ECLI:CZ:US:2004:1.US.404.04
sp. zn. I. ÚS 404/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 22. 7. 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D., ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. N. B. N., zastoupené JUDr. V. K., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 21/2003 - 55, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 7. 2004 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívá, že v řízení před obecnými soudy bylo porušováno její základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Výše citovaným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2003, č. j. 59 Az 51/2003 - 35.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. K tomu konstatuje, že návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Dle ustanovení §72 odst. 3, odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
Přestože v obsahu ústavní stížnosti je tvrzeno, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována (ač neexistuje důvod pro takové tvrzení), Ústavní soud takové tvrzení odmítá. Z dotazu učiněného na Krajský soud v Plzni bylo zjištěno, že výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu (tj. poslední opravný prostředek k ochraně práva stěžovatelky) byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 21. 11. 2003. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti tedy počala běžet téhož dne a na jejím počátku nemění nic ani argument, že stěžovatelka byla o výše citovaném rozhodnutí informována až dne 4. 12. 2003. Z výše uvedeného je zřejmé, že zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplynula. Ústavní soud se pouze pozastavuje nad tím, že právní zástupce stěžovatelku neinformoval o této zákonné lhůtě k podání ústavní stížnosti, přestože bylo očividné, že podání je opožděné.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání (§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. 7. 2004
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj