ECLI:CZ:US:2004:1.US.308.04
sp. zn. I. ÚS 308/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 5. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. P., zastoupeného JUDr. M. H., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2004, č. j. 28 Cdo 2562/2003 - 202, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2003, č. j. 28 Co 324/2003 - 188, a proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 3. 2003, č. j. 7 C 283/92 - 151, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu prostřednictvím faxu dne 21. 5. 2004, posléze doplněnou písemným podáním ze dne 24. 5. 2004, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů, neboť má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho ústavně zaručené právo dle čl. 90 Ústavy ČR a dále jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným usnesením okresního soudu bylo zastaveno řízení (výrok I.), v němž se stěžovatel domáhal na vedlejším účastníkovi (žalované Střední odborné učiliště zemědělské) vydání nemovitostí specifikovaných v žalobě. Dále bylo rozhodnuto, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Ministerstvu zemědělství České republiky - odbor zemědělské agentury a pozemkového úřadu, oddělení Pozemkový úřad Nymburk, se sídlem v Nymburce, Komenského 1254 (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí soud nalézací uvedl, že řízení zastavil ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř., neboť daná věc nespadá do pravomoci soudů, ale do pravomoci pozemkových úřadů. Nárok stěžovatele je dle názoru soudu I. stupně zapotřebí posuzovat podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, o který opřel svůj nárok stěžovatel.
Odvolací soud výše citovaným rozhodnutím usnesení soudu nalézacího potvrdil, neboť shledal, že soud I. stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci pokud jde o stavební stav i způsob užívání sporných nemovitostí ke dni jejich přechodu na stát, provedl všechny účastníky navržené důkazy výslechem svědků a listinami, provedené důkazy hodnotil podle ustanovení §132 o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a jeho skutkový závěr o stavebním stavu nemovitostí a jejich způsobu užívání má oporu v provedených důkazech a z logického hodnocení důkazů vyplývá.
Dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením zamítnuto dle §243b odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se shodl ve svých závěrech se závěry soudů I. a II. stupně v tom, že na nemovitosti, jejichž vydání se stěžovatel domáhal podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, se tento zákon nevztahuje a není dána pravomoc soudu k rozhodnutí o návrhu na jejich vydání.
Stěžovatel je toho názoru, že všechny obecné soudy pochybily, pokud své právní úvahy zaměřily na stavební charakter budov a z toho vyplývající jejich zemědělský charakter. Namítá, že obecné soudy neprovedením dostatečného důkazního řízení o dalším způsobu využití předmětného domu a absencí z toho vyplývající právní úvahy upřely stěžovateli právo na spravedlivý proces. Stěžovatel se domnívá, že chybnými stanovisky soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 90 Ústavy ČR a dále i jeho základní právo garantované ustanoveními čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud všechna výše citovaná rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. §8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Namítá-li stěžovatel ve svém podání nedostatečné provedení důkazního řízení obecnými soudy, Ústavní soud k tomu dodává, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.
Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí konstatuje, že ústavní stížnost neobsahuje žádné nové skutečnosti než ty, kterými se zabývaly obecné soudy v řízení před nimi proběhnuvším. Pokud soud nalézací řízení zastavil s odkazem na předchozí řízení ohledně stejných nemovitostí a instančně vyšší soudy s takovým procesním postupem souhlasily, nelze tomuto postupu z hlediska zachování ústavněprávních kautel v rámci civilního řízení cokoliv vytknout. Ústavní soud k tomu dodává, že již v řízení proběhnuvším u Okresního úřadu v Nymburce, okresního pozemkového úřadu pod č. j. PÚ/119/95-Do a č.j. PÚ/1345/95-Do, resp. u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 38 Ca 90/96 a sp. zn. 38 Ca 268/98, byla autoritativně konstatována povaha nemovitostí jako zemědělské usedlosti, které jsou totožné s předmětem řízení napadeného ústavní stížností. Vzhledem k tomu nepřipadal v úvahu ani jiný postup obecných soudů než zastavení řízení, protože o stěžovatelově nároku bylo již rozhodnuto, i když dle jiného právního předpisu. Bylo-li v předchozím řízení rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí, je takový pravomocný výrok závazný i pro obecné soudy, na které se stěžovatel obrátil se žalobou opřenou o zákon o mimosoudních rehabilitacích (srov. §159a odst. 4 o. s. ř. ). V právním státu není přijatelné, aby další rozhodnutí o totožném předmětu řízení a vedené mezi totožnými účastníky řízení odporovalo autoritativnímu zjištění, k němuž dříve rozhodující soud dospěl v pravomocném rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základních práv garantovaných ustanoveními čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.
Ústavní soud si také položil otázku, zda by bylo možné posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou vzhledem k výroku II. výše citovaného usnesení Okresního soudu v Nymburce. Vzhledem k tomu, že se předmětnou věcí pozemkový úřad již zabýval v předchozím řízení pravomocně rozhodnutém, nemůže být o ní rozhodnuto znovu (překážka věci rozhodnuté), tedy řízení ve věci je de facto uzavřené, a proto Ústavní soud shledal podaný návrh přípustným..
Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích namítané porušení ústavních práv. Proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu