ECLI:CZ:US:2004:1.US.395.03
sp. zn. I. ÚS 395/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele, společnosti S., s.r.o., zastoupeného JUDr. J. P., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 765/2002, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 29 Co 128/2002, a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. 8 C 48/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 765/2002, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 29 Co 128/2002, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. 8 C 48/99. Naposledy citovaným rozhodnutím byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení částky 627.824,- Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek byl Krajským soudem v Plzni napadeným rozhodnutím potvrzen a Nejvyšší soud poté dovolání stěžovatele odmítl.
Z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. 8 C 48/99, Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel-žalobce domáhal zaplacení uvedené částky s odůvodněním, že podle hospodářské smlouvy ze dne 1.7.1992 dodával žalovanému -městu Březnice - teplo. Následně s žalovaným uzavřel i smlouvy o nájmu technických zařízení kotelny 15, kotelny Drahenická, kotelny 21 a kotelny KD. Pro stanovení ceny tepla bylo rozhodujícím faktorem určení ceny výrobních zařízení. Při zahájení činnosti požádal žalobce žalovaného o stanovení vstupní ceny hmotného majetku strojního zařízení výroby a strojní části rozvodu tepelné energie k datu 31. 12. 1992 tak, aby mohl správně provést kalkulaci ceny tepla, která by odpovídala výměru Ministerstva financí ČR číslo 01/94. Žalovaný nechal pro tyto účely zpracovat znalecký posudek Ing. S. P.; ten pak předal žalobci, který z něj vycházel při kalkulaci ceny tepla. Přitom podle názoru žalobce stačilo získat účetní ceny zařízení z účetní evidence a tyto žalobci sdělit. Ing. P. stanovil hodnotu technologického zařízení kotelny č. 15 částkou 1.807.350,- Kč, skutečná cena však včetně topného kanálu prý činila 3.128.504,-Kč. Ing. P. stanovil i ceny dalších zařízení a také tyto se údajně lišily od skutečných účetních cen. V rámci šetření správnosti účtování cen energie Ministerstvem financí ČR bylo pak následně zjištěno, že skutečná cena technologického zařízení u kotelny č. 15 "jsou uvedené 3.128.504,-Kč". V důsledku toho měla být podle mínění stěžovatele účtována v roce 1994 u kotelny K 15 a u kotelny K 21 částka 416,66 Kč za 1 GJ místo 378,49 Kč. V důsledku - dle stěžovatele - nesprávně dodaných podkladů pro stanovení správné kalkulace ceny tepla kalkuloval žalobce v letech 1994 a 1995 cenu nižší o 627.824,- Kč u kotelny K 15 a u kotelny K 21.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval, že se žalobou domáhal zaplacení částky ve výši Kč 627.824, - s příslušenstvím, která představuje škodu, která mu prý vznikla jednáním vedlejšího účastníka-města Březnice, a to "nedodržením závazného postupu tvorby ceny dodávky tepelné energie do bytových a nebytových vnitřních prostor domů uzavřeného topného systému kotelny K 15 v Březnici, dle zákona č. 526/1990 Sb. o cenách, vyhlášky č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon o cenách, doplněný podrobným komentářem k cenovým předpisům, vydaným v Cenovém věstníku MF ČR č. 14/1993 a cenovým výměrem MF ČR č. 22/16/1993 a pro posuzovaný rok 1994 doplněný cenovým výměrem MF ČR č. 01/1994". Porušení výše citovaných základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že soud 1. stupně nechal jako důkaz vypracovat znalecký posudek Ing. J. C., DrSc., avšak v dalším řízení před obecnými soudy byl prý tento důkaz opomenut, aniž by bylo toto opomenutí jakýmkoli způsobem odůvodněno; to prý platí i o dalším důkazu - t.j. o rozhodnutí MF čj. 16/20404/98/701. Stěžovatel dále tvrdí, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly s jeho právní argumentací a svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnily; rovněž se domnívá, že v souzené věci nastal "extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými", ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda tím, že vedlejší účastník město Příbram poskytlo údajně nesprávné údaje pro kalkulaci ceny za dodávku tepla, způsobilo stěžovateli škodu (konkrétně ušlý zisk).
Okresní soud v Příbrami k podstatě věci konstatoval, že výměrem Ministerstva financí ČR 1/94 bylo stanoveno, že položka zisku určeného na investice, realizovaného v roce 1994, nesmí v kalkulaci ceny tepelné energie pro domácnost překročit částku nejvýše 8 % vstupní ceny hmotného majetku strojního zařízení výroby a strojní části rozvodu tepelné energie ke dni 31.12.1992. Tento předpis sice stanoví závazný postup pro tvorbu ceny a při její kalkulaci, ale nestanoví, že by cena, tedy zisk dodavatele tepla nemohla být menší. Uvedeným přepisem je tedy dán pouze maximální zisk ve výši 8 %, ale žádný předpis přitom nenařizuje, aby na základě smluvního ujednání dodavatel neprodával teplo za nižší cenu, tzn. aby jeho zisk klesl pod uvedených 8 %.
Odvolací soud poté - ke shora uvedené stěžejní otázce - uvedl, že obchodní zákoník vychází obecně z principu náhrady pouze hmotné škody; ta má podobu buď škody skutečné, nebo ušlého zisku. V daném případě žalobce netvrdí, že škoda jemu způsobená má podobu skutečné škody, ale domáhá se ušlého zisku, tedy rozdílu mezi tím,čeho by žalobce (poškozený) při normálním běhu věcí (nebýt škodné události) dosáhl a čeho dosáhl skutečně. Jde tedy o předpokládané rozmnožení majetku poškozené strany, k němuž však nedošlo, údajně v důsledku škodné události. Ve smlouvě kupní, ani v jejím dodatku však není stanovena povinnost žalovaného k sdělení informací o vstupní ceně výrobních zařízení, která byla podstatná pro stanovení "věcně usměrňované ceny tepla". Nebyla tedy shledána ani odvolacím soudem protiprávnost, spočívající v porušení povinnosti žalovaného, vyplývající ze závazku z kupní smlouvy ve smyslu §373 obch. zákoníku. Odvolací soud se dále zabýval závěry soudu I. stupně ohledně tvrzení žalobce, že žalovaný nesplnil svoji povinnost dle občanského zákoníku. Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení §420 obč. zák. je přitom založena na současném splnění čtyř podmínek: 1. porušení právní povinnosti, 2. existence škody, 3. vztahu příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4. zavinění. V tomto směru dospěl odvolací soud k tomu, že závěr soudu I. stupně, konstatující, že neexistuje žádný obecně závazný předpis, který ukládá sdělit nájemci účetní cenu věci, je správný. Tato povinnost rozhodně nevyplývá z ustanovení §664 obč. zákoníku, kdy je pronajímatel povinen odevzdat nájemci předmět nájmu (se vším příslušenstvím, jež k tomu patří) ve stavu způsobilém ke smluvenému nebo obvyklému způsobu užívání; v tomto stavu jej také musí po celou dobu nájemního vztahu udržovat. Věc musí být odevzdána bez právních a faktických vad (srov. §499, §684 obč. zák.). Případné nesdělení účetní hodnoty kotelen tedy - i podle názoru odvolacího soudu - nemá žádný vliv na existenci a průběh vztahu, založeného nájemní smlouvou mezi žalobcem jako nájemcem a žalovaným jako pronajímatelem.
S uvedenými závěry se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost však v podstatě spočívá v pouhé polemice stěžovatele s uvedenými a řádně zdůvodněnými právními závěry soudů. Námitka stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný právní názor, leč to kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se jím garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany. Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je jednou ze základních povinností obecných soudů. Vzhledem ke zkoumanému případu proto nutno zdůraznit, že Ústavnímu soudu, který není obecným soudům nadřízen, není součástí ani vrcholem jejich soustavy, zásadně nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením či s jeho dílčími body neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy - jak stěžovatel správně uvádí v ústavní stížnosti - kdyby dospěl k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami obecných soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé. To však Ústavní soud v daném případě neshledal. V této souvislosti je nutno rovněž připomenout, že do autonomie interpretace jednoduchého práva Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou v principu samostatnou záležitostí soudů obecných.
K námitce údajně opomenutých důkazů lze odkázat na část odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Příbrami, který mj. uvedl, že rozhodnutím Ministerstva financí čj. 16/20404/98/701 ze dne 15.dubna 1998 bylo prokázáno, že toto ministerstvo zrušilo v plném rozsahu rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 21.ledna 1998 o zastavení obnoveného řízení s firmou S., s r.o., a v obnoveném řízení zrušilo v plném rozsahu pokutu ve výši 50.000,- Kč, uloženou firmě S., s.r.o., rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí okresní soud dovodil, že jediným spolehlivě zjištěným údajem o výši ceny hmotného majetku strojního zařízení je údaj o technologickém zařízení kotelny K 15, který je uveden v hospodářské smlouvě o převodu. Všechny ostatní údaje jsou nepřesné nebo pro daný účel nevyužitelné. Ceny stanovené soudním znalcem (míněno Ing. P.) nerekonstruují vstupní ceny, ale ceny zařízení ke dni 1.1.1993 včetně opotřebení. Odvolací orgán (Ministerstvo financí) konstatuje, že z existujících dostupných dokladů není možno přesně stanovit hodnotu strojního zařízení a strojní části rozvodu tepelné energie k 31.12.1992, které v roce 1994 měl účastník řízení v nájmu. Z těchto důvodů není možné jednoznačně určit ani výši zisku, kterou mohl žalobce zahrnout do svých kalkulací a proto Ministerstvo financí zrušilo pokutu ve výši 50.000,- Kč uloženou žalobci. Okresní soud dále konstatuje, že soudem stanovený znalec Ing. Jiří C., DrSc. vycházel ze stanoviska Ministerstva financí, pokud jde o hodnotu strojního zařízení kotelen a podle posudku tohoto znalce byl žalobce oprávněn fakturovat žalovanému za dodávky tepla a teplé užitkové vody za rok 1994 o 627.811,- Kč více oproti skutečně provedené fakturaci.
Podle přesvědčení Ústavního soudu však nelze z ústavněprávního hlediska obecným soudům vytýkat, že uvedený názor znalce pro právní závěry napadených rozhodnutí nepřevzaly. Je totiž zřejmé, že vzhledem ke shora vyložené podstatě věci je odůvodnění těchto rozhodnutí plně dostatečné (srov. zejména rozsudek odvolacího soudu str. 3 výše). Důkazy, jichž se stěžovatel dovolává, jednak opomenuty nebyly, jednak pro závěr přijatý obecnými soudy ani nešlo o důkazy stěžejní a proto se soudy o ně neopřely. Názor stěžovatele, že tak měly učinit, Ústavní soud nesdílí. Mohl-li totiž stěžovatel kalkulovat či účtovat cenu vyšší, neznamená to ještě, že by smluvní partner na takový návrh musel přistoupit; především však z pouhé možnosti, že by se tak mohlo stát, nelze bez dalšího automaticky vyvozovat, že došlo ke vzniku škody v důsledku porušení právní povinnosti, za kterou je odpovědný vedlejší účastník (město Březnice).
Nad rámec výše uvedených závěrů Ústavní soud připomíná, že pouhá polemika s řádně a přesvědčivě odůvodněným rozhodnutím obecného soudu, resp. odlišný právní názor stěžovatele či jeho právního zástupce, jak měl tento soud v řízení postupovat a hodnotit okolnosti konkrétního případu, samozřejmě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Konečně pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 765/2002, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, nutno uvést, že toto rozhodnutí sice nebylo odůvodněno - v souladu s tehdy platným a účinným ustanovením §243c odst. 2 o.s.ř, které Ústavní soud až následně svým nálezem ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (č. 153/2004 Sb.), zrušil - leč tato skutečnost sama o sobě (podle přesvědčení Ústavního soudu) nemůže vést k vyhovění ústavní stížnosti a zrušení takového rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vždy je totiž třeba zejména zkoumat, zda došlo k porušení základních práv stěžovatele v řízení před nalézacím a odvolacím soudem; pokud se tak nestalo - jako je tomu v daném případě - bylo by zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu projevem zcela formalistického přístupu a na věci samé by nemohlo nic změnit. Nejedná se tedy o pochybení, které by mělo zásadní vliv na ústavní regulérnost celého procesu; ostatně sám stěžovatel proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu nijak blíže neargumentuje. Ústavní soud byl v tomto směru rovněž veden principem minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, který ve své činnosti důsledně dodržuje.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu