ECLI:CZ:US:2004:1.US.349.04
sp. zn. I. ÚS 349/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. V., zastoupeného Mgr. J. P., proti jinému zásahu Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 16 C 158/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá ústavní stížností postup Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, kterým bylo porušeno jeho právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tím i jeho právo domáhat se ochrany práv u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ve svém nálezu toliko vyslovil, že došlo k porušení jeho uvedených práv.
Porušení citovaných ustanovení Listiny spatřoval stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovateli byla postoupena pohledávka jeho právního předchůdce (s.p. M. "v likvidaci") vůči ing. J. T. (dále jen "vedlejší účastník"), která spočívala v doúčtování daně z obratu za zboží, jež bylo vedlejšímu účastníku řádně dodáno a fakturováno bez daně z obratu, protože přislíbil předložit výpis z obchodního rejstříku jako důkaz o tom, že je oprávněn nakupovat zboží bez daně. Poněvadž vedlejší účastník svůj závazek nesplnil, stěžovatel se svého nároku domáhal soudní cestou. Žalobu podal dne 17. 3. 1993 k Městskému soudu v Brně a věc byla vedena pod sp. zn. 16 C 112/93. Až v roce 1995 Městský soud v Brně vyslovil svou věcnou nepříslušnost a věc postoupil Krajskému obchodnímu soudu v Brně, který 27. 4. 1998 vrátil věc zpět Městskému soudu v Brně. Věc byla dále u tohoto soudu vedena pod sp. zn. 16 C 158/98. První jednání bylo nařízeno až v roce 1999, Městský soud ve věci rozhodl rozsudkem č.j. 16 C 158/98-96 ze dne 2. 4. 2002 tak, že žalobě stěžovatele vyhověl. K odvolání žalovaného vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně usnesením č.j. 27 Co 212/2002-118 ze dne 31. 7. 2003 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že zavázal soud I. stupně svým právním názorem a uložil mu, aby v dalším řízení vyzval stěžovatele k doplnění chybějících skutkových tvrzení. Poněvadž předmětem řízení bylo pouze posouzení otázky, zda cena byla fakturována s daní či bez daně, předložil stěžovatel veškeré potřebné podklady pro rozhodnutí ve věci. Po dlouhém období od podání žaloby (10 let) a po více než 11 letech od uskutečnění plnění již není možné prokázat skutečnosti, které krajský soud uložil zjistit; to především proto, že právní předchůdce stěžovatele již zanikl a rovněž se nedá předpokládat, že by osoby, které v té době u právního předchůdce stěžovatele pracovaly. Stěžovatel, vědom si této situace vzal, žalobu zpět. Délkou řízení mu tak byla odňata možnost domáhat se účinně svého práva u soudu.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady pro zahájení řízení o ústavní stížnosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle §72 odst. 5 citovaného zákona, jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
V předmětné věci stěžovatel napadá postup obecných soudů ve věci vedené pod sp. zn. 16 C 158/98 (dříve 16 C 112/93) u Městského soudu v Brně. Tomuto soudu a dále i Krajskému soudu v Brně vytýká průtahy, k nimž v jeho věci došlo a které vedly k tomu, že se plynutím času dostal do takové důkazní nouze, že vzal žalobu podáním ze dne 31. 12. 2003 zpět. V daném případě byla tedy ústavní stížnost podána proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, takže je nutno lhůtu k podání ústavní stížnosti posuzovat podle ustanovení §72 odst. 5 citovaného zákona.
Ústavní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že lhůtu k podání ústavní stížnosti lze vztáhnout již k usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 27 Co 212/2002-118 ze dne 31. 7. 2003, které bylo stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, doručeno dne 30. 9. 2003; jím bylo městskému soudu uloženo, aby vyzval stěžovatele k doplnění některých skutkových tvrzení, což podle názoru stěžovatele nebylo možné. Tímto dnem se stěžovatel dozvěděl o dovršení postupných průtahů, které při projednávání jeho věci před obecnými soudy nastaly a které mu brání v řádné uplatnění jeho práva. Doručením označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně proto začala stěžovateli (právnímu zástupci stěžovatele) plynout lhůta k podání ústavní stížnosti, jež uplynula v sobotu dne 29. 11. 2003; posledním dnem lhůty pro podání ústavní stížnosti bylo proto ve smyslu §63 zákona o Ústavním soudu a §57 odst. 2 o.s.ř. pondělí dne 1. 12. 2003. Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě až dne 8. 6. 2004, tedy opožděně.
Ústavní soud ještě zvažoval, zda by nebylo možné odvíjet lhůtu k podání ústavní stížnosti od data, kdy se stěžovatel rozhodl, že již další možnosti v předmětném řízení v důsledku postupu obecných soudů nemá, a vzal žalobu zpět. To stěžovatel učinil dne 22. 12. 2003. Lhůta k podání ústavní stížnosti posuzovaná k tomuto datu by uplynula v pátek dne 20. 2. 2004, takže i v tomto případě by byla ústavní stížnost podána opožděně.
Stěžovatel podal ústavní stížnost na poštu dne 8. 6. 2004, tedy již po vydání usnesení Městského soudu v Brně č.j. 16 C 158/98-126 ze dne 2. 2. 2004, jímž bylo řízení ve věci zastaveno. Ústavní soud však nemůže posuzovat lhůtu k podání ústavní stížnosti ve vztahu k doručení tohoto rozhodnutí Městského soudu v Brně stěžovateli (jeho právnímu zástupci), protože uvedené rozhodnutí - se zřetelem na meritum ústavní stížnosti - zde nemá povahu procesního prostředku k ochraně základního práva stěžovatele. Stěžovatel totiž toto rozhodnutí nenapadl a výslovně navrhoval jen tzv. akademický výrok, jímž - jak již bylo uvedeno - by Ústavní soud vyslovil, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání tímto zákonem odmítnout.
Nad rámec toho Ústavní soud podotýká - k meritu věci - že v daném případě zřejmě existovala období neodůvodněné nečinnosti obecných soudů. Jde zejména o období od podání žaloby dne 15. 3. 1993 do dne 22. 9. 1995, kdy Městský soud v Brně usnesením č.j. 16 C 112/93-14 vyslovil svou věcnou nepříslušnost, a dále o období od 7. 11. 1995, kdy věc byla postoupena Krajskému obchodnímu soudu v Brně, do 17. 2. 1998, kdy tento soud učinil první úkon ve věci, a následně usnesením č.j. 30 Cm 824/95-19 ze dne 27. 4. 1998 věc vrátil zpět Městskému soudu v Brně. Poněvadž je však ústavní stížnost odmítána pro opožděné podání, nemůže se Ústavní soud dále těmito otázkami zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj