ECLI:CZ:US:2004:1.US.386.03
sp. zn. I. ÚS 386/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného Mgr. P. J., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 29 Odo 693/2001 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. 7 Cmo 1106/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 29 Odo 693/2001 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. 7 Cmo 1106/2000. Napadeným usnesením zrušil Vrchní soud v Praze jako odvolací soud usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13.dubna 2000, čj. 32 Cm 470/96-44, kterým soud prvního stupně prohlásil za neplatné usnesení mimořádné valné hromady A. i. F., a.s. (která se konala dne 6.prosince 1996), jímž bylo zrušeno usnesení předchozí valné hromady, konané dne 31. května 1996, a řízení zastavil. Vrchní soud poukázal na to, že A. i. F., a.s., byla podle pravomocného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2001, čj. F 32548/2000/ B 2185 - 398, vymazána z obchodního rejstříku z důvodu přeměny na otevřený podílový fond (rejstříkový spis Rg. B 2185).
Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí uvedl, že za této procesní situace je nutno postupovat v souladu s ust. §107 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení, jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, soud posoudí podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit anebo zda v něm může pokračovat. Ztráta způsobilosti být účastníkem řízení pak brání v pokračování řízení mimo jiné tam, kde účastník řízení nemá žádného právního nástupce. Otázkou přechodu majetku a závazků zaniklého investičního fondu se Nejvyšší soud - jak sám uvedl - již několikrát zabýval (např. poukázal na usnesení ze dne 11.12.2001 ve věci sp. zn. 29 Odo 536/2001) a jak je zřejmé z odůvodnění uvedeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že akcionáři investičního fondu nejsou při postupu podle ustanovení §35j zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů, jeho právními nástupci, ale pouze ručí za závazky zaniklého investičního fondu. Investiční fond, který se přemění na podílový fond podle ustanovení §35j zákona č. 248/1992 Sb., zaniká bez právního nástupce. Odvolací soud tak podle Nejvyššího soudu nijak nepochybil, pokud po zániku společnosti řízení v projednávané věci zastavil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s důvody, pro které bylo rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno a řízení zastaveno. To proto, že podmínky pro jeho zrušení, tak jak jsou formulovány v ust. §221 odst. 1. občanského soudního řádu, nebyly podle jeho názoru v daném případě splněny. Nebyla prý splněna ani podmínka zastavení řízení podle §107 odst. 1. občanského soudního řádu, neboť odvolací soud a poté ani soud dovolací se prý řádně nezabývaly především zvláštní povahou projednávané věci, která spočívá v transformaci běžné právnické osoby na podílový fond bez právní subjektivity. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud se měl především zabývat otázkou, zda byly dány podmínky k výmazu vedlejšího účastníka z obchodního rejstříku, neboť obchodní zákoník stanoví, že zániku společnosti, tedy výmazu z obchodního rejstříku, předchází zásadně její likvidace, k čemuž nedošlo. Bylo proto podle stěžovatelova názoru povinností soudu řízení nejprve přerušit a uvědomit o probíhajícím řízení příslušný rejstříkový soud.
Stěžovatel dále prohlásil, že rozhodnutí o platnosti či neplatnosti valné hromady ze dne 6.12.1996 mělo pro něho i pro ostatní akcionáře zcela zásadní význam z pohledu akcionářských práv, která je prý nutno chápat i jako součást práv vlastnických, jejichž ochranu zaručuje čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Pouze pro úplnost stěžovatel rovněž uvedl, že obecné soudy postupovaly způsobem nesouladným se zákonem, i pokud jde o délku řízení. Uvedené porušení prý spočívá v délce celého soudního řízení, které bylo zahájeno v prosinci 1996 a pravomocně skončeno až dne 27.1.2001 doručením usnesení Vrchního soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu v zásadě právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, s výjimkou případu, kdy zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Podstatou zkoumaného případu je především otázka měl- li, či striktně vzato mohl- li vůbec Vrchní soud v Praze postupovat za shora popsané procesní situace jinak, než postupoval, jestliže citované usnesení Krajského obchodního soudu v Praze zrušil a řízení zastavil. Odpověď musí být záporná. Je totiž nepochybné, že příslušný rejstříkový soud rozhodl o výmazu společnosti A. i. F., a.s. z důvodu jeho přeměny na otevřený podílový fond podle ust. §35j zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů. Vrchnímu soudu pak nezbylo, než odkázat na ust. §68 odst. 1 obchodního zákoníku, resp. ust. §19 o.s.ř. a konstatovat, že ke dni výmazu z obchodního rejstříku společnost, žalovaná v předmětném řízení zanikla, ztratila způsobilost mít práva a povinnosti a tedy i způsobilost být účastníkem řízení.
Otázka, zda vůbec mělo být rozhodnuto o výmazu výše uvedené společnosti z obchodního rejstříku, resp. zda k tomuto rozhodnutí nedošlo předčasně, či zda měla či neměla být nejdříve provedena její likvidace- jak stěžovatel namítá- nebyla předmětem řízení před obecnými soudy, jejichž rozhodnutí jsou napadena touto ústavní stížností. V tomto směru nelze než zopakovat, že Vrchní soud v Praze, pokud v průběhu řízení zjistil, že účastník řízení ztratil způsobilost k právům a povinnostem, nemohl rozhodnout jinak než jak rozhodl (zastavení řízení). Tím spíše nemůže nyní Ústavní soud vstupovat do již ukončeného řízení, jež z hlediska ústavněprávního nevykazuje deficity, z podnětu stěžovatele, jehož práva- z povahy věci- mohla být navíc zasažena pouze nepřímo. Není v pravomoci Ústavního soudu (ani jeho úkolem), aby rušil rozhodnutí, která sama o sobě nevykazují znaky protiústavnosti s poukazem na údajně vadné rozhodnutí soudu jiného (rejstříkového), které by však případným zrušovacím rozhodnutím samo zůstalo nedotčeno. Nehledě na zřejmý rozpor s principem právní jistoty, která je jednou ze základních zásad demokratického právního státu, by se tak Ústavní soud dostal do shora uvedené nežádoucí situace, kdy by jednal jako další instance v rámci obecného soudnictví, perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná pochybení těchto soudů a to dokonce nad rámec rozhodnutí, napadených v ústavní stížnosti.
Co se týče údajné nepřiměřené délky řízení, Ústavní soud konstatuje, že i kdyby po přezkoumání dané otázky dospěl k závěru, že stěžovatelovy námitky jsou v tomto směru relevantní, nemohlo by jeho rozhodnutí mít jiný charakter než pouze akademický. Protestuje- li totiž stěžovatel proti údajným průtahům v řízení, které je však již ukončeno pravomocným rozhodnutím, nemůže Ústavní soud ani zakázat příslušnému obecnému soudu či obecným soudům aby v porušování jeho práva pokračovaly, ani jim nemůže přikázat obnovit stav před porušením, jak mu jinak umožňuje ust. §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ani v tomto směru tedy nebylo možno stěžovateli vyhovět.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2004
JUDr. František Duchoň, v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu