ECLI:CZ:US:2004:1.US.293.04
sp. zn. I. ÚS 293/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. června 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2003, č. j. 22 Co 290/2003 - 100, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, neboť se domnívá, že v řízení před obecnými soudy bylo zasaženo do jeho základních práv garantovaných čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 4. 2002, č. j. 5 C 599/2001 - 52, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobce Město Jilemnice) do tří dnů od právní moci rozsudku částku 9.204,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 1. 7. 2001 do zaplacení a 6.136,- Kč s úrokem z prodlení 8,5 % ročně od 1. 11. 2001 do zaplacení (výrok I.) tak, že rozsudek v napadeném výroku I. v části týkající se příslušenství změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci 9.204, -Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 1. 7. 2001 do zaplacení a částku 6.136,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 1. 11. 2001 do zaplacení. Ve zbytku rozsudek soudu nalézacího potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že odvolání stěžovatele není opodstatněné. Vyjádřil se dále k námitkám stěžovatele, které shledal právně bezvýznamnými, neboť již byly vyřešeny jako otázka předběžná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že nemůže souhlasit s názorem obecných soudů, že užívá služební byt bez právního důvodu. Dále je toho názoru, že odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je v rozporu s jakoukoliv logikou a právní úpravou obsaženou v občanském zákoníku a občanském soudním řádu. Stěžovatel tvrdí, že je mu upíráno právo na spravedlivý proces, když je znovu rozhodováno o věci pravomocně skončené a navíc se obecné soudy odvolávají na rozsudek, který je v rozporu s právem vydán ve věci již pravomocně rozsouzené. Vzhledem k tomu má stěžovatel za to, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jejichž ochrana vyplývá z ustanovení čl. 36, čl. 38 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, a proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citovaný rozsudek svým nálezem zrušil.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Pokud stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho práv vyplývajících z čl. 36 a čl. 38 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že k takovému zásahu nedošlo. Rozsah práva na spravedlivý proces upravený v hlavě páté Listiny nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Ustanovení čl. 36 i čl. 38 Listiny garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá jako hlavní důvod jejího podání pravomocnost rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 1994, č. j. 17 Co 72/94 - 37, kterým byla zamítnuta žaloba na vyklizení v ní specifikovaného bytu a přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a který je přiložen k ústavní stížnosti. Ústavní soud k této námitce uvádí následující. Ústavní soud zjistil, že shora citovaným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 12. 1993, č. j. 1 C 454/93 - 25, ve věci žalobce Střední průmyslové školy textilní proti stěžovateli o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o zaplacení 12.703,- Kč s příslušenstvím tak, že ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o vyklizení bytu a o bytové náhradě byla žaloba v této části zamítnuta a v ostatních výrocích byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Dále bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 1. 1995, č. j. 1 C 454/93 - 71, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu a dále bylo rozhodováno o dlužném nájemném. Tento rozsudek byl poté potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 1995, sp. zn. 17 Co 257/95. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. 6. 1995. Stěžovatelova argumentace se váže k původnímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, který, jak bylo zjištěno, nebyl posledním rozsudkem ve věci. Proto Ústavní soud k této námitce, která je z hlediska podané ústavní stížnosti irelevantní, nepřihlížel.
Ústavní soud dále po prostudování rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu dospěl k závěru, že oba soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Dále Ústavní soud zjistil, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud vypořádal s námitkami stěžovatele řádně a své závěry detailně zdůvodnil. Stěžovatel neuvedl, v čem konkrétně mělo spočívat porušení ustanovení čl. 36 a čl. 38 Listiny a ani Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí jakož i mu předcházejícího rozhodnutí soudu nalézacího, nezjistil, že by stěžovateli bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Je zcela zjevné, že obecné soudy jednaly v souladu se zákonnými předpisy. Soud odvolací se odvoláním stěžovatele pečlivě zabýval, vyjádřil se ke všem jeho námitkám a celkově přezkoumal řízení a rozhodnutí soudu I. stupně. Proto nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho práv zaručených čl. 36 a čl. 38 Listiny.
Porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.
Ústavní soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí namítané ani jiné porušení ústavních práv. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu