ECLI:CZ:US:2004:1.US.388.03
sp. zn. I. ÚS 388/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Z. S., nar. 23. 11. 1975, J. S., obou zastoupených JUDr. E. Z., proti usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. Nt 779/2003, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 11 To 262/2003, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 2 KZv 46/2002, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 11 Nt 530/2003, Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 12 To 107/03, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 1 T 10/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 11 To 262/2003, byly zamítnuty stížnosti J. S. a Z. S. (dále jen "stěžovatelé") proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. Nt 779/2003, kterým byly zamítnuty jejich žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Krajský soud v odůvodnění konstatoval, že stěžovatelé jsou stíháni pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ, spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Při zkoumání důvodů vazby podle §67 trestního řádu (dále jen "TrŘ") vyšel krajský i okresní soud z toho, že skutky, pro které je zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají znaky uvedeného trestného činu a existují zřejmé důvody k podezření, že uvedený trestný čin spáchali právě stěžovatelé. Poté krajský soud uvedl, že vazební důvod podle §67 písm. c) TrŘ byl u stěžovatelů opakovaně přezkoumáván. Odkázal na závěry předchozích rozhodnutí v dané věci, s nimiž se ztotožnil. Zejména poukázal na dobu, po kterou stěžovatelé páchali majetkovou trestnou činnost, na snahu o získání majetkového prospěchu a na existenci dalšího trestního řízení rovněž za majetkovou trestnou činnost. Vazba předstižná [§67 písm. c) TrŘ] měla stěžovatelům zabránit v opakování trestné činnosti.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 11 Nt 530/2003, byly zamítnuty stížnosti stěžovatelů a potvrzeno usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "KSZ") ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 2 Kzv 46/2002, kterým státní zástupce rozhodl, že se stěžovatelé ponechávají i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) TrŘ. Z odůvodnění je patrno, že stěžovatelům běží lhůta trvání vazby od 22. 10. 2002. O dalším trvání vazby rozhodl státní zástupce dne 28. 1. 2003 a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 2. 2003. Vzhledem k ustanovení §71 odst. 3 TrŘ rozhodl státní zástupce KSZ v Hradci Králové napadeným usnesením ze dne 23. 5. 2003 o ponechání stěžovatelů i nadále ve vazbě s tím, že se jedná o vyšetřování rozsáhlé hospodářské trestné činnosti. Dne 9. 1. 2003, poté dne 28. 3. 2003 a konečně dne 21. 4. 2003 policejní rada rozšířil trestní stíhání stěžovatelů o další skutky. Stěžovatelé měli společně páchat trestnou činnost po dobu 11 měsíců a stíhaného protiprávního jednání se měli dopustit celkem ve 30 případech, se škodou okolo 11 000 000,-- Kč. Vyšetřování nebylo možno ukončit ani v prodloužené lhůtě vazby, tedy do 24. 5. 2003, neboť vzhledem k rozsahu trestné činnosti stěžovatelů, obtížnosti a zejména ke shora uvedenému rozšíření trestního stíhání, nebyli v dané věci vyslechnuti všichni svědci a poškození. Ze spisu byla rovněž patrna důvodná obava z opakování majetkové trestné činnosti, jejímž prostřednictvím si stěžovatelé především opatřovali finanční prostředky pro svou obživu. V průběhu vyšetřování bylo navíc zjištěno, že u Okresního soudu ve Svitavách je projednávána obžaloba státního zástupce Okresního státního zastupitelství Chrudim pro jinou trestnou činnost stěžovatelů, kde jsou obviněni rovněž ze spáchání rozsáhlejší hospodářské a majetkové trestné činnosti. S ohledem na průběh vyšetřování existovalo nebezpečí, že propuštěním stěžovatelů na svobodu by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo trestní stíhání, neboť jednali ziskuchtivě s aktivní snahou po získání majetkového prospěchu a zajistit si finanční prostředky pro svoji obživu. S uvedenými závěry se ztotožnil i krajský soud.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2003, se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených usnesení Krajského a Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského státního zastupitelství tamtéž, pro porušení čl. 8 odst. 2, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V odůvodnění návrhu stěžovatelé namítli, že k prodloužení vazby se vyžaduje splnění dvou podmínek, a to jednak trvání alespoň jednoho z vazebních důvodů podle §67 písm. c) TrŘ, jednak existence možnosti zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Samotná existence vazebních důvodů podle §67 TrŘ tedy ještě neodůvodňuje závěr, že propuštěním obviněných na svobodu hrozí, bude zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení.
Podáním ze dne 23. 10. 2003 stěžovatelé rozšířili ústavní stížnost ze dne 18. 7. 2003 na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 12 To 107/03, kterým byla zamítnuta jejich stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 1 T 10/2003. Tímto usnesením krajský soud rozhodl podle §71 odst. 5 TrŘ o ponechání stěžovatelů ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) TrŘ. Stěžovatelé poukázali na nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 757/2000, z něhož vyplývá zásada, že ponechání obviněného ve vazbě vyžaduje splnění dvou kumulativně daných podmínek, a to trvání alespoň jednoho z vazebních důvodů podle §67 TrŘ a existující možnost zmaření nebo podstatného ztížení dosažení účelu trestního řízení, resp. trestního stíhání. Krajský soud ani vrchní soud, podle stěžovatelů, v napadených usneseních shora uvedenou zásadu nerespektovaly. Vrchní soud navíc konstatoval, že žádná taková podmínka (existující možnost zmaření nebo podstatného ztížení dosažení účelu trestního řízení, resp. trestního stíhání) se k předstižné vazbě podle §67 písm. a) TrŘ neváže. Tímto postupem obecné soudy nerespektovaly jejich základní lidská práva a svobody (blíže nespecifikovaná) a navrhli, aby Ústavní soud zrušil rovněž shora uvedená usnesení Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze, Krajského a Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nt 250/2002.
Vrchní soud v Praze odkázal na argumentaci obsaženou v jeho napadeném usnesení s tím, že stěžovatelé opakují námitky, které uváděli již v řádném opravném prostředku proti usnesení soudu prvního stupně, jimiž se ve svém rozhodnutí zabýval.
Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění napadeného usnesení ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 11 To 262/2003.
K části ústavní stížnosti napadající usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 11 Nt 530/2003, uvedl, že toto senátní rozhodnutí vycházelo z řádně zjištěných skutkových okolností případu, bylo podrobně zdůvodněno a je v souladu se zákonem. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Ve vztahu k rozšířené ústavní stížnosti Krajský soud v Hradci Králové plně odkázal na důvody vyjádřené v napadeném usnesení. Pro úplnost dodal, že dne 13. 2. 2004 byli stěžovatelé uznáni vinnými pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 TrZ, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ, spáchaným formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ, celkem 29 dílčími skutky. Za to jim byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, dále zákaz činnosti spočívající v zákazu podnikání, jehož předmětem je koupě a prodej zboží za účelem jeho dalšího prodeje, na dobu pěti let a uložena náhrada škody poškozeným subjektům. Rozsudek dosud nenabyl právní moci.
Okresní soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že napadené usnesení se zabývalo okolnostmi uvedenými v žádostech o propuštění z vazby. V odůvodnění je rozvedeno, z jakého konkrétního důvodu je spatřována obava z možného opakování trestné činnosti stěžovatelů, týkající se uzavírání kupních smluv se subjekty, od nichž by bylo odebíráno zboží, které by bylo prodáváno dalším subjektům.
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové se vzdal postavení vedlejšího účastníka a konstatoval, že napadené usnesení bylo řádně a podrobně odůvodněno.
Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. Nt 250/2002 Ústavní soud zjistil, že dne 22. 10. 2002 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání proti stěžovatelům a spoluobviněnému L. K. Společně se měli dopustit trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 TrZ, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ. Trestní stíhání bylo na základě usnesení policejního orgánu ze dne 9. 1. 2003, ze dne 28. 3. 2003 a ze dne 21. 4. 2003 rozšířeno o další skutky. Za vinu jim bylo kladeno, že v období od listopadu 2001 do konce září 2002, celkem ve třiceti případech, odebrali zboží nebo si nechali provést služby bez jejich přímé úhrady, pronajímali si osobní automobil, u konkrétních mobilních operátorů odebrali různé typy mobilních telefonů, vše s úmyslem ani v budoucnu neuhradit. Část zboží prodali dalším subjektům a získané prostředky si ponechali pro vlastní potřebu. Tímto jednáním měli způsobit nebo se pokusili způsobit škodu na cizím majetku ve výši okolo 11 000 000,-- Kč. V období od 22. 7. 2003 do 22. 8. 2003 bylo stěžovatelům, spoluobviněnému L. K. a jejich obhájcům umožněno prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění dokazování podle §166 odst. 1 TrŘ.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, zjištěním, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání (§42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po zvážení obsahu napadených rozhodnutí a prostudování spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nt 250/2002, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Po posouzení předložených argumentů Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatelů jsou v odůvodnění napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány v souladu s §134 odst. 2 TrŘ, ve spojení s §67 a §71 odst. 4, 6 TrŘ. Napadená usnesení obsahují konkrétní skutečnosti (zejména obava z možného opakování trestné činnosti, pro kterou jsou stěžovatelé stíháni, rozsah a doba, po kterou páchali trestnou činnost, jež pro ně byla výrazným zdrojem příjmů) odůvodňující trvání vazby podle §67 písm. c) TrŘ, z nichž vyplývá hrozba zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního stíhání propuštěním stěžovatelů na svobodu (viz str. 4 usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 11 Nt 530/2003). Proto nelze za dané situace, s poukazem na shora uvedené, odmítnout přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o přítomnosti konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. c) TrŘ a hrozba zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního stíhání při propuštění stěžovatelů na svobodu.
Napadená usnesení, zejména usnesení státního zástupce KSZ v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 2 KZv 46/2002, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 11 Nt 530/2003, rovněž obsahují řadu důvodů (rozsah trestné činnosti, další rozšíření trestního stíhání a z toho vyplývající výslechy dalších svědků a poškozených), pro které nebylo možno trestní stíhání v prodloužené lhůtě ukončit. Napadená rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat.
Rovněž neobstojí námitka stěžovatelů uvedená v podání ze dne 23. 10. 2003, kterým rozšířili ústavní stížnost ze dne 18. 7. 2003, spočívající v tom, že Krajský soud v Hradci Králové a Vrchní soud v Praze při rozhodování o trvání vazby po podání obžaloby opomenuly existenci právního názoru Ústavního soudu o tom, že k prodloužení vazby v přípravném řízení se vyžaduje splnění dvou shora zmíněných kumulativně daných podmínek - trvání alespoň jednoho z vazebních důvodů podle §67 TrŘ a existující možnost zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení, resp. trestního stíhání.
V obecné rovině je nutno konstatovat, že po podání obžaloby se změní předsoudní stadium trestního řízení, kam spadá přípravné řízení, na soudní stadium trestního řízení a vazba v přípravném řízení se mění na vazbu před soudem. Proto musí soudce podle ustanovení §71 odst. 5 TrŘ rozhodnout do 30 dnů ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba, zda se obviněný ponechává ve vazbě, nebo zda se propouští z vazby na svobodu.
Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti poukázali na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezu sp. zn. IV. ÚS 757/2000, pak nelze než konstatovat, že argumentace obsažená ve zmíněném nálezu na projednávaný případ nedopadá, neboť se týká prodloužení vazby v přípravném řízení, tj. v předsoudním stadiu trestního řízení, kdy je nutné na rozhodnutí o prodloužení vazby obviněného aplikovat ustanovení §71 odst. 4, 6 TrŘ, a splnit shora zmíněné kumulativně dané podmínky (trvání alespoň jednoho z vazebních důvodů podle §67 TrŘ a existující možnost zmaření nebo podstatného ztížení dosažení účelu trestního stíhání). V projednávaném případě se však jednalo o rozhodování obecných soudů o trvání vazby stěžovatelů po podání obžaloby, tj. v soudním stadiu trestního řízení. V tomto stadiu soud zkoumá pouze trvání vazebních důvodů podle §67 TrŘ a z trestního řádu nevyplývají žádné další podmínky, které musí být splněny pro rozhodnutí soudu o ponechání obviněného ve vazbě po podání obžaloby, tzn. že po podání obžaloby nelze na rozhodnutí soudu o ponechání obviněného ve vazbě aplikovat ustanovení §71 odst. 4, 6 TrŘ, jako je tomu v přípravném řízení. Z tohoto důvodu napadená usnesení nemohla vyvolat stav popsaný v uvedeném nálezu Ústavního soudu. V postupu krajského a vrchního soudu ani v napadených usnesení nelze tedy shledávat porušení základních práv a svobod stěžovatelů.
V daném případě bylo při rozhodování o ponechání stěžovatelů ve vazbě postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, usnesení byla řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Nelze proto v uvedených usneseních, kterými nebylo stěžovatelům vyhověno, shledávat porušení zákonnosti jakožto formy trestního řízení a spravedlivosti trestního procesu. To, že bylo rozhodnuto způsobem, se kterým stěžovatelé nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti Vrchního soudu v Praze, Krajského a Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v daném případě konkrétně namítané porušení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2004 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu