ECLI:CZ:US:2004:1.US.34.03
sp. zn. I. ÚS 34/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: L. Č. r., s. p., zastoupeného JUDr. D. Ř., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. října 2002, čj. 44 Ca 146/2002 - 68, a rozhodnutí Okresního úřadu v Příbrami, okresního pozemkového úřadu, čj. 2695/92, 3834/92, 4153/92, 4158/92, R VI 9/2002, ze dne 24. 5. 2002, za účasti Dipl. Ing. J. C.-M., zastoupeného JUDr. F. N., K. C.-M., zastoupené JUDr. V. N, a Ministerstva zemědělství, zemědělské agentury a pozemkového úřadu v Příbrami II, Žižkova 489, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 16. ledna 2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. října 2002, sp. zn. 44 Ca 146/2002, pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku. Současně navrhl i zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Příbrami, okresního pozemkového úřadu, čj. 2695/92, 3834/92, 4153/92, 4158/92, R VI 9/2002, ze dne 24. 5. 2002 (dále jen "okresní úřad").
Svou ústavní stížnost stěžovatel odůvodnil tím, že označeným rozhodnutím okresní úřad rozhodl, že pan Dipl. Ing. J. C.-M. a paní K. C.-M. jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý ideální 1/2 k celku nemovitostí v katastrálním území Rosovice, obec Rosovice, v tomto rozhodnutí blíže označených. Při zkoumání zákonných podmínek oprávněnosti restituce se okresní úřad cítil vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2001, čj. 30 Ca 157/2000 - 152. Takto vyslovený právní názor nemohl být právně závazný, protože označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové nikdy nebyl stěžovateli doručen, a tudíž nenabyl právní moci. Tím bylo podle mínění stěžovatele dotčeno jeho ústavně garantované právo podle čl. 90 Ústavy. Stěžovatel dále polemizuje se závěry okresního úřadu a Krajského soudu v Praze. Předek osob oprávněných na základě restitučních předpisů, W. C.-M., byl majetku zbaven v průběhu nacistické okupace českých zemí, nikdy však prý tento majetek nenabyl "vrácením" zpět, protože byl německé národnosti a dopadaly na něj tzv. dekrety prezidenta Beneše, zejména dekret č. 12/1945 Sb. a dekret č. 5/1945 Sb. Podle stěžovatele nikde "není doloženo, zda a kdy by měl nabýt pan W. C.-M. státní příslušnosti tehdejší České republiky, ani české národnosti, když byl, byť zákonnými zástupci, v roce 1930 přihlášen k národnosti české". Protože vlastnické právo po roce 1945, podle názoru stěžovatele, nebylo obnoveno, nebylo ani co restituovat, a restituční předpisy tedy nelze aplikovat.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl vyžádán spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 44 Ca 146/2002, a vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a trvá na závěru, že W. C.-M. splňuje podmínky oprávněné osoby podle zákona č. 243/1992 Sb. Vzhledem ke skutečnosti, že v roce 1946 W. C.-M. zemřel, jsou oprávněnými osobami jeho potomci paní K. C.-M. a pan J. C.-M. Krajský soud proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ministerstvo zemědělství, zemědělská agentura a pozemkový úřad v Příbrami (vystupující namísto zrušeného Okresního úřadu v Příbrami), k ústavní stížnosti uvedly, že bývalý Okresní úřad v Příbrami ve svém rozhodnutí vycházel z rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ve věci vedené pod sp. zn. 30 Ca 157/2000. Stěžovatel přitom během řízení nikdy nenamítl, že by mu rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové v označené věci nebylo doručeno. Okresní úřad vycházel rovněž z vyjádření Ministerstva vnitra, podle něhož W. C.-M. nebyl osobou německé národnosti.
J. C.-M. poukázal na skutečnost, že věc byla řešena již různými soudy. Navíc jiný nemovitý majetek byl vydán, na základě restitučních předpisů, jemu nebo jeho předkovi, J. C.-M., již dříve, mj. zámek v Dobříši podle zákona č. 87/1991 Sb. (tato kauza byla mj. rozhodována též nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 75/96). V řadě rozhodnutí obecných soudů byla opakovaně, též s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu, řešena otázka československého státního občanství W. C.-M.. V dané věci shodně rozhodly jak Krajský soud v Praze, tak Krajský soud v Hradci Králové. Není ani pravdou, že by rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, ve věci vedené pod sp. zn. 30 Ca 157/2000, nebyl nikdy stěžovateli doručen. Pokud jde o meritum věci, podle J. C.-M. jeho předek W. C.-M. československé občanství nikdy neztratil. Ústavní stížnost proto navrhl odmítnout.
K. C.-M. se ztotožnila s vyjádřením J. C.-M. a dále poukázala na účast W. C.-M. v protifašistickém odboji. Fakt, že W. C.-M. nabyl majetek po válce zpět, je prokázán jednoduchým argumentem, tj. tím, že jinak by Krajský národní výbor neměl v roce 1950 co konfiskovat. Rozhodnutí obecných soudů se důvody, uváděnými stěžovatelem, mnohokráte zabývala, proto je zbytečné všechny tyto argumenty znovu opakovat. Navrhla odmítnutí ústavní stížnosti.
Pozemkový fond ČR se vzdal, podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, postavení vedlejšího účastníka řízení.
Po přezkoumání ústavní stížnosti, vyjádření účastníků řízení a zaslaných podkladů, dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Nepřináší totiž žádné ústavně relevantní argumenty, na jejichž základě by mohla být úspěšná. Jejím základem je polemika s právními názory Krajského soudu v Praze a Okresního úřadu v Příbrami ve dvou směrech. Jednak v tom, zda byl po roce 1945 W. C.-M., právní předchůdce dnešních oprávněných osob, vlastníkem nemovitostí (stěžovatel tvrdí, že tento majetek, zabavený v době nesvobody okupační mocí, nenabyl W. C.-M. "vrácením" zpět), jednak v tom, zda byl W. C.-M. německé národnosti, a tedy zda na něj dopadaly tzv. dekrety prezidenta Beneše, zejména dekret č. 12/1945 Sb. a dekret č. 5/1945 Sb., tedy zda měl československé státní občanství.
Ústavní soud nemohl nevzít zřetel na to, že jde o otázky, které byly opakovaně v průběhu posledních deseti let předmětem řízení před různými orgány veřejné moci, včetně řady obecných soudů, které postupovaly též v intencích judikatury Ústavního soudu. V posledních letech se přitom judikatura správních úřadů a obecných soudů ke stěžovatelem namítaným otázkám ustálila. Není úkolem ani není v kompetenci Ústavního soudu, aby právní závěry všech těchto rozhodnutí znovu detailně přezkoumával a nahrazoval je řešeními vlastními.
Napadená rozhodnutí nevykazují žádné vady ústavněprávní povahy. Pokud stěžovatel tvrdí, že okresní úřad byl vázán právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové protiústavně, protože rozsudek tohoto soudu ze dne 7. 12. 2001, čj. 30 Ca 157/2000 - 152, nenabyl právní moci, protože údajně nikdy nebyl stěžovateli doručen, je nutno zejména přihlédnout k tomu, že po celou dobu řízení jak před okresním úřadem, tak před Krajským soudem v Praze, tuto skutečnost stěžovatel nenamítl. Naopak dne 25. 6. 2002 v opravném prostředku proti rozhodnutí okresního úřadu v Příbrami z uvedeného rozsudku obsáhle citoval. Navíc, šetřením Ústavního soudu bylo prokázáno, že rozsudek čj. 30 Ca 157/2000 - 152 byl JUDr. D. Ř., právní zástupkyni stěžovatele, doručen dne 21. 12. 2001, jak to vyplývá ze sdělení Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 8. 2004, u kterého se zmíněný spis Krajského soudu v té době nacházel.
K porušení článku 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo na spravedlivý proces v řízení u obecného soudu, nedošlo. Namítá-li stěžovatel porušení jeho práva na spravedlivý proces, ve smyslu uvedeného článku Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by došlo tehdy, pokud by mu byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, případně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (viz sp. zn. I. ÚS 2/93, sv. I., str. 273). Ústavní soud, po prostudování napadených rozhodnutí, nezjistil, že by bylo stěžovateli nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecného soudu. Sama skutečnost, že obecný soud opřel své závěry o právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel jako účastník správního řízení a žalobce v řízení před správním soudem nesouhlasí s právními závěry orgánů veřejné moci. Základní právo na spravedlivý proces, založené v čl. 36 Listiny, nelze ovšem vykládat tak, že zaručuje úspěch ve věci. Ze stejných důvodů nebyl tedy porušen ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, tento článek je ustanovením kompetenčním, charakterizujícím dělbu moci ve státě, a nejedná se tedy o zakotvení konkrétního individuálního práva či svobody.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Současně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. října 2002, sp. zn. 44 Ca 146/2002. Tento návrh má akcesorickou povahu, a sdílí tedy osud Ústavní stížnosti. Z povahy věci tedy vyplývá, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, je zároveň odmítnut i tento akcesorický návrh, aniž by to muselo být zmíněno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu