ECLI:CZ:US:2004:1.US.39.04
sp. zn. I. ÚS 39/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného advokátem JUDr. J. P., proti rozhodnutí Krajského úřadu Královehradeckého kraje, odboru sociálních věcí, ze dne 10. 12. 2003, č.j. SV/63738/24476/03/GA, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Městský úřad Dvůr Králové nad Labem, odbor školství, kultury a sociálních věcí (dále jen "orgán prvního stupně"), rozhodnutím ze dne 7. 10. 2003, č.j. ŠKS/19704-03/5897-03/bi, snížil stěžovateli J. V. (dále jen "stěžovatel") "dávku sociální péče a ve výroku uvedl: dávka sociální péče v mimořádných případech - žadatel nesplňuje podmínky sociální potřebnosti formou opakovaného příspěvku ve výši 1927,-- Kč" s účinností od 1. 9. 2003 do doby trvání podmínek. Orgán prvního stupně v odůvodnění uvedl, že stěžovatel, jemuž je poskytována uvedená dávka, byl při podání žádosti upozorněn, že je nutné pro výplatu dávky požádat o příspěvek na bydlení. Stěžovatel nesplnil oznamovací povinnost, která mu ze zákona vyplývá a dávku sociální péče pobíral v jiné výši, než která mu náležela.
Krajský úřad Královehradeckého kraje, odbor sociálních věcí (dále jen "odvolací orgán"), rozhodnutím ze dne 10. 12. 2003, č.j. SV/63738/24476/03/GA, zamítl stěžovatelovo odvolání a uvedené rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Odvolací orgán v prvé řadě poukázal na ustanovení §8a odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 482/1991 Sb."), podle něhož občanu, který nesplňuje podmínky pro poskytování dávek sociální péče podle tohoto zákona a jemuž hrozí vážná újma na zdraví, může být poskytnuta v nezbytném rozsahu pomoc, a to formou věcné nebo peněžité dávky. Jedná se o dávku fakultativní a je na uvážení správního orgánu, jakou výši dávky poskytne. Odvolací orgán dále uvedl, že stěžovateli, který je svobodný a ode dne 25. 7. 2001 je plně invalidní, nevznikl nárok na výplatu invalidního důchodu. O dávku sociální péče požádal u orgánu prvního stupně dne 8. 4. 2002 a rozhodnutím ze dne 18. 4. 2002 mu byla poskytnuta dávka sociální péče v mimořádných případech formou opakovaného příspěvku ve výši 2.469,-- Kč s účinností od 1. 4. 2002. Stěžovatel byl současně při podpisu žádosti o dávku sociální péče dne 8. 4. 2002 seznámen se sdělením, že se za jeho příjem, mimo jiné, považují dávky státní sociální podpory. Při žádosti o dávku sociální péče mu bylo doporučeno požádat o příspěvek na bydlení a jeho povinností bylo oznámit jeho výplatu, neboť dle ustanovení §106 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 100/1988 Sb.") je příjemce dávky sociální péče povinen písemně ohlásit příslušnému orgánu sociálního zabezpečení do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku sociální péče, její výši a výplatu nebo poskytování. Po zjištění skutečnosti, že stěžovatel pobírá dávku státní sociální podpory (příspěvek na bydlení ve výši 668,-- Kč), mu byla dávka sociální péče snížena.
Rozhodnutí Krajského úřadu Královehradeckého kraje, odboru sociálních věcí, ze dne 10. 12. 2003, č.j. SV/63738/24476/03/GA, napadl stěžovatel ústavní stížnosti, kterou na výzvu Ústavního soudu ještě doplnil. V ní zejména uvedl, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavní právo na hmotné zabezpečení dle čl. 30 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to i přesto, že se "choval přesně v souladu s pokyny úředníků městského úřadu" a požádal o příspěvek na bydlení. Proto mu byla dávka sociální péče v mimořádných případech snížena a navíc je mu vytýkáno, že nesplnil oznamovací povinnost. V důsledku toho je vyloučen z ústavního práva na hmotné zabezpečení a z práva na nezbytnou pomoc pro zajištění základních životních podmínek. Současně prý bylo porušeno stěžovatelovo právo na rovnost občanů a zákaz (poznámka: stěžovatel uvádí "základ") diskriminace "z důvodu jiného postavení občana" podle čl. 1 a čl. 3 Listiny. Stěžovatel za diskriminační "ve smyslu výkladu prováděném správními orgány" považuje ustanovení §1 odst. 3 písm. a) zákona č. 482/1991 Sb., neboť "invalidní občany - nepoživatele invalidního důchodu považuje za nerovnoprávné s invalidními občany - poživateli invalidního důchodu". Stěžovatel uvádí, že doslovný výklad jej vylučuje z okruhu občanů s nárokem na běžné dávky státní sociální podpory, neboť jej - jako neschopného konat práci - úřad práce odmítá evidovat (jako uchazeče o zaměstnání) a evidence na úřadu práce je podmínkou pro výplatu dávek státní sociální podpory, v daném případě doplatku do životního minima. Přestal prý proto formálně splňovat podmínky sociální potřebnosti, protože u nepoživatelů invalidního důchodu se vyžaduje evidence u úřadu práce. Tím se prý dostal do legislativní pasti, neboť jako plně invalidní nemá příjem, nemůže být evidován u úřadu práce a protože není evidován, nemá nárok na dávky státní sociální podpory. Stěžovatel dále uvádí, že na něj dopadá definice sociální potřebnosti uvedená v §1 zákona č. 482/1991 Sb. a naopak, že se jej netýká ustanovení §3 odst. 4 citovaného zákona, kterého se správní orgány "zřejmě dovolávají, ač to výslovně v rozhodnutí neudávají - splnění podmínky vedení v evidenci uchazečů zaměstnání". Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že termín poživatel invalidního důchodu musí být vykládán tak, že se vztahuje na všechny invalidní osoby. Stěžovatel se konečně domnívá, že Ústavní soud by měl postupem podle ustanovení §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jako "předběžnou otázku rozhodnout tu skutečnost, že stávající dikce §1 odst. 3 písm. a) zák. č. 482/1991 Sb. je diskriminační vůči ostatním invalidům - nepoživatelům invalidního důchodu a tuto část zákona zrušit s tím, že ´poživatel plného invalidního důchodu´ by měl být nahrazen pojmem ´Osoba plně invalidní´".
Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud vydal následující nález: rozhodnutím Krajského úřadu Královehradeckého kraje, odboru sociálních věcí, ze dne 10. 12. 2003, č.j. SV/63738/24476/03/GA, o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem, odbor školství, kultury a sociálních věcí, ze dne 7. 10. 2003, č.j. ŠKS/19704-03/5897-03/bi, bylo porušeno ústavní právo stěžovatele zakotvené v čl. 1 Listiny na rovnost občanů a v čl. 3 odst. 1 Listiny - zákaz diskriminace z důvodu jiného postavení a právo stěžovatele na přiměřené hmotné zabezpečení dle čl. 30 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí Krajského úřadu Královehradeckého kraje, odboru sociálních věcí, ze dne 10. 12. 2003, č.j. SV/63738/24476/03/GA, o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem, odbor školství, kultury a sociálních věcí, ze dne 7. 10. 2003, č.j. ŠKS/19704-03/5897-03/bi, se zrušuje. Krajskému úřadu Královehradeckého kraje se ukládá, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že rozhodnutím Krajského úřadu Královehradeckého kraje, odboru sociálních věcí, ze dne 10. 12. 2003, č.j. SV/63738/24476/03/GA, došlo k porušení jeho práva na rovnost občanů podle čl. 1 Listiny, zákazu diskriminace z důvodu jiného postavení podle čl. 3 odst. 1 Listiny, jakož i práva na přiměřené hmotné zabezpečení dle čl. 30 odst. 1 a odst. 2 Listiny.
Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.
V prvé řadě nelze přisvědčit stěžovatelově argumentaci dovolávající se porušení čl. 30 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Ze správního spisu je zřejmé, že Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 28. 11. 2001, č.j. 560 810 2313, zamítla stěžovatelovu žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §39 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel v rozhodném období posledních 10 roků počítaných před vznikem plné nebo částečné invalidity - tj. od 25. 7. 1991 do 24. 7. 2001, kdy získal pouze 1 rok a 294 dní pojištění - nesplnil dobu pojištění potřebnou pro nárok na plný nebo částečný invalidní důchod, která u pojištěnce ve věku nad 28 let činí 5 roků. Orgán prvního stupně proto za této situace postupoval v souladu s ustanovením §8a odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb. a na základě stěžovatelovy žádosti o poskytnutí dávky sociální péče ze dne 8. 4. 2002 (orgánu prvního stupně doručené dne 9. 4. 2002) rozhodnutím ze dne 18. 4. 2002, č.j. 203/2002 ŠKSV Bi, poskytl stěžovateli na pokrytí skutečných nákladů na domácnost a na zabezpečení nezbytně nutných nákladů na výživu a ostatní osobní potřeby fakultativní dávku sociální péče ve výši 2496,-- Kč. Teprve následně, a to po zjištění, že stěžovatel pobírá dávku státní sociální podpory (příspěvek na bydlení), tentýž orgán výše citovaným rozhodnutím ze dne 7. 10. 2003, č.j. ŠKS/19704-03/5897-03/bi, stěžovateli dávku sociální péče snížil a důvody, pro které tak učinil, dostatečně jasně v odůvodnění citovaného rozhodnutí uvedl a vysvětlil. Na této skutečnosti nic nemění stěžovatelovo tvrzení, že o příspěvek na bydlení požádal v souladu s pokyny úředníků městského úřadu, neboť v případě poskytnuté dávky státní sociální podpory se jedná o jeho příjem, který (jako příjemce dávky sociální péče) je v souladu s ustanovením §106 zákona č. 100/1998 Sb. povinen písemně ohlásit příslušnému orgánu sociální péče. Jedná se o skutečnost rozhodnou pro trvání nároku na dávku sociální péče, resp. - za dané situace - pro výši této dávky. Ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 10. 12. 2003, č.j. SV/63738/24476/03/GA, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a citované rozhodnutí orgánu prvního stupně potvrzeno, proto nelze považovat za rozhodnutí, který by bylo porušeno stěžovatelovo právo chráněné ustanovením čl. 30 odst. 1 a odst. 2 Listiny.
Právě tak nelze akceptovat stěžovatelovu námitku porušení ustanovení čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť v ústavní stížnosti uvedená argumentace stěžovatele týkající se tvrzeného porušení rovnosti a zákazu diskriminace v souvislosti s výkladem ustanovení §1 odst. 3 písm. a) zákona č. 482/1991 Sb. nemá vztah k souzené věci. Správní orgány, které v prvním i ve druhém stupni rozhodovaly ve věci dávky sociální péče, dostatečně zřetelně a přesvědčivě vysvětlily důvody, pro které došlo ke snížení uvedené dávky. Změnu ve výši vyplacené dávky sociální péče, o níž orgán prvního stupně rozhodnout v souladu se zákonem musel, nelze věcně ani procesně spojovat - ač se stěžovatel o to pokouši tvrzením, že se správní orgány "zřejmě dovolávají, ač to výslovně v rozhodnutí neudávají - splnění podmínky vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání" - s právní úpravou uvedenou v ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 482/1991 Sb. Ústavní soud proto konstatuje, že se ze strany stěžovatele jedná o námitku, která není věcná a tvrzené porušení ústavnosti nezakládá.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud - pro úplnost - reaguje i na podnět stěžovatele, podle něhož by měl postupem podle ustanovení §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zrušit část ustanovení §1 odst. 3 písm. a) zákona č. 482/1991 Sb. vyjádřenou slovy "poživatel plného invalidního důchodu", neboť uvedený text se v citovaném ustanovení vůbec nevyskytuje. Tento text je použit v ust. §1 odst. 5 písm. a) cit. zákona, který však v souzené věci vůbec uplatněn nebyl, na souzenou věc se nevztahuje a stěžovatel toto ustanovení se souzenou věci spojuje neorganicky a uměle. Nebyla-li uvedená část citovaného ustanovení v řízení před správními orgány vůbec uplatněna, nemohla proto ani založit skutečnost, jež by mohla být předmětem ústavní stížnosti. Vedle uvedeného (a navíc) Ústavní soud dodává, že i kdyby byl stěžovatel podal návrh na zrušení části ustanovení právního předpisu podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, šlo by o návrh toliko akcesorický, který by sdílel právní osudy předmětné odmítnuté ústavní stížnosti. Ústavní soud konečně připomíná, že se ve své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a pravomoc, a to především Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud proto ani nemůže - a to i za situace, kdy zruší část ustanovení právního předpisu, jeho jednotlivá ustanovení nebo právní předpis jako celek (poznámka: k čemuž v souzené věci nedošlo) - nahrazovat zrušenou právní úpravu úpravou novou (pozn.: podle stěžovatele by měla být slova "poživatel plného invalidního důchodu" nahrazena slovy "osoba plně invalidní") a vystupovat tak v pozici "pozitivního zákonodárce".
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu