/2002-69 ze dne 12. 2. 2004, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 10 Cm 980/95-41 ze dne 27. 9. 2001 ve výroku I. a změněn ve výroku III. Označeným rozsudkem krajského soudu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 38.497,- Kč s 0,05 % úrokem z prodlení za každý den prodlení od 10. 11. 1995 do zaplacení (výrok I.), řízení ohledně částky 1.609,- Kč a 0,05 % úroku z prodlení za dobu před 10. 11. 1995 bylo zastaveno (výrok II.) a dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 2.841,- Kč (výrok III.). Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení uvedených ustanovení Ústavy a Listiny spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. a změnil jej ve výroku III. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.608,- Kč. Ke změně ve výroku III. došlo k námitce stěžovatele, který upozornil odvolací soud na to, že žalobce (se sídlem ve Slovenské republice) byl zastoupen advokátem Dr. D., který není oprávněn zastupovat v České republice, a proto nelze hradit náklady na žalobcovo právní zastoupení. Odvolací soud tuto námitku akceptoval, avšak začal na advokáta žalobce pohlížet jako na obecného zmocněnce. Tímto postupem porušil podle názoru stěžovatele čl. 2 odst. 3 Listiny i čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, protože úkolem soudu nemůže být napravování procesních pochybení za účastníky. V opačném případě je porušena rovnost účastníků před soudem a vázanost soudu zákonem. Dále stěžovatel namítal, že odvolací soud v rozhodnutí konstatoval, že není promlčen nárok na úrok z prodlení, čímž rovněž porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy. Porušení uvedeného ustanovení prý spočívá v tom, že odvolací soud měl akceptovat odůvodněnou námitku promlčení nároku na úrok z prodlení a v tomto rozsahu žalobu zamítnout. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení vyjádření, v němž uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, protože právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo porušeno. K námitce chybného posouzení postavení právního zástupce žalobce (jako obecného zmocněnce) Vrchní soud v Olomouci uvedl, že každý účastník má právo dát se v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí, a může jím být i advokát. Nesplňuje-li zvolená osoba zákonné podmínky, aby na ni mohlo být nahlíženo jako na advokáta, nic nebrání tomu, aby účastníka řízení taková osoba zastupovala jako obecný zmocněnec. V opačném případě by bylo porušeno právo žalobce - nikoliv stěžovatele - na spravedlivý proces. Vrchní soud v Olomouci se vyjádřil i k druhé námitce ohledně přisouzení úroků z prodlení tak, že stěžovatel příslušná ustanovení (§393 odst. 1 a §397) obchodního zákoníku vykládá nesprávně; právo na zaplacení úroku z prodlení vzniká každým dnem prodlení zvlášť, takže promlčecí doba počíná běžet vždy dnem, kdy byla povinnost (zde zaplatit včas kupní cenu) porušena. Proto dne 30. 9. 1999 žalobcem uplatněný nárok na zaplacení úroku z prodlení ze žalované částky od 10. 11. 1995 do zaplacení byl uplatněn v obecné promlčecí lhůtě. Vzhledem k těmto důvodům vrchní soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 Cm 980/95 vedený u Krajského soudu v Ostravě. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byl podán návrh na vydání platebního rozkazu na zaplacení částky 40.106,- Kč. Krajský obchodní soud v Ostravě rozhodl platebním rozkazem č.j. 10 Cm 980/95-10 ze dne 16. 4. 1998, jímž návrhu vyhověl. Stěžovatel proti platebnímu rozkazu podal blíže neodůvodněný odpor. Usnesením č.j. 10 Cm 980/95-17 ze dne 4. 10. 1999 připustil soud I. stupně rozšíření žaloby o úroky z prodlení ve výši 0.05 % za každý den prodlení od podání návrhu. Krajský soud v Ostravě ve věci rozhodl rozsudkem č.j. 10 Cm 980/95-41 ze dne 27. 9. 2001 tak, že - jak již bylo uvedeno - uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 38.497,- Kč s 0,05 % úrokem z prodlení za každý den prodlení od 10. 11. 1995 do zaplacení (výrok I.), řízení ohledně částky 1.609,- Kč a 0,05 % úroku z prodlení za dobu před 10. 11. 1995 zastavil (výrok II.) a dále uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2.841,- Kč (výrok III.).
Stěžovatel podal odvolání do výroku I. a III., v němž namítal promlčení úroku z prodlení, uplatnil kompenzační námitku ve výši 2.350,- Kč a vznesl procesní námitku nesprávného zastoupení žalobce. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č.j. 5 Cmo 92/2002-69 ze dne 12. 2. 2004 ve výroku I. potvrdil a ve výroku III. změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že přisoudil žalobci jen nárok na náhradu nákladů ve výši zaplaceného soudního poplatku 1.608,- Kč, neboť jeho zástupce (obecný zmocněnec) nemá právo na odměnu podle předpisů v odměňování advokátů. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se se všemi vznesenými námitkami vypořádal.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že odvolací soud porušil ustanovení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR tím, že advokáta - právního zástupce žalobce považoval za obecného zmocněnce. Ústavní soud uvedenou námitku za důvodnou nepovažuje, neboť napadeným rozhodnutím obecného soudu právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo; naopak předmětné rozhodnutí bylo důsledně vzato prospěšné pro stěžovatele, neboť jím došlo k omezení jeho povinnosti hradit náklady soudního řízení jen na náhradu zaplaceného soudního poplatku; na tu měl žalobce podle výsledku řízení přirozeně nárok, a to bez ohledu na to, zda byl či nebyl v řízení zastoupen.
Ve vztahu k druhé námitce stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že se zde jedná pouze o výklad běžného práva, které obecné soudy rovněž aplikovaly způsobem ústavně konformním. Proto napadeným rozhodnutím nemohlo dojít ani v tomto směru k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud navíc dodává, že zkoumal dopad napadeného rozhodnutí na právo stěžovatele na spravedlivý proces vůbec, avšak ani zde nedospěl k závěru, že by toto jeho právo bylo porušeno.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu