ECLI:CZ:US:2004:1.US.362.04
sp. zn. I. ÚS 362/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti Ing. S. K., právně zastoupeného JUDr. K. S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2004, č. j. 21 Cdo 2343/2003-395, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 14. 6. 2004 se stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného ve věci sporu o nároky vyplývající z pracovního poměru, z něhož byla stěžovateli dána neplatná výpověď. Bez bližší ústavně právní argumentace tvrdil, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho "právo na spravedlivý a včasný proces" a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina"; čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále "Úmluva"). Ústavní stížnost po odstranění vad splňovala všechny náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání chybně a v rozporu se zákoníkem práce. Stěžovatel namítl, že celá doba soudního sporu, v němž bylo rozhodnuto, že výpověď daná mu zaměstnavatelkou je neplatná, se musí posuzovat jako doba výkonu práce, za níž náleží náhrada mzdy a všechny další nároky (§110 v zákoníku práce a §40 odst. 1 písm. a) nař. vl. č. 108/94 Sb.) V opačném případě by zaměstnanec utrpěl zcela neoprávněně a nespravedlivě škodu. Názor, že nejde o dobu výkonu práce neříká nic o tom, jak by se tato doba posuzovala např. z hlediska důchodového zabezpečení. Ze znění §61 až 64 zákoníku práce nelze dovozovat, že při neplatném rozvázání pracovního poměru má zaměstnanec nárok pouze na náhradu mzdy. Takový výklad by zvýhodňoval toho, kdo zákon porušil. Zamítavý výrok o neproplacení nevyčerpané dovolené je v rozporu se zákonem. Platí-li zásada, že při neplatném rozvázání pracovního poměru pracovní poměr trvá a je povinností dodržovat sjednanou pracovní smlouvu, pak je nutno přiznat všechny nároky, které z pracovní smlouvy vyplývají - nárok na penzijní připojištění a nárok na příspěvky na závodní stravování (§61 zákoníku práce, §40 odst. 1 a 2 nař. vl. 108/1994, kolektivní smlouva, popř. dle podnikové směrnice). Zaměstnanec však nemá povinnost dát se v průběhu práce zaměstnat a ust. §61 odst. 2 neodpovídá dnešnímu chápání práva, protože z něj vyplývá povinnost pracovat. Stěžovatel dále uvedl, že ve všech výrocích soudů byl chybně vyčíslen průměrný hodinový výdělek dosažený v rozhodném období, kdy nebylo přihlíženo k manažerské smlouvě. Přísudečný výrok je třeba opravit a tím "padá námitka Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání". Chybný je rovněž názor Nejvyššího soudu o splatnosti mezd, protože pomíjí skutečnost, že zaměstnavatelka stanovila a v příloze kolektivní smlouvy zveřejnila výplatní termíny (§119 odst. 1 zákoníku práce). Nejvyšší soud se konkrétně nevyjádřil k požadavku stěžovatele na valorizaci průměrného výdělku a proto stěžovatel sdělil své stanovisko, že stanovený průměrný výdělek je třeba valorizovat podle nárůstu plánovaného v kolektivní smlouvě, a požádal o právní názor Ústavní soud. Stěžovatel označil časový průběh projednávání sporu za nepřijatelný, a proto požádal o "rychlé projednání své stížnosti". Přestože byl stěžovatel upozorněn na nutnost argumentačně podpořit tvrzení, v čem konkrétně spatřuje zásah do základního práva, pouze konstatoval, že Ústavní soud není při rozhodování o ústavní stížnosti omezen na v ní obsaženou ústavně právní argumentaci, proto požádal, aby byla věc přezkoumána z hlediska respektování ústavních procesních kautel. "Proto by měl Ústavní soud posoudit, zda v rámci zásad spravedlivého soudního řízení je třeba trvat na tom, aby bylo účastníkům umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu".
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2004 (21 Cdo 2343/2003-395), jímž rozhodl o dovolání stěžovatele a o dovolání jeho zaměstnavatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2003 (49 Co 98/2002-332), ve výroku I. odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o povinnosti nahradit náhradu mzdy 46.554,- Kč s příslušenstvím a příspěvek na penzijní připojištění ve výši 2.300,- Kč a ve výroku kterým byl změněn rozsudek okresního soudu o náhradě mzdy ve výši 135.447,- Kč s příslušenstvím a o 300 Kč za příspěvek na penzijní připojištění.
Výrokem II. Nejvyšší soud zamítl dovolání proti rozsudku krajského soudu ve výroku, jímž potvrdil rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 50.930,- Kč s příslušenstvím od 13. 7. 1999 a částky 50.930,- Kč s příslušenstvím od 11. 7. 2000 a zamítl rovněž dovolání zaměstnavatelky ve výroku jímž byl potvrzen výrok okresního soudu o její povinnosti zaplatit stěžovateli 2.300,- Kč a ve výroku, kterým byl změněn výrok okresního soudu tak, že zaměstnavatelce bylo uloženo zaplacení dalších 300,- Kč. Zde bylo dovolání jednak přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (měnící výroky), ale dovolací soud připustil dovolání též podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (potvrzující výroky), protože dospěl k závěru, že otázky, zda má zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru nárok na dovolenou či na náhradu za dovolenou nevyčerpanou a zda má nárok na plnění, která mu nebyla poskytnuta, protože mu zaměstnavatel nepřiděloval práci, nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu v plném rozsahu vyřešeny. Dovolací soud poté odkazem na ustálenou judikaturu dospěl k závěru, že soudy prvního a druhého stupně správně posoudily otázku splatnosti mzdy, protože dokazováním v předmětném řízení nebylo zjištěno, že by byla splatnost upravena jinak, ale chybně vycházely z průměrného měsíčního výdělku, ačkoli měly vycházet z výdělku hodinového. Ohledně nároku za nevyčerpanou dovolenou dovolací soud odkázal na ust. §61 až 64 zákoníku práce, která mají povahu leges speciales, což vylučuje aplikaci obecných ustanovení zákoníku práce a jiných pracovně právních předpisů o překážkách v práci (§110b odst. 2 a 4, §130 zákoníku práce, §40 nař. vl. č. 108/1994 Sb.) Proto byl výrok odvolacího soudu potvrzen jako správný. K souvisejícím nárokům (stravování, penzijní připojištění) Nejvyšší soud poznamenal, že tyto nároky měly být posouzeny z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele za škodu (§187 odst. 2 zákoníku práce). Výrokem III. rozsudku Nejvyššího soudu, byl proto zrušen rozsudek krajského soudu ve výrocích, kterými byl rozsudek okresního soudu potvrzen a změněn, s výjimkou rozhodnutí uvedených ve výroku II. Zrušeny byly i odpovídající části rozsudku okresního soudu, jemuž byla věc přikázána k dalšímu řízení. Nejvyšší soud, mj. upozornil na nutnost posuzovat nároky stěžovatele z hlediska jejich možné kvalifikace jako titulu k náhradě škody.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a zčásti nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal prostředky, které zákon poskytuje k ochraně jeho práva.
Řízení o ústavní stížnosti je vzhledem k úloze Ústavního soudu (čl. 83 Ústavy) ovládáno zásadou subsidiarity, vyjádřenou v ust. §75 odst. 1 zákona. Stěžovatel napadl všechny výroky rozsudku Nejvyššího soudu, včetně výroku III., jímž bylo jeho dovolání vyhověno, a jímž dovolací soud zrušil některé výroky odvolacího a nalézacího soudu a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení. V této části však řízení před obecnými soudy pokračuje a stěžovatel má k dispozici jiné prostředky k ochraně svého práva, než je ústavní stížnost. Proto byla ústavní stížnost v této části posouzena jako nepřípustná. Ústavní soud se na podkladu podané ústavní stížnosti dále zabýval jen opodstatněností jejích námitek proti odmítavému a zamítavému výroku dovolacího soudu.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Výklad podústavních právních předpisů je svěřen obecným soudům, a zejména Nejvyššímu soudu, jehož úkolem je sjednocování judikatury (§14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.). Z hlediska práva na spravedlivý proces takto vymezené kompetence znamenají, že v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů je dán důvod k zásahu tehdy, když existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudů a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy svévolně. Výkladem "jednoduchého práva" (zákonné a podzákonné právní předpisy) se Ústavní soud zabývat nemůže.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolání bylo v části specifikované "shrnujícím" výrokem I. odmítnuto, protože Nejvyšší soud odkazem na ustálenou judikaturu dospěl k závěru, že stěžovatel není aktivně legitimován, neboť mu rozhodnutím odvolacího soudu nebyla způsobena újma na právech (str. 6, odst. 3 rozsudku NS). Takové oprávnění svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud svým rozhodnutím založit mohl, ve srovnání s výsledkem, který skutečně založil. Stěžovatel nemohl mít objektivní zájem na zrušení tohoto rozhodnutí. Proto bylo dovolání odmítnuto (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.). Z odůvodnění rozsudku krajského soudu (str. 6 verte, řádek 8 - 10 rozsudku KS), ve spojení s jeho výrokem II. a), společně s výrokem I. rozsudku okresního soudu, plyne konkrétní opodstatnění výše uvedené úvahy dovolacího soudu o objektivní nepřípustnosti dovolání. Nejvyšší soud dále konstatoval, že v projednávané věci nebylo dokazováním zjištěno, že by splatnost stěžovatelovy mzdy (náhrady mzdy) byla - v pracovní nebo jiné smlouvě účastníků nebo v kolektivní smlouvě - upravena jinak, než v ustanoveních §10 odst.1 a §19 zákona č. 1/1992 Sb. Okolnost, že zaměstnavatel stanovil svým jednostranným opatřením termín, kdy bude mzda v pracovní době na pracovišti vyplácena, není podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu významná pro posouzení splatnosti mzdy (náhrady mzdy). Nejvyšší soud dále konstatoval, že náhrada mzdy za dovolenou nemůže zaměstnanci příslušet proto, že z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru neodpracoval žádný den a že nepřidělování práce zaměstnanci v tomto období nepředstavuje překážku v práci, která by se jinak posuzovala jako výkon práce. Uvedeným postupem zaměstnanec, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, nemůže být poškozen. K těmto závěrům týkajícím se výkladu "jednoduchého práva" Nejvyšší soud dospěl způsobem, ke kterému nemůže mít Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování výhrady.
Stěžovatel namítal, že rozhodování věcí trvá nepřiměřeně dlouhou dobu. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále "ESLP"), stejně jako podle judikatury Ústavního soudu, musí být přiměřenost délky řízení posuzována s přihlédnutím k okolnostem případu a ke kritériím zakotveným v judikatuře ESLP, tj. především ke složitosti věci, k jednání stěžovatele a k jednání příslušných státních orgánů, stejně jako k tomu, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce (rozh. ze dne 27. 6. 2000 Frydlender vs. Francie, 30979/96; 26. 9. 2002 Becker vs. Německo, 45448/99; 7. 1. 2003, Bořánková vs. ČR, 41486/98, §53). Avšak z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by věc u Nejvyššího soudu trpěla průtahy. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ani z předchozích rozhodnutí okresního a krajského soudu nevyplývá, že by obecné soudy v řízení nekonaly. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejně jako z ústavní stížnosti vyplývají určité pochybnosti o tom, zda není řízení protahováno i v důsledku neobratně koncipovaných procesních návrhů stěžovatele. Přesto však Ústavní soud připomíná, že obecné soudy musí v předmětné věci přihlížet k celkové délce doby, po níž řízení probíhá.
Na okraj Ústavní soud dodává, že z hlediska ústavního vymezení svých pravomocí a působnosti není v žádném případě oprávněn podávat jakákoli dobrá zdání, či názory na jakékoli právní otázky. Rovněž na okraj Ústavní soud dodává, že neshledal, že by zákoník práce v ust. §61 odst. 2 stanovoval pracovní povinnost. Ústavní soud dále podotýká, že není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá (§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 o. s. ř.). Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech v úvahu přicházejících porušení základních práv a svobod, bez toho, že by stěžovatel musel protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a opřít je o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevanci. Pokud je ústavní stížnost takových argumentů prosta, přezkoumává Ústavní soud napadená rozhodnutí jen z hlediska dodržení obecných kautel práva na spravedlivý proces, z něhož by případně mohl vyplynout zásah do jiného základního práva.
Napadeným rozsudkem nebylo zasaženo právo stěžovatele na spravedlivý proces, ani jeho jiné základní právo. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. září 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu