ECLI:CZ:US:2004:1.US.330.02
sp. zn. I. ÚS 330/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. července 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. V., právně zastoupeného JUDr. S. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. 7 To 122/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení "zamítavého výroku" výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho stížnost, proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 1 Nt. 803/2001, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovení řízení ve věci, v níž byl uznán vinným pokusem o trestný čin krádeže, za což mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin. Stěžovatel tvrdil, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 6. odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), protože rozhodl v neveřejném zasedání a on byl tak zbaven možnosti hájit se a zúčastnit se projednávání své věci. V důsledku toho byl zbaven možnosti prokázat v obnoveném řízení svou nevinu, přestože prokázal nové skutečnosti. V původním řízení stěžovatel rovněž neměl možnost jednat před soudem prvního stupně. Zamítnutím stížnosti z formálních důvodů došlo v důsledku i k zásahu do práva na ochranu osobní svobody dle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že krajský soud zopakoval, že stěžovatel se spontánně doznal na policii a přitom nepřihlédl k podstatným bodům stížnosti, kde zpochybňoval své "doznání". Krajský soud navíc uvedl, že stěžovatel podal návrh na obnovu až poté, co bylo rozhodnuto o přeměně trestu obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody. Soud v rozporu se zákonem vymezil lhůtu k podání návrhu na obnovu řízení. Přitom takovou žádost lze podat kdykoli.
Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2002 vyplývá, že stížnostní soud se především ztotožnil se závěry Okresního soudu ve Znojmě, ke kterým okresní soud dospěl po konání veřejných zasedání (usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 11. 2001, 1 Nt 803/2001). Krajský soud potvrdil závěr okresního soudu, že v předmětné věci nejsou dány zákonné důvody obnovy řízení, protože nejsou k dispozici nové důkazy, z nichž by jednoznačně plynulo, že by stěžovatel mohl být nevinen. Z odůvodnění usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 11. 2001 (1 Nt 803/2001) vyplývá, že stěžovatel v původním řízení nepodal odpor proti vydanému trestnímu příkazu.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Brně, který vyjádřil přesvědčení, že k "porušení zákonných práv stěžovatele" nedošlo. Vyjádřil se i Okresní soud ve Znojmě, který v duchu svého předchozího usnesení polemizoval s ústavní stížností. K těmto vyjádřením podal stěžovatel repliku, v níž s tvrzeními obou soudů nesouhlasil a především popíral pokus o trestný čin a polemizoval s přístupem k hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí.
Ústavní soud, u nějž v průběhu projednávání stížnosti došlo, z důvodu skončení funkce a změny složení senátu, k výměně soudce zpravodaje, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
V souladu s obsahem ústavní stížností se Ústavní soud mohl v předmětné věci zabývat pouze rozhodnutím krajského soudu, jímž nebylo vyhověno stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení. Předcházející trestní řízení, v němž byl stěžovatel pravomocně odsouzen za pokus o trestný čin krádeže, nemohlo být předmětem řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatel především namítal zásah do svého práva na spravedlivý proces, protože krajský soud rozhodoval neveřejně, aniž by stěžovatel mohl uplatnit své námitky. Avšak krajský soud pouze potvrdil závěry okresního soudu, které byly učiněny ve veřejných zasedáních, kde byly prováděny stěžovatelem navrhované nové důkazy. (Okresní soud ve svém rozhodnutí podrobně a přesvědčivě uvedl, proč nelze mít za to, že jsou dány podmínky pro obnovu řízení.) Hodnocení důkazů provedené okresním soudem, označil krajský soud za logické a jeho úvahy v tomto směru, se pohybují v ústavním rámci.
Usnesení krajského soudu obsahuje úvahu o časových okolnostech podání ústavní stížnosti, avšak nelze dospět k závěru, že by úvaha o tom, že podání návrhu o povolení obnovy řízení bylo motivováno bezprostřední hrozbou trestu odnětí svobody, měla takový charakter, který jí přisuzuje stěžovatel. Tato úvaha krajskému soudu nezabránila ve věcném projednání stížnosti. Po přezkoumání a potvrzení závěrů okresního soudu krajský soud vedle sebe postavil prvotní spontánní doznání (byť stěžovatelem zpochybňované) a okamžik podání návrhu na obnovu řízení, aby podepřel svou dílčí úvahu o účelovosti návrhu, což ovšem předtím učinil i okresní soud. Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo právo stěžovatele na spravedlivý proces, či jiné základní právo. Přihlédl přitom k povaze řízení o návrhu na obnovu řízení, které je řízením o mimořádném opravném prostředku, kde je z hlediska ústavnosti přípustné, že veřejné zasedání je konáno pouze v jednom stupni.
Napadené rozhodnutí není v rozporu se základními právy stěžovatele a respektuje jeho právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 20. července 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu