ECLI:CZ:US:2004:1.US.310.03
sp. zn. I. ÚS 310/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. B., zastoupeného JUDr. K. M., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 25 Nc 469/99, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 14 Co 440, 441, 442/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho práva na soudní ochranu podle článků 90, 95 a 96 Ústavy České republiky a práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 a v obecné rovině i podle článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení těchto základních práv došlo, podle tvrzení stěžovatele, tím, že po konfliktu mezi stěžovatelem a jeho manželkou bylo vydáno předběžné opatření, ze dne 18. 4. 2000, kterým byli oba nezletilí synové svěřeni do výchovy matky (jeho manželky), a dalším předběžným opatřením, ze dne 19. 6. 2000, byl upraven rozsah kontaktů stěžovatele s oběma syny. Od vydání tohoto předběžného opatření matka toto soudní rozhodnutí nerespektovala a neumožňovala stěžovateli, jako otci, setkávat se s dětmi. Stěžovatel detailně vylíčil problémy při realizaci svých otcovských práv na kontakt s dětmi a tvrdí, že v důsledku liknavého postupu soudů byl prakticky o děti připraven.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), rozhodl dne 11. 9. 2002 bez jeho účasti a za situace, kdy stěžovatel krátce předtím vznesl námitku podjatosti proti soudkyni, která věc rozhodovala. Stěžovatel tak byl připraven o možnost doložit záležitosti, týkající se jeho majetkových a výdělkových poměrů. Výši výživného, které mu bylo soudem vyměřeno pro nezletilé děti, považuje za nespravedlivé, protože neodpovídá jeho výdělečným možnostem, a povinnost zaplatit nedoplatek na výživném ve výši cca 250 000,-- Kč považuje za nereálnou.
Ústavní soud si vyžádal soudní spis, ze kterého zjistil, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 25 Nc 469/99, byli nezletilí M., a L., B. svěřeni na dobu před rozvodem i po rozvodu do výchovy matky. Otci (stěžovateli) byla, s účinností od 1. 5. 2000, uložena povinnost přispívat na výživu nezl. M. částkou 4 000,-- Kč a nezl. L. částkou 3 500,-- Kč měsíčně. Nedoplatek výživného za dobu od 1. 5. 2000 do 31. 8. 2002 uložil soud otci zaplatit ve čtyřech splátkách. Výživné ve stejné výši bylo otci stanoveno i na dobu po rozvodu. Zároveň byl upraven rozsah kontaktů otce s nezletilými dětmi.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 6. února 2003 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve věci samé. Ke změně přistoupil jen ve výroku o dlužném výživném, které vypočetl za dobu od 1. 5. 2000 do 31. 1. 2003 a celou částku uložil stěžovateli zaplatit do 31. 12. 2003.
Po prostudování obsahu připojeného spisu, s přihlédnutím k argumentům uvedených stěžovatelem v jeho ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem zjevně neopodstatněným.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutími soudů obou stupňů a uvádí zejména dva okruhy argumentů. Jednak tvrdí, že ve věci, v prvním stupni, rozhodla dne 11. 9. 2002 po jednání, kterého se nezúčastnil, vyloučená soudkyně, jednak že výživné bylo stanoveno ve výši, která neodpovídá jeho majetkovým a výdělkovým poměrům. Podle stěžovatele bylo oběma soudními rozhodnutími porušeno jeho právo na soudní ochranu, protože soudy nepostupovaly zákonným způsobem (čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), porušily v jeho případě princip rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR). Obecným soudům stěžovatel dále vytkl porušení čl. 32 odst. 1 (ochrana rodičovství, rodiny a zvláštní ochrana dětí a mladistvých), čl. 36 odst. 1 a v obecné rovině i článek 4 odst. 1 Listiny.
Pokud se stěžovatel ve svém návrhu obsáhle zabývá skutečnostmi, pro které mu nebylo umožněno stýkat se o oběma dětmi, jedná se o situaci předcházející napadenému rozsudku obvodního soudu, kdy se jednalo o výkon uvedených předběžných opatření. Stěžovatelem uváděné problémy nejsou tedy předmětem ústavní stížnosti, protože nemají souvislost s napadeným rozsudkem obvodního soudu. Uvedeným rozsudkem byl totiž upraven rozsah a způsob setkávání se otce s oběma syny do budoucna. Pokud jde o odvolací soud, ten se zabýval těmito otázkami v rámci odvolacího přezkumu a k odvolání stěžovatele a potvrdil obě poslední usnesení obvodního soudu, jimiž rozhodl o návrzích stěžovatele na vydání předběžných opatření.
Důvody, které stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti, jsou téměř shodné s důvody, které uplatnil již v odvolání. Tímto způsobem se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá přezkoumání své věci Ústavním soudem, jako by byl další odvolací instancí. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť se nezabývá porušením "běžné zákonnosti" a do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán zasáhnout pouze tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. K tomu však v přezkoumávané věci nedošlo.
Námitkou stěžovatele o podjatosti soudkyně, která ve věci rozhodovala u obvodního soudu, se obsáhle zabýval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, protože stěžovatel uplatnil tuto skutečnost jako odvolací důvod podle §205 odst. 2 písm. a) OSŘ. Odvolací soud se s námitkami stěžovatele přiléhavě a ústavně konformním způsobem vypořádal. Stěžovateli se tedy nepodařilo prokázat, že by v jeho věci rozhodovala vyloučená soudkyně.
Návrh na úpravu práv a povinností rodičů k nezletilým dětem podala matka již 7. 7. 1999 a celé řízení ve věci trvalo několik let. Soudy obou stupňů rozhodly o svěření obou dětí matce na základě velmi obsáhlého dokazování, zahrnujícího i několik znaleckých posudků. Stejná důkazní pozornost byla věnována i zkoumání majetkových a výdělečných poměrů obou rodičů za účelem stanovení výživného pro obě děti, odpovídajícího zásadám uvedeným v §85 odst. 2 a §96 zákona č. 94/1963 Sb., v platném znění (dále jen "zákon o rodině"). Výživné pro obě děti bylo stěžovateli vyměřeno podle zákona (viz §85 odst. 2 a §96 zákona o rodině), takže porušení čl. 4 odst. 1 Listiny nepřichází v úvahu. V přezkoumávané věci tedy nebylo zjištěno nic, co by uvedený případ posouvalo do ústavně-právní roviny.
Ústavní stížnost stěžovatele spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Námitka stěžovatele ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a rozsudek jak soudu prvního stupně, tak i odvolacího soudu, je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. K jednání na den 11. 9. 2002 byli stěžovatel i jeho právní zástupce včas předvoláni (předvolání obdrželi stěžovatel dne 23. 8. 2002 a jeho právní zástupce dne 22. 8. 2002), k jednání se bez omluvy nedostavili a svého práva tak nevyužili. Zúčastnili se předchozích jednání ve věci, takže k porušení zásad spravedlivého procesu v neprospěch stěžovatele nedošlo.
Obsah práva na spravedlivý proces nelze totiž vykládat tak, jako by se jím garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z Listiny je třeba chápat tak, že v souladu s obecnými procesními předpisy musí být v řízení před obecným soudem účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Rovněž porušení principu rovnosti Ústavní soud ve zkoumaném případě neshledal.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2004
JUDr. Vojen Güttler , v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu