ECLI:CZ:US:2004:1.US.322.03
sp. zn. I. ÚS 322/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného Doc. JUDr. M. J., CSc., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 3 Tdo 196/2003, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. 7 To 382/2002, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 31. 7. 2002, čj. 6 T 187/2001 - 384, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se T. B. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označených usnesení Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě (dále jen "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Shora uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), dovolání stěžovatele proti citovanému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 31. 7. 2002, čj. 6 T 187/2001 - 384. Tímto rozsudkem soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 TrZ. Za to byl odsouzen k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zkušební dobou tří let a peněžitému trestu ve výši 100 000,-- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Ze spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 6 T 187/2001, Ústavní soud zjistil, že obecné soudy vyšly ze zjištění (zkráceně vyjádřeno), že stěžovatel jako daňový subjekt, za účelem snížení základu daně z příjmů fyzických osob a vylákání výhody na dani z přidané hodnoty, zahrnul do svého účetnictví fakturu č. 961131, vystavenou V. H. S. na částku 450 000,-- Kč + 99 000,-- Kč DPH, ačkoli k fakturovanému plnění nedošlo, a způsobil tak čs. státu, zastoupenému Finančním úřadem v Třinci, škodu ve výši 161 576,-- Kč a 99 000,-- Kč.
Porušení citovaných ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval v tom, že mu soud prvního stupně neumožnil sedět vedle obhájce; při výslechu svědků Ing. L. P. a Ing. M. K. kladl svědkům otázky v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 TrŘ, neboť se jich přímo dotazoval, zda obdrželi úplatek; nevypořádal se s důkazy svědčícími v jeho prospěch, zejména se znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu Praha, osvědčujícím pravost podpisu V. H. na smlouvě o zprostředkování, a výpovědí svědka Ing. M. K., zaměstnance finančního úřadu, který uvedl, že by považoval vykázaný odpočet daně za výkaz skutečně vynaložených nákladů, nikoli za fiktivní, pokud by měl při svém rozhodování k dispozici zmíněný znalecký posudek; a že při uložení peněžitého trestu soud náležitě nezkoumal jeho majetkové poměry. Podle tvrzení stěžovatele se s těmito námitkami nevypořádal ani odvolací soud. Navíc předseda senátu nesprávně rozhodl o pořadí při udělení závěrečného slova a neposkytl mu právo mluvit poslední. Nejvyšší soud ČR se ve svém rozhodnutí o dovolání nevypořádal s jeho námitkami, které uvedl v doplnění dovolání ze dne 24. 2. 2003 a které se vztahovaly k právní kvalifikaci zjištěného skutku (neexistence objektivní a subjektivní stránky daného trestného činu). Na závěr uvedl, že postup Ministerstva spravedlnosti ČR při vyřízení jeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona považuje za účelový. Důvod nedostupnosti spisu neobstojí, protože předmětný spis muselo mít ministerstvo spravedlnosti k dispozici již měsíc před uplynutím lhůty podle §266a TrŘ.
Nejvyšší soud ČR, k výzvě Ústavního soudu, ve svém vyjádření odkázal na obsah svého usnesení s tím, že v řízení o dovolání ani samotným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Pro úplnost dodal, že stěžovatel v zásadě opakuje argumentaci a námitky uplatněné v řádném i mimořádném řízení před obecnými soudy, které nebyly shledány pro posouzení věci relevantní.
Rovněž Krajský soud v Ostravě odkázal na obsah svého rozhodnutí s tím, že se náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi podstatnými pro posouzení věci.
Okresní soud ve Frýdku - Místku uvedl, že v průběhu jednání nebránil obhájci ani odsouzenému (stěžovateli), aby se kdykoli v průběhu jednání spolu radili. Obhájce měl možnost kdykoli vstupovat do jednání a vznášet námitky, neboť byl přítomen po celou dobu jednání. Proto považuje důvody stěžovatele za irelevantní k posouzení skutku a trestné činnosti stěžovatele.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že (1.) řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo procesními vadami (stěžovateli nebylo umožněno sedět vedle obhájce, soud prvního stupně kladl některým svědkům kapciozní otázky, nevypořádal se s důkazy svědčícími v jeho prospěch a při uložení peněžitého trestu nezkoumal jeho majetkové poměry), že (2.) se s uvedenými procesními vadami nevypořádal ani odvolací soud a neudělil slovo k závěrečnému návrhu v pořadí, které určuje zákon, že (3.) Nejvyšší soud ČR se nezabýval námitkami uvedenými v doplnění dovolání ze dne 24. 2. 2002 a že (4.) Ministerstvo spravedlnosti řádným způsobem nevyřídilo jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona.
Tvrzení stěžovatele, že řízení před soudem prvního stupně je zatíženo shora uvedenými procesními vadami, nemá ústavně právní relevanci. Jádrem ústavní stížnosti je ve skutečnosti nesouhlas s neúspěchem v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany. Jak vyplývá ze spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 6 T 187/2001, stěžovatel ani jeho obhájce neměli v průběhu hlavního líčení žádné námitky vůči postupu soudu prvního stupně při výslechu svědků L. P. (č. l. 371 - 373 spisu) a M. K. (č. l. 373 - 375 spisu). Tuto námitku stěžovatel vznesl až v odvolání. Lze sice pokládat za chybu, že se odvolací soud speciálně k této námitce nevyjádřil, avšak podle názoru Ústavního soudu nemá toto pochybení žádný negativní vliv na celkový výsledek dokazování, neboť z dalších provedených důkazů bylo možno učinit věrohodný závěr o vině stěžovatele. Ze spisu rovněž nebyly zjištěny žádné námitky stěžovatele nebo jeho obhájce proti zasedacímu pořádku, který zvolil soud prvního stupně v rámci hlavního líčení. Naopak ze spisu vyplývá, že se stěžovatel i jeho obhájce aktivně podíleli na dokazování, vyjadřovali se k prováděným důkazům a bylo jim umožněno klást svědkům otázky.
Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy nevypořádaly s důkazy svědčícími v jeho prospěch, zejména se znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu v Praze, osvědčujícím pravost podpisu V. H. a s výpovědí svědka Ing. M. K. Stěžovatelova úvaha, že existence rozporných důkazů vede k porušení práva na soudní ochranu, je nesprávná. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ.). V daném případě se obecné soudy, a to nejen těmito důkazy, zabývaly, jejich hodnocení je uvedeno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 390 - 392 spisu) a usnesení odvolacího soudu (č. l. 443 - 444 spisu), je dostatečně zevrubné a poskytuje náležitý podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění a lze na ně v dalším odkázat.
Jestliže stěžovatel namítá, že odvolací soud neudělením slova k závěrečnému návrhu v pořadí, který stanoví zákon, porušil jeho právo na soudní ochranu, Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud interpretací citovaného ustanovení §235 odst. 1, 3 TrŘ nevybočil z mezí ústavností. V posuzovaném případě státní zástupce odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nepodal (odvolací soud tedy podle §259 odst. 4 TrŘ nemohl rozhodnutí změnit v neprospěch stěžovatele). Při veřejném zasedání vystupoval v pozici osoby, která může být rozhodnutím dotčena a obsah jeho přednesu byl pouhou reakcí na návrhy obhajoby, aniž by předkládal návrhy vlastní. Odvolací soud se po provedeném veřejném zasedání ztotožnil se závěry skutkových zjištění, jak je učinil soud prvního stupně. Teorie trestního procesu považuje konečné návrhy za obdobu závěrečných řečí a posledního slova v hlavním líčení. Mají podle ní vytvořit stranám prostor vyjádřit své stanovisko k doplnění dokazování a jeho vlivu na přezkoumávané rozhodnutí (srov. Šámal P., Král V., Baxa J., Púry F., Trestní řád, II. díl, 4. vydání, s. 1622). V daném případě v řízení před odvolacím soudem nedošlo ke změně skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Obhájce stěžovatele a stěžovatel přednesli odvolání se závěrečným návrhem na zproštění obžaloby a krajský státní zástupce pouze navrhl zamítnutí odvolání. Proto nelze v tom, že stěžovatel nehovořil jako poslední před závěrečnou poradou senátu odvolacího soudu, spatřovat dotčení jeho ústavně zaručených práv. To navíc za situace, kdy tuto námitku stěžovatel neuplatnil v řízení před odvolacím soudem, ale až v řízení o ústavní stížnosti.
Rovněž neobstojí tvrzení stěžovatele, že soud prvního stupně měl, před uložením peněžitého trestu, nejprve zkoumat jeho majetkové poměry. Základním předpokladem pro uložení peněžitého trestu je skutečnost, že pachatel úmyslného trestného činu trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (§53 odst. 1 TrZ). Funkcí peněžitého trestu je především možnost postihnout majetkový prospěch pachatele, který získal z trestné činnosti, jestliže takový prospěch nelze odčerpat jinak. Teprve při stanovení konkrétní výměry peněžitého trestu se zohledňují osobní a majetkové poměry pachatele, a to z důvodu, aby byl uložený peněžitý trest dobytný (§54 odst. 1 TrZ). Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně při ukládání peněžitého trestu postupoval v souladu s trestním zákonem. Zkoumal, zda je splněna zákonná podmínka zakotvená v §53 odst. 1 TrZ a v souladu s funkcí peněžitého trestu uzavřel, že "(...) stěžovatel svým jednáním na úkor státu získal majetkový prospěch (...), za účelem odčerpání nezákonně získaných finančních zdrojů mu za podmínek §53 odst. 1 a §54 odst. 1, 3 TrZ uložil peněžitý trest ve výši Kč 100 000,-- (...)". V této souvislosti je vhodné doplnit, že stěžovatel svým jednáním získal na úkor státu majetkový prospěch v celkové výši 260 576,-- Kč.
Ani tvrzení stěžovatele spočívající v tom, že Nejvyšší soud ČR se ve svém rozhodnutí o dovolání nevypořádal s námitkami, které stěžovatel uplatnil v doplnění dovolání dne 24. 2. 2003, nelze přisvědčit. Z uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání vyplývá, že nejprve konstatoval obsah podání ze dne 24. 2. 2003, jímž stěžovatel doplnil svoje dovolání (str. 3 druhý odstavec uvedeného usnesení ) a následně k tomuto podání uvedl (str. 4 odstavec třetí), že na povaze námitek nic nemění ani doplnění dovolání učiněné podáním ze dne 24. 2. 2002. I kdyby však toto doplnění měnilo důvody či rozsah, v němž je rozhodnutí napadáno, nebylo by možno k této skutečnosti přihlédnout (§265f odst. 2 TrŘ).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů tedy nevyplývá, že by jejich právní závěry byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, které by tak mohly být příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, naopak z provedeného dokazování tyto závěry o vině vyplývají.
K námitkám, týkajícím se postupu Ministerstva spravedlnosti ČR při vyřízení podnětu pro podání stížnosti pro porušení zákona, Ústavní soud dodává, že stížností pro porušení zákona (ať již je či není podána) nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince, neboť jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí. Pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud rozhodne o podané stížnosti pro porušení zákona. Neobstojí proto vývody, podle nichž úvaha ministra spravedlnosti, zda podanému podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona vyhoví či nikoli, porušuje čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pravomoc ministra spravedlnosti, svěřená mu bez jakýchkoli omezujících podmínek zákonem (§266 TrŘ), svědčí toliko a výlučně jemu.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Z uvedeného lze dovodit, že svého práva na přezkoumání rozhodnutí obecných soudů se stěžovatel může účinně domáhat jenom postupem stanoveným v trestním řádu. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona trestní řád k takovémuto "stanovenému postupu" nezařazuje. Stížnost pro porušení zákona je jedním ze dvou mimořádných opravných prostředků. Podání stížnosti pro porušení zákona není obligatorní, ale fakultativní povahy, jak je patrno z ustanovení §266 odst. 1 TrŘ, podle něhož "(...) může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu ČR stížnost pro porušení zákona". Je tedy plně v pravomoci ministra spravedlnosti, zda podnět k podání stížnosti přijme nebo nepřijme. Přijetí takovéhoto podnětu není právně vynutitelné.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu