ECLI:CZ:US:2004:1.US.306.03
sp. zn. I. ÚS 306/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. V. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2003, č.j. 25 Co 55/2003-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 2. 6. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové [25 Co 55/2003-59], kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 12. 2002 [7 C 137/2001-43], jímž byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení 50. 000,- Kč s přísl., kterou se jako kupující domáhal na prodejci uspokojení svého nároku z titulu odpovědnosti za vady a tvrdil, že jejich vydáním obecné soudy porušily jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo domáhat se svých práv stanoveným postupem, dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušen měl být i čl. 4 odst. 4 Listiny, přikazující šetřit při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod jejich podstatu a smysl. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§34, §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Okresní soud v Jičíně [7 C 137/2001-43] zamítl stěžovatelovu žalobu, když na základě námitky vznesené protistranou dospěl k závěru, že stěžovatel uplatnil svůj nárok po lhůtě stanovené v §428 obchodního zákoníku [zákon č. 513/1991 Sb., v tehdy platném znění, dále jen "obch. zák."]. Na základě stěžovatelova odvolání se věcí zabýval Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem [25 Co 55/2003-59] jako věcně správný rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel při uplatňování nároku z tzv. skryté vady nedostál své notifikační povinnosti, která vyplývala z ust. §428 odst. 1 ve spojení s ust. §432 obch. zák. Soud nezjistil, že by smluvním ujednáním byla vyloučena aplikace obecně dispozitivního ustanovení §428 obch. zák., z nějž plyne povinnost kupujícího oznámit vady.
Ústavní stížnost namítá, že pokud kupující zboží pořídil prostřednictvím leasingové společnosti u výrobcem autorizovaného prodejce a po zjištění vady nechával zboží opravovat v autorizovaném servisu (uvedeném v záručním listu), nemusel současně vady oznamovat i prodejci. Navíc existence skryté vady (porucha převodovky), která dle znalce "značně znepříjemňovala až bránila řádnému užívání motorového vozidla", vedla k tomu, že záruční doba neběžela [posudek je z 22. 2. 2001, lhůta počala běžet 21. 11. 1997]. Reklamace tak nemohla být opožděná. Pokud vozidlo nesplňovalo podmínky záručního závazku, nemohla běžet záruční doba. Výklad obchodního zákoníku zde nemůže být jiný, než u zákoníku občanského. Jinak jde o diskriminaci a porušení ústavně garantované rovnosti mezi běžnými spotřebiteli, jejichž nároky se řídí občanským zákoníkem a podnikateli, jejichž nároky ovládá zákoník obchodní. Soud zvoleným způsobem interpretace právních předpisů vybočil z mezí ústavnosti a porušil právo na zákonný postup, což vedlo k nezajištění spravedlivé ochrany jeho práv, která měl stěžovatel jako účastník řízení [§1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v tehdy účinném znění, dále jen "o.s.ř."]
Ústavní soud požádal o vyjádření Krajský soud v Hradci Králové a vedlejší účastnici, K., s.r.o., která měla v původním řízení postavení žalované. Krajský soud prostřednictvím předsedy senátu [§42 odst. 4 a §30 odst. 4 zákona] plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vedlejší účastnice [§42 odst. 4 a §30 odst, 1 zákona] označila odůvodnění ústavní stížnosti za právně irelevantní a setrvala na tvrzení, že stěžovatel neuplatnil svůj nárok včas. Proto navrhla potvrzení napadených rozsudků.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [§72 odst. 1 písm. a) zákona, ve spojení s čl. 1 a 10 a dále čl. 3 Ústavy ČR], protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Přehlédnutí vyzařování základních práv a svobod do právních norem jednoduchého práva při jejich aplikaci anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody. Jinými slovy, úkolem Ústavního soudu je "kontrola" rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a kdy takový zásah dosahuje ústavně právní intenzity (materiální subsidiarita ústavní stížnosti). To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině "jednoduchého" práva.
Ve smyslu argumentace obsažené v ústavní stížnosti Ústavní soud zkoumal, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy či čl. 36 odst. Listiny. Krajský soud, který se věcí zabýval na základě odvolání stěžovatele v rozsahu a z důvodů zde uvedených, konstatoval, že pouze dva závěry okresního soudu nemají oporu v provedeném dokazování (odůvodnění obsahovalo rozporné údaje o počátku běhu záruční lhůty a o datu uzavření leasingové smlouvy), avšak shledal, že tato pochybení neměla vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku. Stěžovatel zaslal vedlejší účastnici sdělení o existenci vady dne 10. 7. 2001, ačkoli sám tvrdil, že vada byla opravována (tudíž se projevila) dne 5. 11. 1999. Takový postup nepovažoval soud za podání zprávy bez zbytečného odkladu (§428 odst. 2 obch. zák.) K námitce, že stěžovatel uplatnil vadu v autorizovaném servisu výrobce, krajský soud poznamenal, že v obchodním zákoníku obsažená speciální úprava nároků vyplývajících z odpovědnosti za vady je vyčerpávající, a proto tam, kde se právní vztah primárně řídí obchodním zákoníkem [zde šlo o vztah mezi podnikateli, tedy o tzv. "relativní obchod"] není prostor pro aplikaci obecné úpravy občanského zákoníku. Proto nelze v daném případě aplikovat ani ust. §625 občanského zákoníku, které umožňuje uplatnění odpovědnostního nároku u osoby odlišné od prodávajícího. Také tento závěr nesvědčí o tom, že by soud postupoval ve věci libovolně nebo že by se interpretace jednoduchého práva dostala do příkrého rozporu s principy spravedlivého rozhodování garantovanými především hlavou pátou Listiny. A nejde zde ani o diskriminaci, jak se domnívá stěžovatel, protože zákonodárcem zvolená metoda odlišné úpravy obchodněprávních a občanskoprávních vztahů, proti které ve své podstatě námitka míří, sebou nutně nese situace, kdy je ta či ona úprava, pro tu či onu stranu právního vztahu méně výhodná. Avšak tyto důsledky jsou předvídatelné a bdělý adresát právních norem může nepříznivým dopadům předejít.
Jen pro úplnost se Ústavní soud vyjadřuje k přípisu vedlejší účastnice ze dne 13. 1. 2004, kde požádala "v souladu s vyhl. 484/2000 Sb. ... a s vyhl. 177/96 Sb." o přiznání nákladů právního zastoupení ve výši 12.000,- Kč. Jak vyplývá z ust. §62 odst. 3 a §83 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu, takový postup není možný.
Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a respektují jeho právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 2. března 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu