ECLI:CZ:US:2004:1.US.292.04
sp. zn. I. ÚS 292/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. B. L., zastoupené JUDr. J. N., proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 39 Co 229/2003-234 ze dne 28. 1. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 39 Co 229/2003-234 ze dne 28. 1. 2004, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 41 C 119/97-202 ze dne 21. 3. 2003 a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Podle názoru stěžovatelky napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení uvedeného základního práva spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka se domnívá, že tím, že odvolací soud zrušil usnesení soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s vysloveným závazným právním názorem na způsob provedení dokazování, bylo postupováno v rozporu s ústavním pořádkem, jestliže jsou jí ukládány povinnosti a dovozovány závěry, které nejsou na základě zákona a v jeho mezích. Jedná se zejména o posouzení platností smlouvy o dílo ze dne 29. 11. 1995. Dále stěžovatelka namítala, že odvolací soud nesprávně a nad rámec přípustného dokazování akceptoval opožděné podání odvolání žalobcem. Stěžovatelka proto tvrdí, že odvolací soud přistupoval k věci selektivně a narušil její právo na rovný přístup k soudu. Dále poukazovala na chybný postup soudu při provádění a hodnocení důkazů a na neodstraňování vad soudního řízení, neboť žalobní petit "společně a nerozdílně" neodpovídá postavení žalovaných (stěžovatelky a jejího bývalého manžela), protože společné jmění manželů mezi nimi zaniklo a bylo vypořádáno. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a současně jí přiznal náhradu nákladů soudního řízení před Ústavním soudem v rozsahu vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro projednání věci samé (srov. §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem ČR. Podle ustanovení §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
V předmětné věci stěžovatelka ústavní stížností napadá usnesení Městského soudu v Praze č.j. 39 Co 229/2003-234 ze dne 28. 1. 2004, jímž bylo zrušeno usnesení soudu I. stupně a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Z toho vyplývá, že věc nebyla meritorně pravomocně ukončena a stěžovatelka má další zákonem stanovené procesní prostředky, které může využít k ochraně svého práva. Za této situace se Ústavní soud nemůže zabývat námitkami, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uváděla a které se vztahují k meritu věci. Pokud by Ústavní soud takové přezkoumání prováděl, předjímal by eventuální rozhodování obecných soudů a sám se začleňoval do soustavy obecných soudů. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu však jednoznačně vyplývá, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vystupovat jako "soud III. instance". Ústavní stížnost podaná za uvedené procesní situace v řízení před obecnými soudy je proto ústavní stížností nepřípustnou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti ještě namítala, že odvolací soud nad rámec přípustného dokazování akceptoval opožděné podání odvolání žalobcem (stěžovatelka nesprávně uvedla žalovaným). Ústavní soud po přezkoumání spisu sp. zn. 41 C 119/97 Obvodního soudu pro Prahu 4 dospěl k závěru, že se odvolací soud otázkou včasnosti podaného odvolání dostatečně zabýval za přítomnosti právního zástupce stěžovatelky, který v odvolacím řízení při ústním jednání dne 28. 1. 2004 mohl uvedenou námitku uplatnit, leč neučinil tak. Ústavní soud mimo to znovu připomíná, že stěžovatelka má i v této pravomocně neskončené věci nadále k dispozici zákonem stanovené procesní prostředky, které může využít k ochraně svého práva. Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že uvedená námitka ústavněprávní roviny ani nedosahuje.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Pokud se jedná o návrh stěžovatelky, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před tímto soudem, odkazuje Ústavní soud na ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je náhrada nákladů spojených s právním zastoupením podmíněna tím, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost odmítnuta byla, nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů na právní zastoupení, i kdyby to její osobní a majetkové poměry odůvodňovaly. Z téhož důvodu neuložil Ústavní soud ani jinému účastníku či vedlejšímu účastníku řízení, aby nahradil stěžovatelce její náklady řízení (ustanovení §63 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj