ECLI:CZ:US:2004:1.US.398.03
sp. zn. I. ÚS 398/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. J. Š., zastoupené prof. JUDr. A. G., CSc., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 756/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 756/2003, kterým bylo ve věci žalobkyně v řízení o žalobě Městské části Praha 3 proti stěžovatelce (jako jedné ze žalovaných), odmítnuto jako opožděné dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 15 Co 295/2001. Tímto rozhodnutím potvrdil městský soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 8. 2000, sp. zn. 20 C 28/99, kterým soud prvního stupně určil, že žalobce je vlastníkem podzemních garáží, situovaných pod v rozhodnutí specifikovanou pozemkovou parcelou a dalšími nemovitostmi.
Stěžejní námitkou, na které je ústavní stížnost postavena, je odlišný právní názor stěžovatelky na lhůtu k podání dovolání v předmětné věci. Stěžovatelka uvedla, že nesdílí výklad provedený Nejvyšším soudem a zastává názor, že lhůta pro podání dovolání měla být v jejím případě dvouměsíční. V dané věci odvolací soud své shora uvedené rozhodnutí vydal po řízení vedeném podle o.s.ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 15 zákona č. 30/2000 Sb.). Nejvyšší soud pak postupoval podle bodu 17 části dvanácté hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., podle kterého se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle ust. §240 odst. 1 o.s.ř. bylo možno dovolání podat do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. V daném případě nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci 9. 1. 2002 a jelikož stěžovatelka dovolání předložila k poštovní přepravě až 12. 2. 2002, tedy po uplynutí jednoměsíční lhůty podle o.s.ř. v původním znění, uzavřel Nejvyšší soud, že bylo podáno opožděně, přičemž konstatoval, že jde o zákonnou lhůtu, kterou nelze prodloužit.
Podle názoru stěžovatelky výraz "projednána a rozhodnuta" v uvedených přechodných ustanoveních nemusí nutně znamenat, že celé řízení s úplně všemi jeho aspekty musí proběhnout podle právní úpravy, platné před citovanou novelou o.s.ř. Stěžovatelka se domnívá, že měla být - údajně v souladu s novelizovaným ust. §157 o.s.ř. - poučena o možnosti podat dovolání a rovněž o lhůtě k jeho podání. Zejména však nesdílí názor Nejvyššího soudu o nutnosti aplikovat občanský soudní řád ve znění před novelou v plném rozsahu; zásadou procesního práva je postupovat podle znění právního předpisu, účinného v době, kdy se koná procesní úkon. Shora uvedené body 15 a 17 přechodných ustanovení tak představují výjimku z principu, kterou je dle stěžovatelky nutno vykládat restriktivně. Ani princip právní jistoty podle jejího názoru nevyžaduje, aby se postupovalo podle staré právní úpravy ve všech směrech, pokud nová právní úprava zlepšuje postavení účastníka řízení, aniž se dotkla jiného účastníka. Stěžovatelka dále argumentovala názorem, že právní úprava přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým došlo k novelizaci o.s.ř., prý nebyla zcela jasná a předvídatelná a uzavřela, že podle ní ryze formalistickým výkladem těchto ustanovení došlo k porušení jejích shora uvedených ústavně zaručených práv, neboť obecné soudy včetně Nejvyššího soudu neaplikují o.s.ř. ve znění po novele ani tam, kde jeho použití může pouze prospět účastníkům řízení. Domnívala-li se v daném případě, že lhůta k podání dovolání je dvouměsíční, aniž byla soudem poučena o opaku, nemůže jí být podle jejího názoru přičteno k tíži, že Nejvyšší soud zaujal výklad odlišný.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úvodem možno i v tomto případě připomenout, že Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Co se týče podstaty ústavní stížnosti, lze konstatovat, že interpretaci a aplikaci přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován občanský soudní řád, provedenou Nejvyšším soudem lze považovat za ústavněkonformní. Právu jednotlivce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod totiž odpovídá povinnost soudu postupovat v řízení podle takových procesních právních předpisů, k jejichž aplikaci jej zavazuje zákon. Pokud by obecný soud aplikoval v příslušném řízení procesní předpisy ve znění, které se v daném řízení podle příslušného ustanovení neměly uplatnit, znamenal by takový postup nejen porušení kogentní normy jednoduchého práva, ale také porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. zejména nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 687/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 29, nález č. 27). Ve stejném rozhodnutí však Ústavní soud navíc výslovně připomněl, že "rovněž přípustnost dovolání se v případech, kdy je dovolání podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydanému po řízení provedeném podle předchozích právních předpisů, řídí o.s.ř. ve znění platném před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb.".
Názoru stěžovatelky, resp. jejího právního zástupce, že, zjednodušeně řečeno, není nutno či dokonce možno aplikovat o.s.ř. ve znění před citovanou novelou v plném rozsahu, proto nelze přiznat relevanci a to jak ve světle zkoumaného případu, tak z hlediska obecného. Nejvyšší soud nepochybil, jestliže předmětná zákonná ustanovení vyložil shora uvedeným způsobem. Ústavní stížnost tak - přes ústavněprávní argumentaci, kterou se právní zástupce stěžovatelky snaží podpořit svůj právní názor - spočívá v pouhé polemice s řádně zdůvodněným závěrem Nejvyššího soudu. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a napadené rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), které i z hlediska ochrany ústavnosti obstojí.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatelky, že odvolací soud pochybil, když ji nepoučil o možnosti podat dovolání a o lhůtě k jeho podání, resp. o tom, že v důsledku bodu 17 hlavy I. zákona č. 30/2000 Sb. se na stávající řízení a rozhodnutí vztahují dosavadní předpisy. Ústavní soud sice zastává názor, že obecné soudy mají ex lege povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech, přičemž tuto poučovací povinnost je nutné vztáhnout nejen na řízení dle části čtvrté hlavy první o. s. ř., ale též na řízení podle hlavy třetí téže části o. s. ř. Tato poučovací povinnost je přitom nezbytná tehdy, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek připouští, a když jinak nevznikají pochybnosti o tom, že do kategorie procesních práv účastníka řízení náleží zákonem přípustný další opravný prostředek. Připuštění dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. před citovanou novelou však bylo omezeno jednak existencí procesní aktivity účastníka řízení před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu, jednak - a to zejména - také stanoviskem odvolacího a dovolacího soudu. Ústavní soud přitom již dříve zastával názor, že do poučovací povinnosti nepatří podrobný návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku, ale jen pomoc k tomu, aby mohl vzhledem k okolnostem konkrétního případu zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit. Ústavní soud navíc připomíná, že procesní institut dovolání byl do právního řádu zaveden pouze jako projev svobodné vůle zákonodárce a není výrazem základního práva, garantovaného Listinou základních práv a svobod či jinými součástmi ústavního pořádku.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. František Duchoň, v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu