ECLI:CZ:US:2004:1.US.36.03
sp. zn. I. ÚS 36/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. dubna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. s. s. r. o. B., zastoupené JUDr. K.D., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 15 Ca 490/2000, 15 Ca 491/2000, 15 Ca 492/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavnímu soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a)] napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu.
Žalobami podanými u Krajského soudu v Ústí nad Labem se stěžovatelka domáhala přezkumu rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, jimiž bylo o odvoláních stěžovatelky proti platebním výměrům Finančního úřadu v Podbořanech rozhodnuto tak, že zčásti byly změněny (byla doměřena daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti) a zčásti byla odvolání zamítnuta.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem stěžovatelčiny žaloby zamítl, když podle stěžovatelky neuznal námitky stran výkladu §536 Obchodního zákoníku a rovněž i námitky týkající se nerespektování základních zásad daňového řízení.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, musí být v řízení před správcem daně účastníkovi řízení dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto právu pak odpovídá povinnost správce daně nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Podle stěžovatelky jsou územní finanční orgány povinny postupovat ústavně konformním způsobem, což ve zmiňovaném kontextu znamená umožnit daňovému subjektu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Není proto správný ten postup správce daně, když tzv. protokoly o místním šetření fakticky provádí výslech svědka, aniž by ho ovšem patřičně poučil. To se týká v daném případě šetření prováděného dne 8. 6. 1999, kdy z protokolu o tomto šetření není zřejmé, zda byl vyslýchán ing. C. nebo ing. V., oba bez poučení v postavení svědka. Jestliže je tedy příslušná osoba vyslýchána a dotazována na okolnosti týkající se jiných osob, jedná se zjevně o výslech svědka. Není proto podle stěžovatelky možné, aby takováto zjištění byla správním soudem považována za bezvadná.
Podle stěžovatelky pak nelze souhlasit ani se závěry, podle nichž bylo prokázáno, že stěžovatelka práci ukrajinských pracovníků řídila, neboť nic takového podle stěžovatelky nebylo tvrzeno a naopak byla navržena řada důkazů svědčících o tom, že řada smluvních partnerů měla bydliště i sídlo v České republice a správce daně po celou dobu tvrdil, že se jedná o daňové nerezidenty. Správní soud pak konstatoval, že tato otázka není v daném případě rozhodující a pro posouzení rozhodnutí, které se týkalo zdaňovacího období roku 1996, dokonce použil právní normu, která v té době neplatila s tím, že novelizované ustanovení pouze upřesnilo a doplnilo definici pojmu poplatníka s příjmy ze závislé činnosti.
Stěžovatelka se proto domnívá, že za situace, kdy se napadené rozhodnutí opírá o důkazy pořízené nezákonně či o pouhá tvrzení a domněnky správce daně, došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Svůj význam má podle stěžovatelky také okolnost, že v souladu s ust. §31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, leží důkazní břemeno na správci daně, neboť po celou dobu řízení nebyla stěžovatelka správcem daně vyzvána k průkazu skutečností podle §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb.
S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil.
K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřily jak účastník řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem, tak vedlejší účastník Finanční ředitelství v Ústí nad Labem.
Krajský soud ve svém vyjádření pouze uvedl, že nadále trvá na závěrech obsažených v napadeném rozsudku. Vedlejší účastník řízení pak ve svém vyjádření k jednotlivým námitkám stěžovatelky uvedl, že z protokolu podepsaného ing. C. je zřejmé, že na dotazy pracovníků správce daně odpovídal dne 8. 6. 1999 jednatel stěžovatelky. Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se posouzení zdaňovacího období roku 1996, vedlejší účastník připustil, že ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, nabylo účinnosti až dne 1. 1. 1997, i pro zdaňovací období roku 1996 však platilo ustanovení §6 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, podle něhož příjmy ze závislé činnosti jsou i příjmy z poměru obdobného poměru pracovněprávnímu, v němž poplatník při výkonu práce je povinen dbát příkazů plátce.
Ústavní soud dospěl po provedeném řízení k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Argumentace stěžovatelky je v ústavní stížnosti vedena dvěma směry. Jedna námitka stěžovatelky směřovala vůči tvrzenému procesnímu pochybení správce daně, a to neprovedení navržených důkazů a nezohlednění tvrzení stěžovatelky a dále provádění výslechů svědků bez jejich náležitého poučení. Tyto skutečnosti měly podle stěžovatelky vést k nezákonnosti provedených důkazů, a tudíž i k porušení práva na fair proces ze strany správního soudu, pokud důkazní řízení považoval za bezvadné. Druhá námitka stěžovatelky se týkala výkladu ust. §6 odst. 1 písm. a) a §6 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, který v napadeném rozsudku traktoval správní soud.
Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, není běžnou součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 ústavy ČR), což se v řízení o ústavních stížnostech projevuje v povinnosti poskytovat ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám jednotlivce.
Ústavní soud není povolán ke kontrole aplikace či výkladu jednoduchého práva, pokud ovšem orgán veřejné moci takovým výkladem či aplikací současně neporuší základní právo či svobodu jednotlivce. Ústavní soud proto není oprávněn zasahovat do interpretace či aplikace jednoduchého práva prováděné jinými orgány veřejné moci, ledaže by v takových postupech současně shledal zásah do základních práv a svobod jednotlivce. Nesouhlas stěžovatele (stěžovatelky) s takovou aplikací či interpretací, kterou podávají orgány veřejné moci, ještě sám o sobě nezakládá dotčení na základním právu.
K ověření námitek uplatněných stěžovatelkou si Ústavní soud vyžádal příslušný spisový materiál Finančního úřadu v Podbořanech a rovněž i spis Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Ze spisového materiálu Finančního úřadu v Podbořanech Ústavní soud zjistil, že dne 20. 4. 1999 provedli pracovníci správce daně u stěžovatelky, tehdy označené obchodním jménem (firmou) C. C. a spol., s. r. o., místní šetření, v jehož rámci si správce daně opatřil relevantní doklady týkající se provádění prací ukrajinskými pracovníky. Dne 13. 5. 1999 bylo realizováno se stěžovatelkou, zastoupenou tehdejším statutárním orgánem Ing. V. C., ústní jednání, které se týkalo provádění prací ukrajinskými pracovníky. Z protokolu o ústním jednání vyplývá, že na položené otázky odpovídal ing. Cí. v postavení zástupce stěžovatelky (daňového subjektu). Při ústním jednání dne 7. 6. 1999 byl jednatel stěžovatelky informován o zahájení daňové kontroly a dne 8. 6. 1999 podával vysvětlení ing. C. opět v postavení statutárního orgánu stěžovatelky, jak je z obsahu protokolu evidentní.
Ústavní soud se proto nemůže ztotožnit s námitkou stěžovatelky, že úkony činěné správcem daně byly opatřeny nezákonně a že stěžovatelka nedostala prostor se ke všem okolnostem vyjádřit. Ze spisového materiálu správce daně je zřejmé, že stěžovatelka měla možnost se k důkazům, které měl správce daně k dispozici, a k jejich obsahu vyjádřit, což učinila prostřednictvím tehdejšího statutárního orgánu, který byl rovněž úkonům pracovníků správce daně přítomen. O skutečnostech relevantních pro stanovení daňové povinnosti pak vypovídal sám statutární orgán stěžovatelky, nikoliv třetí osoby v postavení svědků.
S touto námitkou stěžovatelky se již ostatně ve shodě s Ústavním soudem vypořádal správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o námitku týkající se interpretace zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a konkrétně aplikace ustanovení §6 odst. 2 zákona, kterou stěžovatelka zřejmě považuje za retroaktivní, Ústavní soud konstatuje - jak již uvedl shora - že mu nepřísluší zasahovat do autonomního výkladu jiných orgánů veřejné moci, v daném případě výkladu, který zastává Krajský soud v Ústí nad Labem, pokud Ústavní soud současně neshledá zásah do základního práva. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž zřejmé, že správní soud neakceptoval aplikaci ust. §6 odst. 2 zákona, které bylo do tohoto zákona vloženo až zákonem č. 316/1996 Sb. s účinností od 1. 1. 1997 na zdaňovací období roku 1996, nýbrž dospěl k závěru, že na dané skutkové okolnosti lze aplikovat ust. §6 odst. 1 písm. a) zákona, přičemž takový výklad náležitě ve svém rozhodnutí odůvodnil. Nelze proto tvrdit, jak v ústavní stížnosti činí stěžovatelka, že by soud použil právní normu, která v posuzovaném zdaňovacím období neplatila, na skutkové okolnosti, k nimž došlo před nabytím účinnosti příslušného ustanovení. Jinými slovy, podle Ústavního soudu stěžovatelka v daném případě toliko polemizuje s interpretací §6 odst. 1 písm. a) zákona. Taková polemika však sama o sobě nemůže vést k závěru o zásahu do základních práv stěžovatelky.
Ústavní soud proto ani z hlediska této námitky neshledal v napadeném rozhodnutí tvrzený zásah do základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu