ECLI:CZ:US:2004:1.US.418.03
sp. zn. I. ÚS 418/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. J. a V. J., zastoupených JUDr. J. L., advokátkou , proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, čj. 30 Cdo 575/2003 - 162, za účasti J. K., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, čj. 30 Cdo 575/2003 - 162, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, jako soudu odvolacího, ze dne 8. 6. 2000, čj. 10 Co 1143/99 - 114. Tímto rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 9. 1999, čj. 13 C 327/98 - 80, kterým určil, že kupní smlouva, uzavřená dne 24. 8. 1987 formou notářského zápisu pod číslem N 743/87 a NZ 721/87 mezi žalobcem J. K. a žalovanými J. J. a V. J. (stěžovateli v řízení před Ústavním soudem), registrovaná Státním notářstvím Plzeň - město dne 8. 10. 1987 pod č. Reg. I. 676/87, je neplatná a zamítl žalobu, kterou bylo požadováno, aby třetí žalovaný (V. D. I. S.), byl povinen vyklidit dům v Plzni, Koterovská.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že s J. K. uzavřeli dne 24. 8. 1987, na tehdejším Státním notářství Plzeň - město, kupní smlouvu na obytný dům v Plzni, Koterovská ul., se stavební parcelou. Účastníci smlouvy potvrdili, že kupní cena byla zaplacena před sepsáním smlouvy. Po uzavření kupní smlouvy J. K. požadoval po stěžovatelích další plnění, která nebyla sjednána. Proto stěžovatelé nabídli nemovitost ke koupi tehdejšímu nájemci, v. d. i. S. P., se kterým uzavřeli kupní smlouvu v prosinci 1988.
Podle stěžovatelů J. K. trpí vadou sluchu, má ztíženou vyjadřovací schopnost, ale tento nedostatek byl vždy schopen kompenzovat náhradními dorozumívacími prostředky. Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 7. 9. 1999, čj. 13 C 327/98 - 80, určil, že shora označená kupní smlouva je neplatná a zamítl návrh J. K. na vyklizení nemovitosti. Podle stěžovatelů se okresní soud nevypořádal s provedenými důkazy a některé opomenul, nebyl schopen výsledky dokazování uvést do vzájemných souvislostí a své rozhodnutí založil výhradně na závěrech znaleckého posudku znalce doc. MUDr. J. H., CSc., který je v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Stěžovatelé zpochybnili hodnověrnost znaleckého posudku tím, že znalec nebyl přímým svědkem jednání na státním notářství, neměl k dispozici přímé důkazy o způsobu provedení právního úkonu a při posuzování vycházel z informací popsaných účastníkem, jehož zájmem bylo určení neplatnosti právního úkonu. Odvolací soud navázal na chyby soudu prvního stupně a tyto ještě prohloubil.
Dovolací soud, podle stěžovatelů, nevzal v úvahu, že došlo ke změně občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"). Jejich dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl pro opožděnost a svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že v posuzovaném případě neměl odvolací soud povinnost poskytnout účastníkům poučení o možnosti podat dovolání, neboť taková povinnost v žádném ustanovení procesního předpisu tehdy stanovena nebyla. Podle názoru stěžovatelů dovolací soud zjednodušil otázku zákonné povinnosti odvolacího soudu poskytovat účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, neboť v době, kdy odvolací soud rozhodoval, již nepochybně věděl o připravovaných změnách OSŘ, které nabyly účinnosti od 1. 1. 2001 a musel předpokládat, že pro účastníky, kteří nejsou zastoupeni advokátem, bude obtížné orientovat se v přechodných ustanoveních nového předpisu. Postavení stěžovatelů bylo dále ztíženo tím, že odvolací soud jim doručil rozsudek (po jejich opakované výzvě) až 10 měsíců od vynesení rozsudku, tj. už v době novely OSŘ, kterou se významně změnily podmínky pro podání dovolání.
I když jsou stěžovatelé zastoupeni v řízení před Ústavním soudem advokátem, neuvedli v ústavní stížnosti, které jejich konkrétní základní právo nebo svoboda byly postupem soudů v řízení porušeny. Z konkrétních námitek stěžovatelů však jednoznačně vyplývá, že stěžovatelé namítají porušení jejich základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud poté přezkoumal formální náležitosti návrhu stěžovatelů a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé, oprávněni k jejímu podání, byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud Plzeň - město uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Jeho rozsudek obsahuje všechny náležitosti podle ustanovení §157 OSŘ. V rozsudku je uvedeno, které skutečnosti má za prokázány, o které skutečnosti opřel svá skutková zjištění, i jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Proto argumentace stěžovatelů o tom, že se nevypořádal se všemi podstatnými důkazy, není pravdivá. K hodnověrnosti znaleckého posudku doc. MUDr. J. H., CSc., uvedl, že shledal tento posudek věrohodným, neboť byl v souladu s dalšími důkazy, zejména s výpovědí svědka prof. MUDr. M. K., a odpovídá i osobní zkušenosti soudce při jednání se žalovaným. V této souvislosti odkázal na protokoly o jednání ze dne 9. 2. 1999 a ze dne 16. 3. 1999. K tvrzení stěžovatelů o opožděném doručení rozsudku odvolacího soudu uvedl, že mu nebylo známo, že advokát stěžovatelů JUDr. J. N. je již nezastupuje, neboť tuto skutečnost soudu nesdělil, a proto byl rozsudek doručen tomuto právnímu zástupci. Stěžovatelům byl rozsudek doručen až poté, co se soud dne 9. 3. 2001 o této skutečnosti dozvěděl.
Krajský soud v Plzni se ve vyjádření k ústavní stížnosti odvolal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že podle jeho názoru nebyla napadeným rozhodnutím porušena základní práva stěžovatelů.
Nejvyšší soud ČR se ve svém vyjádření rovněž odvolal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že stěžovateli uváděné výtky považuje na neodůvodněné.
Vedlejší účastník J. K., zastoupený advokátem JUDr. J. V., ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Jestliže bylo dovolání podáno opožděně a bylo z tohoto důvodu odmítnuto, má se za to, že podáno vůbec nebylo. Tuto situaci je podle vedlejšího účastníka nutno posuzovat tak, že stěžovatelé dovolání vůbec nepodali a tím ani nevyčerpali, ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Proto by ústavní stížnost měla být odmítnuta. Dále namítl, že z obsahu samotné stížnosti není patrné, které základní právo stěžovatelů mělo být postupem soudů porušeno. Stěžovatelé zdůrazňují nesprávné hodnocení provedených důkazů, nevypořádání se s důkazy, nesprávnost znaleckých posudků a nesprávnost poučení. Podle vedlejšího účastníka tyto skutečnosti nejsou důvodem k podání ústavní stížnosti. Pro stěžovatele by vyhovění žalobě nemělo žádný praktický význam, neboť nemovitost mezitím prodali, takže ji ani nemuseli vydávat. Závěrem zdůraznil, že stěžovatelé při podání dovolání nedodrželi ani lhůtu, která by svědčila ve prospěch jejich stanoviska o povinnosti poučení soudem, tedy lhůtu dvouměsíční.
Z rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 7. 9. 1999, čj. 13 C 327/98 -80, Ústavní soud zjistil, že jím bylo určeno, že kupní smlouva, uzavřená dne 24. 8. 1987 formou notářského zápisu pod číslem N 743/87 a NZ 721/87 mezi žalobcem J. K. a žalovanými, tj. stěžovatelem J. J. a stěžovatelkou V. J., registrovaná Státním notářstvím Plzeň - město dne 8. 10. 1987 pod č. Reg I. 676/87, je neplatná. Dále byla zamítnuta žaloba, kterou žalobce požadoval, aby třetí žalovaný (V. D. I. S.) vyklidil dům v Plzni, Koterovská, na stavební parcele. Okresní soud provedl celou řadu důkazů, včetně dvou znaleckých posudků z oboru psychiatrie, z nichž vyplynul v podstatě shodný závěr, že žalobce J. K. je zdravotně postižen v důsledku dětské obrny v oblasti neurologické, v oblasti sluchu a řeči. Dále je postižena i jeho psychika, což se projevuje úzkostně depresivním stavem a neurasthenickými rysy. Schopnost žalobce vnímat projednávání věcí, soustředit se na průběh jednání a včas reagovat na projednávané záležitosti, byla, vzhledem ke zdravotnímu postižení, i v době sepisu smlouvy podstatně snížena natolik, že bez pomoci další osoby byla prakticky vyloučena. Oba znalci se shodli na tom, že u žalobce nejsou dány podmínky pro zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům. Avšak pokud jde o podpis smlouvy, v daném prostředí a za daných okolností nebyl žalobce schopen dostatečně posoudit závažnost tohoto úkonu a nebyl k němu způsobilý. Komunikativní schopnost žalobce s okolím je zabezpečena, pokud je v klidu a může odezírat. Pokud jde o schopnost myšlení, konkrétně posuzování obsahu listin, toho je žalobce schopen, pokud je v klidu a má dostatek času. Do stavu rozrušení se uvede za neobvyklých situací a v neobvyklém prostředí, což se právě týkalo i sepisu smlouvy na notářství.
Po posouzení všech provedených důkazů a okolností, při nichž byla smlouva uzavřena, dospěl okresní soud k závěru, že žalobce kupní smlouvu uzavřel v přechodné duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, neboť v důsledku rozrušení a emoční lability nebyla zachována jeho rozeznávací schopnost. Na základě výpovědí účastníků řízení, svědků i znaleckých posudků, soud považoval za nepochybné, že jednání před notářstvím probíhalo za okolností pro žalobce značně nepříznivých, takže za těchto podmínek nebyl schopen posoudit obsah písemně zpracované kupní smlouvy. Žalobce byl při podpisu kupní smlouvy, v důsledku svého zdravotního omezení, v tak emočně labilním stavu, že nebyl schopen posoudit obsah této listiny, takže se podle §38 odst. 2 a §40a ObčZ jedná o absolutně neplatný právní úkon.
Z výše označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni bylo zjištěno, že rozsudek okresního soudu v napadené části potvrdil, odvolání třetího žalovaného odmítl a rozhodl o nákladech řízení. Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu okresní soud shromáždil důkazy v rozsahu plně postačujícím pro právní posouzení věci, všechny důkazy, zejména znalecké posudky znalců prof. K. a doc. H., včetně jejich výpovědí před soudem, pečlivě hodnotil a dospěl i ke správnému právnímu závěru, pokud rozhodl o neplatnosti kupní smlouvy. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že v předmětném řízení je dána věcná legitimace účastníků řízení a zároveň i naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah je či není, neboť žalobce, i když se cítí být vlastníkem předmětné nemovitosti, v katastru nemovitostí zapsán není, má tedy naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Odvolací soud se dále podrobně zabýval posouzením okolností, za nichž byla sepsána kupní smlouva před státním notářstvím, i posouzením všech důkazů k tomu provedených a na základě toho uzavřel, že rozhodnutí okresního soudu je věcně správné a v souladu se zákonem.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, čj. 30 Cdo 575/2003 - 162, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto pro opožděnost. V souladu s novelou OSŘ, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., bylo v řízení nutno postupovat podle znění OSŘ před novelou, neboť odvolací soud rozhodoval rovněž ještě před účinností této novely. Podle této předchozí úpravy mohl účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. V předmětné věci rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 17. 4. 2001, lhůta k dovolání tak uplynula dne 17. 5. 2001. Jestliže stěžovatelé podali dovolání až dne 15. 8. 2001, učinili tak výrazně po uplynutí stanovené dovolací lhůty. Skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo poučení o možnosti dovolání, nemá pro učiněný závěr o opožděnosti dovolání praktický význam.
Po posouzení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že soudy obou stupňů nevycházely ze skutečného stavu věci, neboť neprovedly jimi navrhované důkazy a provedené důkazy nesprávně posoudily.
K námitkám stěžovatelů k provádění důkazů, jejich hodnocení, nepřipuštění důkazů a vyvozování právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod, i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti obecných soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů při rozhodování těchto soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného (podústavního) práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla hodnocení důkazů podle §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu rozhodovat o tom, které důkazy mají být provedeny, ani "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Zasahovat do dokazování prováděného obecnými soudy přísluší Ústavnímu soudu pouze za situace, kdy by byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu dochází zpravidla tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V přezkoumávané věci žádná takováto porušení zjištěna nebyla.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před obecnými soudy a dospěl k závěru, že nebyla porušena základní práva stěžovatelů uvedená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé se v podstatě domáhali doplnění dalších důkazů a na jejich základě přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy, i právních závěrů z tohoto dokazování vyplývajících. Tím staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu nepřísluší.
Okresní soud provedl celou řadu důkazů, na základě jejich volného zhodnocení dospěl k právním závěrům, které řádně odůvodnil. Odvolací soud přezkoumal, v plném rozsahu, rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo, posoudil i rozsah provedených důkazů a jejich hodnocení a ve svém právním závěru se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně.
Ústavní soud neshledal protiústavním ani postup Nejvyššího soudu ČR, který o dovolání stěžovatelů rozhodl zcela v souladu s přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb. Své námitky o tom, že posuzování přechodných ustanovení novely OSŘ ze strany soudů je nejednotné a existují o něm pochybnosti, stěžovatelé ničím nedoložili a navíc je třeba k těmto námitkám stěžovatelů poznamenat, že jejich dovolání bylo k Nejvyššímu soudu ČR podáno v tak dlouhém časovém odstupu od právní moci napadeného rozsudku, že by nebyla dodržena ani novou úpravou stanovená dvouměsíční lhůta k jeho podání.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu