ECLI:CZ:US:2004:1.US.323.04
sp. zn. I. ÚS 323/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. června 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného JUDr. F. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2004, č. j. 18 Co 530/2003 - 112, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 9. 2003, č. j. 19 C 131/2000 - 87, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci o určení otcovství bylo rozhodnuto, že stěžovatel je otcem nezletilé A. B., nar. 22. 1. 1995, z matky P. B. (vedlejší účastnice) a nezletilá A. B. byla svěřena do výchovy matce. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen platit na výživu nezletilé A. částku 3.000,- Kč měsíčně, vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, počínaje dnem 1. 10. 1999. Dále soud rozhodl, že dlužné výživné za období od 1. 10. 1999 do 30. 9. 2003 ve výši 144.000,- Kč je stěžovatel povinen platit ve splátkách 10.000,- Kč měsíčně spolu s běžným výživným počínaje měsícem říjnem 2003. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
O odvolání stěžovatele proti výše citovanému rozsudku soudu I. stupně rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu I. stupně ve výroku o výživném, ve výroku o nákladech řízení a ve výroku o povinnosti stěžovatele nahradit náklady České republiky a zaplatit soudní poplatek potvrdil. Výrok o dlužném výživném změnil tak, že dlužné výživné za období od 1. 10. 1999 do 29. 2. 2004 ve výši 159.000,- Kč je žalovaný povinen zaplatit ve splátkách po 12.000,- Kč měsíčně spolu s běžným výživným počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že po přezkoumání napadeného rozsudku i řízení mu předcházejícího dospěl k názoru, že jsou dány podmínky pro potvrzení napadeného rozhodnutí ohledně výše výživného určeného stěžovateli. Dále dodal, že žádné nové důkazy, které by mohly zásadním způsobem ovlivnit výsledek soudního řízení, navrženy nebyly, a odvolací soud tak bez doplnění dokazování neměl ani možnost odchýlit se od skutkových závěrů učiněných soudem I. stupně, přičemž shledal námitky stěžovatele irelevantními. Protože stěžovatel nerespektoval předběžnou vykonatelnost rozsudku soudu nalézacího a výživné pro nezl. A. neplatil, zvýšil se tím i jeho dluh, a to na výše uvedenou částku.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uvádí, že výše citovanými rozsudky došlo k zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Tvrzený zásah spatřuje především v tom, že rozsudek soudu I. stupně byl doručen jeho obecnému zmocněnci namísto JUDr. F., který jej měl zastupovat ve věci. Navíc stěžovatel nesouhlasí s výší určeného výživného, které dle něj neodpovídá výpočtu, který by mohl být proveden po seznámení se s podklady k jeho osobním, výdělkovým a majetkovým poměrům. Proto navrhuje, aby rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, č. j. 19 C 131/2000 - 87, a rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 19 C 131/2003 - 112 (správně má být uvedeno č. j. 18 Co 530/2003 - 112), Ústavní soud svým nálezem zrušil. Dále navrhuje odložit vykonatelnost napadnutého rozhodnutí (pravděpodobně rozhodnutí odvolacího soudu) vzhledem ke své velmi omezené možnosti poskytovat jakékoli finanční prostředky.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Pokud stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces vyplývajícím z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 38 odst. 1 Listiny, Ústavní soud shledal, že k takovému zásahu nedošlo. Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen ve výše citovaných ustanoveních Úmluvy a Listiny nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakožto i ustanovení hlavy páté Listiny garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelovy námitky, o nichž má za to, že podporují jeho tvrzení o zásahu do práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatel uvedl již v řízení před odvolacím soudem. Sama okolnost, že odvolací soud nepřisvědčil stěžovatelově argumentaci, nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Konkrétně k námitkám stěžovatele ohledně nedoručení rozsudku soudu nalézacího a obesílání jeho obecného zmocněnce Ústavní soud uvádí následující. Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 bylo zjištěno, že stěžovatel byl v řízení zastoupen obecným zmocněncem na základě plné moci ze dne 19. 6. 2003. Jiná plná moc k zastupování (např. JUDr. F., o němž se stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje) soudu předložena nebyla. Obecný soud tak postupoval správně dle ustanovení občanského soudního řádu, pokud obesílal pouze obecného zmocněnce, který byl stěžovatelem k jeho zastupování v řízení zplnomocněn, a v tomto postupu nelze shledat porušení základních práv a svobod stěžovatele garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelova přítomnost v řízení byla zajištěna právě obecným zmocněncem, což nemůže mít za následek porušení výše zmíněných ustanovení Úmluvy a Listiny. K této námitce se odvolací soud vyjádřil tak, že se jí jako zjevně irelevantní nezabýval.
K námitkám stěžovatele ohledně hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") hodnotí důkazy podle své úvahy, resp. dle §120 o. s. ř. mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv.
Ústavní soud po prostudování obou napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že soud nalézací i odvolací postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud zjistil, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. V odůvodnění svého rozhodnutí se vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele a své závěry zdůvodnil. Je tedy zřejmé, že k tvrzenému zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces těmito rozhodnutími nedošlo.
Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a proto sdílí její osud.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu