ECLI:CZ:US:2004:1.US.304.04
sp. zn. I. ÚS 304/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. J. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. 8 Nc 55/2004, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. 8 Nc 56/2004, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. 8 Nc 53/2004 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. 8 Nc 54/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Jednotlivými ústavními stížnostmi se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. 8 Nc 55/2004, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. 8 Nc 56/2004, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. 8 Nc 53/2004 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. 8 Nc 54/2004, kterými bylo rozhodnuto tak, že soudkyně Mgr. Jana Havlová není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věcech stěžovatele, jenž v nich vystupuje jako žalobce, o určení vlastnictví ke konkrétním nemovitostem, v řízeních, vedených před Okresním soudem v Děčíně.
Stěžovatel zároveň v ústavních stížnostech, vedených pod spisovými značkami I. ÚS 304/04, I. ÚS 305/04, II. ÚS 306/04 a II. ÚS 307/04 upozornil Ústavní soud, že tyto jeho ústavní stížnosti jsou skutkově totožné, týkají se týchž účastníků a napadená usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem obsahují naprosto totožné výroky a odůvodnění. Proto navrhl, aby Ústavní soud věci spojil ke společnému řízení. Tomuto návrhu Ústavní soud vyhověl a usnesením ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 304/04, je spojil ke společnému řízení.
Ve zkoumaném případě se jedná, jak již výše uvedeno, o nesouhlas stěžovatele s usneseními Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterými bylo rozhodnuto, že soudkyně Mgr. J. H. není vyloučena z projednávání a rozhodování v řízeních vedených před Okresním soudem v Děčíně o určení vlastnictví stěžovatele ke konkrétním nemovitostem. Pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatel zejména v tom, že tento soud prý nehodnotil stěžovatelem tvrzené skutečnosti a vyjádření soudkyně ve vzájemných souvislostech, ale pouze každý jednotlivě, a došel tak k chybnému závěru o nepodjatosti soudkyně. Stěžovatel tvrdí, že pokud podle názoru krajského soudu vyloučení samosoudkyně Mgr. H. neodůvodňují objektivní okolnosti, uvedené v čl. I. stížnosti samy o sobě (viz následující odstavec, body a) až d)), pak tyto okolnosti při vědomí subjektivního pocitu samosoudkyně Mgr. H. popsaného v čl. II. stížnosti k jejímu vyloučení vést musí. V čl. II. stížnosti totiž stěžovatel konstatoval, že v předkládací zprávě soudkyně H. uvedla, že by měla být vyloučena, protože právní zástupce stěžovatele po celou dobu řízení provází tato řízení negativními až nepřátelskými reakcemi vůči ní, snižuje její vážnost a odborné kvality, zpochybňuje její nestrannost a nezávislost a nevybíravým způsobem se o ní vyjadřuje. Vyvolal tak prý u této soudkyně negativní vztah k němu, který by mohl ovlivnit její objektivitu. Stěžovatel tvrdí, že pokud se mu nepodařilo prokázat podjatost samosoudkyně Mgr. H. pro objektivní okolnosti, pak tyto okolnosti a vyjádření samosoudkyně Mgr H. o jejím subjektivním pocitu (její negativní vztah k právnímu zástupci stěžovatele) nepochybně vyvolávají alespoň pochybnosti o její podjatosti.
Z obsahu ústavní stížnosti (z jejího stěžovatelem zmiňovaného čl. I.) jakož i z odůvodnění shora uvedených usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, která stěžovatel napadá a požaduje zrušit, Ústavní soud zjistil, že podjatý vztah soudkyně Mgr. Havlové dovozoval stěžovatel z následujících důvodů:
a) při zastupování stěžovatele, které se konalo dne 19.2.2004 před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí, zjistil jeho právní zástupce, že k žádosti tohoto soudu ve věci vedené pod sp. zn. 8 C/2/2002 zaslala Mgr. H. ze svého spisového materiálu pouze některé z požadovaných dokladů a neodeslala ty doklady, které prý svědčí ve prospěch žalobce.
b) soudkyně Mgr. Havlová prý odeslala faxem rozsudek, který vydala v jiné věci stěžovatele, k argumentační potřebě PF České republiky ve sporu před Okresním soudem v Litoměřicích pod sp.zn. 13 C 153/2001, spojeného se spisem 132 C 132/2001.
c) při projednávání věcí, kde je účastníkem řízení stěžovatel, údajně tato soudkyně "činí vše, co může poškodit žalobcovy zájmy", zejména prý odmítá, aby k návrhu žalobce byly předloženy originály listin, případně činit dotazy na příslušné orgány. Podle stěžovatele je sice pravda, že je věcí soudu, jakým způsobem vede dokazování, ale přece jen podle jeho názoru nelze vést spor tak, že je vyvoláváno zdání, že soud je rozhodnut předem.
d) dne 2.3.2004 prý Mgr H. poskytla rozhovor, který byl toho dne v poledních hodinách odvysílán v Radiožurnálu. Zde výslovně označila pana K. za osobu německé národnosti, které byl konfiskován majetek na základě konfiskačního dekretu. Tím, že soudkyně komentovala dosud nepravomocné rozhodnutí soudu, prý úmyslně nebo i neúmyslně ovlivňuje pomocí médií názory ostatních soudců, kteří rozhodují v podobných žalobách.
Krajský soud v napadených usneseních uvedl, že si vyžádal od Okresního soudu v Litoměřicích spis sp.zn. 13 C 132/2001. V tomto spisu ani v protokolu o jednání, které se konalo dne 6.1.2004 (a na který zástupce žalovaného odkazuje), krajský soud neshledal, že by zástupce žalovaného PF ČR předkládal jakýkoliv rozsudek Okresního soudu v Děčíně. Byla to zástupkyně Lesů ČR, s.p. JUDr. T. P., která při jednání u Okresního soudu v Litoměřicích, které se konalo dne 12.12.2003 předložila rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 19 C 336/2001. Z tohoto rozhodnutí je patrné, že bylo faxováno Ministerstvem vnitra, které bylo účastníkem tohoto řízení a nikoliv soudkyní Mgr. H.. Současně si krajský soud vyžádal záznam zvukové nahrávky, která byla odvysílána v Radiožurnálu dne 2.3.2004. Doslovný přepis tohoto záznamu v části, kterou pronesla Mgr. H. zní: "Toto vlastnické právo (v konkrétním sporu o vydání hájenky) zaniklo aplikací dekretu č. 12 z roku 1945, na základě kterého mu byl jeho majetek, jakožto osobě německé národnosti, konfiskován."
Krajský soud - po zvážení všech námitek zástupce žalobce - dospěl v napadených rozhodnutích k závěru, že namítané skutečnosti "nemohou být způsobilé pro závěr" o vyloučení soudkyně Mgr. H.. K jednotlivým shora uvedeným bodům přitom tento soud zejména uvedl:
a) Okresní soud v Ústí nad Orlicí dopisem ze dne 6.10.2003 požádal Mgr. H. o zaslání kopií výměru (údajně 3 ks), které v kauze K. získala od Státního archivu v Praze v poslední době. Tři kusy výměru byly zaslány a dovozovat podjatost soudkyně ze skutečnosti, že snad měly být zaslány výměry jiné, je prý nepřípadné.
b) Tvrzení zástupce žalobce, že soudkyně odfaxovala své rozhodnutí Okresnímu soudu v Litoměřicích se, jak shora uvedeno, neprokázalo.
c) Tato námitka se týká průběhu řízení, které podle §14 odst. 4 o.s.ř. nemůže být důvodem pro vyloučení soudkyně.
d) Ani tuto námitku krajský soud za důvodnou nepovažoval. Jedna věta Mgr. H., která byla v rozhlase odvysílána, shrnula důvody jednoho konkrétního rozhodnutí, které si v daleko rozsáhlejší podobě mohl každý novinář, který se o věc zajímal, poslechnout při vyhlášení rozsudku v jednací síni.
Krajský soud dále konstatoval, že soudní judikatura již ve více případech dovodila, že k vyloučení soudce nemůže vést pouze subjektivní vyjádření soudce, že se pokládá za podjatého. Postoje, pocity a motivy soudce s nimiž k rozhodnutí přistupuje, nejsou skutečnostmi, jimiž by bylo možné pochybnost o podjatosti odůvodnit. To jsou okolnosti případu, které by mohly přicházet v úvahu a působit na každého soudce, jemuž by byla věc přidělena; právě osobnost a postavení soudce musí být zárukou, že na sebe takové vlivy působit nepřipustí. Z prohlášení Mgr. H. podle soudu nic nenasvědčuje tomu, že vedle subjektivních pocitů by zde byly objektivně existující okolnosti, které by svědčily pro důvodnou pochybnost o její nepodjatosti.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak z její hlavy páté.
Podstatou předmětné ústavní stížnosti je shora uvedená polemika stěžovatele s názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem, který nevyloučil Mgr. Jana Havlovou z projednávání a rozhodování ve věcech stěžovatele, které jsou vedeny v řízeních před Okresním soudem v Děčíně. Podle ust. §14 odst. 1 o.s.ř. je soudce vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Podle odst. 4 tohoto ustanovení důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Z ústavněprávního pohledu považuje v dané věci Ústavní soud- jako vždy v obdobných případech- za klíčovou otázku posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace citovaného §14 odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k základnímu právu na zákonného soudce, zakotvenému v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak již totiž Ústavní soud k obsahu základního práva na zákonného soudce uvedl např. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 200/98 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, nález č. 155), součástí základního práva na zákonného soudce jsou jednak procesní pravidla určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jednak zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů, a dále požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti.
Ústavní soud také uvedl (nález sp. zn. II. ÚS 105/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 23, nález č. 98), že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 167/94 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 127), nejde pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo o hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být. Na tyto nálezy se odvolává v ústavní stížnosti i stěžovatel, takže jsou mu nepochybně známy, byť jejich závěry interpretuje poněkud jinak.
K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může podle přesvědčení Ústavního soudu dojít teprve tehdy, jestliže je zcela evidentní, že vztah soudců k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná o případy, jak Ústavní soud uvedl ve výše již citovaném rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 105/01, kdy soudce je současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. kdyby mohl být v řízení dotčen na svých právech, nebo jestliže soudce má k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, případně vztah ekonomické závislosti. K takovým situacím však ve zkoumané věci zjevně nedošlo. S přihlédnutím k výše uvedeným ilustrativním důvodům vyloučení je třeba dle názoru Ústavního soudu posoudit vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o vztah zjevně intenzivní (bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný). Je třeba poukázat i na to, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je základním principem fungování soudní moci a ústavní, jakož i mravní povinností soudců je tento princip bezpodmínečně dodržovat. Různé stížnosti či výroky účastníků řízení sice mohou vzbudit určitou nelibost dotčené osoby, avšak s ohledem na to, že tyto skutečnosti jsou nezřídka běžnou součástí práce soudců, nelze jim zpravidla přičítat založení dostatečně intenzivního negativního vztahu k účastníkům, příp. jejich zástupcům.
Nad rámec výše uvedených závěrů Ústavní soud připomíná, že pouhá polemika s řádně a přesvědčivě odůvodněným rozhodnutím obecného soudu, resp. odlišný právní názor stěžovatele či jeho právního zástupce, jak měl tento soud v řízení postupovat a hodnotit okolnosti konkrétního případu, nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Vzhledem ke zkoumané věci nutno zopakovat, že subjektivní pocity soudce, ani účastníka řízení nemohou vést - samy o sobě - k vyloučení. Některé soudce by takový přístup mohl vést k pokusům vyhnout se rozhodování ve věcech, které jim - právě z určitých subjektivních důvodů (např. že případ je mimořádně mediálně sledován) - nemusí vyhovovat. Subjektivní pocity však nelze upřednostňovat, jak výše vyloženo, před principem objektivním. Vždy je zde totiž třeba mj. i reflektovat legitimní zájem protistrany, aby nebyla odňata svému zákonnému soudci, který musí být schopen rozhodovat nezaujatě, nestranně a spravedlivě. Vztah soudců k projednávané věci a k účastníkům řízení, příp. k jejich právním zástupcům by musel nabýt zcela mimořádné povahy a intenzity (jak výše uvedeno), aby objektivně mohl způsobit jejich podjatost. K tomu však ve zkoumaném případě nedošlo.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta. Z uvedeného důvodu je bezpředmětný i stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti napadených usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu