ECLI:CZ:US:2004:1.US.324.02
sp. zn. I. ÚS 324/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Malenovského o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 30 Cdo 226/2002, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2001, sp. zn. 14 Co 472/2001, a proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 5 C 149/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 30 Cdo 226/2002, rozsudku Krajského soudu ze dne 1. 10. 2001, sp. zn. 14 Co 472/2001, a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 5 C 149/2000. Naposled citovaným rozsudkem byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti žalovaným V. M., J. M. a společnosti H., s.r.o., o převodu pozemku č. 306/14 o určení neplatnosti kupní smlouvy. Okresní soud zejména uvedl, že u žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, platí, že je na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že má na takovém určení naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o.s.ř.]. Naléhavost právního zájmu přitom zpravidla spočívá v tom, že bez žalovaného určení práva či právního vztahu by žalobcovo právní postavení zůstalo nebo se stalo nejistým; k tomu však prý žaloba v daném případě nesměřovala. Rozhodnutí, kterým bylo zrušeno, že smlouva je neplatná, není totiž podkladem způsobilým ke změně v evidenci vlastnických vztahů k pozemku; v případě žalobcova úspěchu by tedy prý nastal stav právní nejistoty, neboť jako vlastníci předmětného pozemku by byli v katastru nemovitostí i nadále vedeni první žalovaný a druhá žalovaná.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací dospěl rovněž k závěru, že odvolání stěžovatele proti shora uvedenému rozsudku není důvodné, neboť stěžovatel nesplňuje jednu ze základních podmínek pro aktivní legitimaci k podání žaloby podle ust. §80 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud následně stěžovatelovo dovolání proti tomuto rozhodnutí jako nepřípustné odmítl.
Podle názoru stěžovatele obecné soudy nevzaly zejména v úvahu, že naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o.s.ř. je prý třeba vykládat i ve vztahu k ust. §3 odst. 1 o. z., tedy že výkon práv a povinností, vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Kupní smlouva, jejíž platnost stěžovatel v řízení před obecnými soudy zpochybňoval, byla podle jeho názoru uzavřena i v rozporu s ust. §3 odst. 2 o. z., neboť jejím uzavřením byla údajně vytvořena situace, která vedla k porušování nezadatelných práv stěžovatele k nemovitosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Do interpretace jednoduchého práva Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud zastává ustálený názor, že skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ve zkoumaném případě postupovaly obecné soudy včetně Nejvyššího soudu v souladu s příslušným procesním předpisem, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva nebo svobody neporušily. Proto zásah Ústavního soudu - se zřetelem na uvedené zásady - není v souzené věci možný.
Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i ve věci sp. zn. IV. ÚS 152/03, v níž byla řešena skutkově i právně obdobná problematika téhož stěžovatele. (Případy se lišily pouze napadenými soudními rozhodnutími a nemovitostí, o kterou se jednalo.) Na závěry zde uvedené lze tedy rovněž odkázat a doplnit, resp. zopakovat, že stěžovatelova ústavněprávní argumentace zůstává navíc pouze v rovině jednoduchého práva, které však bylo obecnými soudy rozhodujícími ve věci vyloženo a aplikováno ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a v souladu s konstantní soudní judikaturou; z hlediska ústavněprávního proto v takovém případě nemohlo dojít k žádnému pochybení.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2004
JUDr. Vojen Güttler
za předsedu I. senátu Ústavního soudu