ECLI:CZ:US:2004:1.US.296.04
sp. zn. I. ÚS 296/04
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 4. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 296/04 ve věci ústavní stížnosti J. K. proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 C 171/93.
I. Městský soud v Brně průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 171/93 zasáhl do základního práva stěžovatele na vyřízení věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Návrh stěžovatele na přiznání odškodnění se odmítá.
III. Městskému soudu v Brně se ukládá, aby stěžovateli nahradil náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 2 150 Kč, a to ve lhůtě do 3 dnů ode dne vykonatelnosti tohoto nálezu.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2004 se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud nálezem rozhodl tak, že Městský soud v Brně porušil stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu tím, že ve věci sp. zn. 11 C 171/93 dosud nerozhodl a že stěžovateli za to náleží odškodnění.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, pracoval od 2. 7. 1990 u zaměstnavatele Z. s. B., státního podniku, jako stavební dělník. Dne 30. 3. 1992 utrpěl na stavbě pracovní úraz, který nahlásil nadřízenému. Zaměstnavatel však úraz neuznal a stěžovatele neodškodnil. Proto se stěžovatel dne 19. 5. 1993 obrátil s žalobou na soud.
První jednání ve věci nařídila předsedkyně senátu na 12. 12. 1996, další na 27. 2. 1997. Dne 23. 2. 1999 podal soudní znalec z oboru posudkového lékařství znalecký posudek, v němž úraz označil za úraz pracovní. Dne 16. 11. 1999 stěžovatel rozšířil žalobu o uplatnění nároku na odškodnění pracovního úrazu, na bolestné a ztrátu na výdělku.
Dne 4. 5. 2001 podal stěžovatel stížnost na průtahy v řízení, přičemž předsedkyně Městského soudu v Brně průtahy shledala. Dne 3. 12. 2001 stěžovatel opakovaně písemně žádal o vynesení rozhodnutí. Další jednání bylo nařízeno na 31. 1. 2002, uskutečnilo se však až 10. 10. 2002 a byl na něm vynesen mezitímní rozsudek, jímž soud určil, že předmětný úraz je úrazem pracovním a že žalovaná společnost (nyní vedlejší účastník) je povinna uhradit stěžovateli na bolestném, na ztížení společenského uplatnění a na ztrátě na výdělku částky, jejichž přesná výše bude specifikována v konečném rozhodnutí.
Dne 10. 1. 2003 si stěžovatel znovu písemně stěžoval na průtahy, neboť rozsudek mu nebyl doručen, ačkoliv soud je povinen písemné vyhotovení rozsudku doručit do 30 dnů od jeho vyhlášení. Tento rozsudek byl nakonec doručen právní zástupkyni stěžovatele dne 30. 1. 2003.
Na majetek vedlejšího účastníka byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2002 sp. zn. 37 K 34/2001 prohlášen konkurs. Správce podstaty bývalého zaměstnavatele stěžovatele podal proti mezitímnímu rozsudku Městského soudu v Brně odvolání.
Stěžovatel je s ohledem na tyto skutečnosti přesvědčen, že Městský soud v Brně otálením s projednáním jeho žaloby postupoval v řádně zahájeném řízení se značnými a zbytečnými průtahy, čímž prohloubil stav právní nejistoty a současně postupoval v rozporu se zákonem. Tím soud podle stěžovatele porušil jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Na výzvu Ústavního soudu zaslanou předsedkyni Městského soudu v Brně jako funkcionáři soudu odpovědnému za správu soudu, do níž náleží také agenda vyřizování stížností na průtahy v řízení, reagoval místopředseda soudu pro úsek občanskoprávní, který přílohou svého přípisu Ústavnímu soudu zaslal vyjádření předsedkyně příslušného senátu Městského soudu v Brně.
Předsedkyně senátu 11 C Městského soudu v Brně ve svém vyjádření uvedla, že k projednání sporu bylo doposud nařízeno devět jednání, v průběhu řízení byli ve věci ustanoveni dva znalci, žalobce pětkrát navrhl rozšíření žaloby. Všechny tyto úkony jsou podle účastníka řízení spojeny s nezbytnými procesními postupy soudu. Dne 10. 10. 2002 byl ve věci vydán mezitímní rozsudek, proti kterému bylo podáno odvolání. Vzhledem k těmto skutečnostem se předsedkyně senátu domnívá, že při posuzování rychlosti vyřizování konkrétní věci je třeba přihlédnout i k celkovému zatížení senátu. S ohledem na to je toho názoru, že není možno dospět k závěru, že by postupem soudu bylo porušeno právo stěžovatele a že by soud postupoval v rozporu s hlavou pátou Listiny. Městský soud v Brně proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
II.
Ústavní soud před tím, než přistoupil k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, konstatoval, že stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustná, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti opakovaně vyčerpal i postup podle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, resp. podle §32 zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky.
Ústavní soud si je vědom, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti nabylo účinnosti ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, které umožňuje účastníkovi řízení před obecnými soudy podat návrh soudu k určení lhůty k provedení procesního úkonu soudu, má-li za to, že dochází k průtahům v řízení. Ústavní soud však v daném případě přihlédl k datu podání ústavní stížnosti a ke skutečnosti, že stěžovatel sám po nabytí účinnosti citovaného ustanovení návrh u obecného soudu nepodal. Ústavní soud pak vyšel také z konkrétních okolností projednávaného případu, které stěžovateli brání v uplatnění takového návrhu před obecnými soudy, neboť v předmětném řízení nelze nyní konat žádné procesní úkony s ohledem na prohlášení konkursu na majetek žalovaného (vedlejšího účastníka) a z toho plynoucí přerušení řízení [§14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů].
Vzhledem k tomu shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako přípustnou a po provedeném řízení včetně ústního jednání, jež bylo nařízeno s ohledem na to, že stěžovatel neudělil Ústavnímu soudu souhlas s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji rovněž posoudil jako důvodnou.
III.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době [srov. například nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 42, nověji sp. zn. I. ÚS 600/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 6]. Přitom pro řešení této otázky není rozhodující, zda je zvlášť nazírána jurisdikční a správní složka soudní moci (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 6/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 10, str. 254). Jinými slovy, pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy například liknavým jednáním rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Podle Ústavního soudu je to státní moc jako celek bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek, která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, přičemž nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost.
Z hlediska postavení jednotlivce proto není rozhodující, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci není rozhodováno dostatečně rychle. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (soudu) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem. Tuto premisu ostatně respektuje také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení (například rozhodnutí ve věcech Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko, Guincho vs. Portugalsko, Erkner a Hofauer vs. Rakousko).
Jak uvedeno shora, z hlediska průtahů v řízení, a tedy i z hlediska porušení základního práva stěžovatele na vyřízení věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) proto není podstatné, zda k průtahům přispěl příslušný senát či soudce svým subjektivním jednáním v posuzované věci, nebo jsou průtahy vyvolávány objektivně s ohledem na jiné skutečnosti nezávisející bezprostředně na konkrétním jednání senátu (soudce) v projednávané věci.
V daném případě Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 11 C 171/93 zjistil níže uvedené skutečnosti, které jednoznačně svědčí o tom, že Městský soud v Brně se v řízení dopustil neodůvodněných průtahů, a zasáhl tak do základního práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Žaloba na určení, zda úraz stěžovatele byl úrazem pracovním, byla stěžovatelem k Městskému soudu v Brně podána dne 19. 5. 1993. První procesní úkon ve věci samé soud učinil po době delší než 2 roky, když na den 31. 10. 1996 nařídil první jednání (jednání se nakonec uskutečnilo dne 12. 12. 1996). Mezi dalším jednáním ve věci, které se uskutečnilo dne 27. 2. 1997 a dalším procesním úkonem (ustanovení znalce), k němuž došlo dne 8. 1. 1999, uběhly další dva roky. V době od 4. 11. 1999, kdy se uskutečnilo další jednání, až do vynesení mezitímního rozsudku na jednání dne 10. 10. 2002 soud sice činil procesní úkony, vždy ovšem v intervalu minimálně jednoho roku. Navíc je ze spisu Městského soudu v Brně evidentní, že tyto úkony činil soud vždy až po urgenci a intervenci stěžovatele, resp. jeho právní zástupkyně.
Ústavní soud dále zkoumal, zda k takové vleklosti řízení přispěl svými úkony také stěžovatel, jak ostatně ve svém vyjádření Městský soud v Brně namítl. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatel nečinil procesní úkony, jež by jakýmkoliv způsobem negativně ovlivňovaly délku řízení v tom smyslu, že by šlo o úkony obstrukční či jinak dysfunkční z hlediska předmětu a účelu občanského soudního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 315/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, usn. č. 36). Pokud stěžovatel postupně rozšiřoval žalobní návrh, šlo o rozšíření co do částky požadované z titulu ušlého výdělku, který samozřejmě narůstal se zvětšující se délkou soudního řízení. Nelze proto tvrdit, že by takové úkony stěžovatele ovlivňovaly rychlost a plynulost řízení, když zejména v počátečních fázích řízení soud činil úkony v intervalech delších než dva roky. Městskému soudu v Brně tyto úkony stěžovatele nikterak nebránily v tom, aby věc projednal a rozhodl v přiměřené lhůtě. Je tedy evidentní, že k nepřiměřené délce řízení stěžovatel svými procesními úkony nepřispěl.
Ústavní soud přitom nikterak nehodnotí, zda průtahy v řízení spočívaly na straně soudu v subjektivních či objektivních faktorech, neboť jak vyložil shora, tato otázka není z hlediska zásahu státní moci do práva jednotlivce na vyřízení jeho věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě rozhodující.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele a konstatoval porušení ústavně zaručených základních práv. Jak vyloženo shora, Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nemůže tolerovat zásahy do základních práv a svobod jednotlivce odkazem na objektivní stav obecné justice. Je si však vědom, že jeho rozhodování ve věcech, kdy dochází k průtahům v soudních řízeních, je rozhodováním nesystémovým a do jisté míry neefektivním. Ústavní soud však současně nemá jiného nástroje k zajištění ochrany základních práv jednotlivců než rozhodnutí v individuální věci, jímž současně může toliko apelovat na příslušné orgány reprezentující státní moc, aby zásahy do základních práv byly odstraněny a eliminovány, a to bez ohledu na to, zda jsou takové zásahy způsobovány subjektivním jednáním soudu nebo objektivním stavem soudnictví. Vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. z poslední doby rozsudek ve věci Hartman vs. Česká republika ze dne 10. 7. 2003 a rozsudek ve věci Schmidtová vs. Česká republika ze dne 22. 7. 2003) je na Ústavním soudu, aby případně vyloučil či eliminoval mezinárodněprávní odpovědnost České republiky za porušení závazků vyplývajících z Úmluvy.
Ústavní soud současně nemohl vyhovět návrhu stěžovatele na přiznání odškodnění, neboť podle Ústavy České republiky ani podle zákona o Ústavním soudu není takovou pravomocí nadán, a proto byl tento návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnut [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Na druhou stranu je Ústavní soud přesvědčen, že stěžovateli se nyní otevírá cesta k uplatňování náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl, neboť shledal v postupu Městského soudu v Brně porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Vzhledem ke specifické procesní situaci, kdy je řízení před obecným soudem ze zákona podle §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. přerušeno, a o nárocích stěžovatele je nyní jednáno v rámci konkursního řízení, již Ústavní soud nezakázal Městskému soudu v Brně podle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, aby v porušování základních práv pokračoval, tedy aby ve věci neprodleně jednal.
IV.
Vzhledem k specifické situaci, v níž se stěžovatel nikoliv svým přičiněním ocitl, kdy v důsledku nepřiměřené délky řízení před nalézacím soudem nemá ani po 11 letech k dispozici pravomocné rozhodnutí ve věci a kdy s ohledem na prohlášení konkursu na majetek vedlejšího účastníka je zřejmě nucen uplatňovat své nároky znovu u konkursního soudu, přiznal Ústavní soud stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem proti účastníkovi řízení, Městskému soudu v Brně, podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Za této situace ovšem považoval Ústavní soud za nadbytečné zabývat se návrhem stěžovatele učiněným před ústním jednáním, aby soudce zpravodaj rozhodl podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o tom, že náklady právního zastoupení zaplatí stát, resp. Ústavní soud ze svého rozpočtu (§83 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud však stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení ve výši, jak stěžovatel požadoval, a to z následujících důvodů. Právní zástupkyně stěžovatele byla Ústavním soudem dotázána, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, přičemž Ústavní soud dal najevo, že důkazně i jinak považuje celou věc způsobilou k meritornímu rozhodnutí bez nutnosti nařizovat ústní jednání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel prostřednictvím své právní zástupkyně projevil nesouhlas s upuštěním od ústního jednání, nařídil Ústavní soud jednání, avšak stěžovatel, resp. jeho právní zástupkyně nepředložil Ústavnímu soudu žádné nové skutečnosti, jež by nebyly známy z dosavadního průběhu řízení. Jinými slovy, procesní úkon stěžovatele, resp. úkon právní služby poskytnutý stěžovateli jeho právní zástupkyní a učiněný při ústním jednání nebyl vůbec nutný s ohledem na požadavek účinného a efektivního bránění práv a poskytování právní pomoci.
Je třeba si uvědomit, že konstrukce řízení o ústavní stížnosti podle zákona o Ústavním soudu umožňuje rozhodovat věci bez slyšení účastníků řízení (ústního jednání), má-li soud dostatek podkladů. Trvá-li účastník řízení přesto na ústním jednání, Ústavní soud má vždy za to, že účastník řízení má Ústavnímu soudu co sdělit, resp. že jeho sdělení je natolik závažné, že vyžaduje bezprostřední slyšení účastníků řízení před Ústavním soudem. Není-li tomu tak, nebylo by podle Ústavního soudu obecně spravedlivé, aby druhý účastník řízení takový náklad řízení (náklad na právní zastoupení, hotové výdaje atd.) hradil.
Celková přiznaná výše náhrady nákladů řízení proto sestává z úhrady odměny za zastupování v rozsahu dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání ústavní stížnosti) po 1 000 Kč podle §9 odst. 3 písm. g) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 75 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Lhůta určená účastníkovi řízení k náhradě nákladů byla stanovena v souladu s ustanovením §63 zákona o Ústavním soudu podle §160 odst. 1 občanského soudního řádu.