ECLI:CZ:US:2004:1.US.412.04
sp. zn. I. ÚS 412/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. J. S., proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2004, č. j. 29 Odo 783/2003-247, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 8. července 2004, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. dubna 2003, č. j. 1 Cmo 48/2003-215, kterým vrchní soud jako soud odvolací potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2002 č. j. F 11191/2001, F 17812/2001, F 21067/2001, F 32756/2001, F 21623/2002, C 21276-190, jímž krajský soud jako soud prvního stupně rozhodl o výmazu stěžovatele jako jednatele společnosti E., s. r. o., v likvidaci, v obchodním rejstříku (a o zápisu způsobu jednání jménem společnosti). Stěžovatel namítá, bez další ústavněprávní argumentace, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod, neboť dovolací soud ani před ním rozhodující soud nalézací i soud odvolací neposkytly jeho právům náležitou ochranu, v čemž spatřuje porušení čl. 90 a 95 Ústavy.
Stěžovatel napadá pouze právní závěr dovolacího soudu, v rozhodnutí učiněný, ohledně určení, zda mu byla v souladu se společenskou smlouvou doručena pozvánka na valnou hromadu společnosti E., v likvidaci, konanou dne 28. března 2001, přičemž namítá, že běh lhůt nelze počítat tak, jak to učinil Nejvyšší soud i soudy rozhodující ve věci před ním, tedy ode dne rozhodného pro počátek lhůty zpětně, neboť takový postup ust. §122 odst. 1 neumožňuje.
Nejvyšší soud se k podané stížnosti věcně nevyjádřil, pouze odkázal na odůvodnění svého stížností napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.
Z obsahu napadeného rozhodnutí i odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá závěr Nejvyššího soudu o tom, že jestliže lhůta stanovená podle dnů nenásleduje po dni rozhodném pro její počátek, jak je tomu např. v ustanovení §181 odst. 2 obch. zák. (srov. text "představenstvo svolá mimořádnou valnou hromadu tak, aby se konala nejpozději do čtyřiceti dnů ode dne, kdy mu došla žádost o její svolání"), ale tomuto dnu předchází, musí se tato lhůta počítat od rozhodného dne zpětně. Určuje-li tedy společenská smlouva společnosti s ručením omezeným (navrhovatelky v řízení), že pozvánka na valnou hromadu musí být doručena alespoň dvacet dnů před jejím konáním, je rozhodným dnem pro počítání lhůty den konání valné hromady. Tento den se do dvacetidenní lhůty nezapočítává. Prvním započítávaným dnem je proto 27. března 2001 a posledním dnem lhůty je 8. březen 2001. Byla-li tedy pozvánka na valnou hromadu doručena stěžovateli 8. března 2001, byla doručena v souladu se společenskou smlouvou.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší.
Ústavní soud do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje zpravidla jen tehdy, jestliže tyto nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem její hlavy páté. Ústavní soud má za to, že nedošlo k porušení žádného ze základních práv stěžovatele - jeho návrhem (dovoláním) se soud zabýval v řízení, které stěžovatel z hlediska procesního nezpochybnil, přičemž pouhá skutečnost, že obecné soudy včetně soudu dovolacího vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá oprávněný důvod k ústavní stížnosti, zejména neuvádí-li stěžovatel na podporu svých tvrzení jinou argumentaci, než kterou uvedl v dovolání a se kterou se dovolací soud dle názoru soudu Ústavního řádně a ústavně konformně vypořádal.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel mimo nesouhlas s právními závěry obecného soudu neuvedl nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2004
JUDr. Vojen Güttler v. r.
předseda senátu