ECLI:CZ:US:2004:1.US.420.03
sp. zn. I. ÚS 420/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. června 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. I. S., zastoupeného JUDr. J. F., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 63 T 3/2002, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 5 To 70/02, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 398/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění před účinností novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., dále jen "zákon o Ústavním soudu") a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavnímu soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a)] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, §148 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona a ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1,3 trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let.
Uvedených trestných činů se měl dopustit tak, že jako předseda představenstva společnosti N. a. s. podal dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za období březen 1996, ve kterém změnil daňovou povinnost společnosti N. a. s. vůči státu ve výši 70.873.075 Kč a nárokoval u státu nadměrný odpočet daně ve výši 14.401 Kč, ačkoliv řádným přiznáním k dani z přidané hodnoty za březen 1996 vědomě zhojil své předchozí pochybení, když v přiznání k dani z přidané hodnoty za období únor 1996 nárokoval u státu vrácení nadměrného odpočtu daně ve výši 71.361.693 Kč, jestliže do daně zaplacené na vstupu zahrnul částku 71.361.693 Kč, ačkoliv věděl, že k uskutečnění zdanitelného plnění ve výši 1.350.500.000 Kč (koupě rozhlasového střediska Pankrác) nikdy nedošlo a nárok na tento odpočet daně společnosti N. a. s. nevznikl. Dále od října 1995 do ledna 1996 jako jednatel společnosti N. s. r. o. uzavřel s několika poškozenými, klienty Č. b. a. s., smlouvy o tom, že jejich vklady budou převedeny na účet společnosti N. s. r. o., která měla u Č. b. a. s. nesplacený úvěr, s tím, že jim společnost N. s. r. o. vyplatí finanční hotovost odpovídající výši převedeného vkladu, ačkoliv stěžovatel v okamžiku podpisu smluv věděl, že je společnost N. s. r. o. v platební neschopnosti a nebude schopna peníze ve smluvené lhůtě poškozeným vyplatit. Tím měl stěžovatel od blíže specifikovaných poškozených vylákat finanční prostředky v celkové částce 3.413.434 Kč, kterou použil na splacení úvěru.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a v celém výroku o trestu. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců a současně stěžovatele zprostil obžaloby za jednání, jímž měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky ve stádiu pokusu.
Nejvyšší soud ČR posoudil napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími, resp. rozsudkem Vrchního soudu v Praze, byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, 2 a 4 a čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, trestný čin, za který byl pravomocně odsouzen, nespáchal a námitky týkající se nedostatku subjektivní stránky trestného činu zůstaly v trestním řízení nevyslyšeny. Klienty Č. b. a. s. údajně stěžovatel před uzavřením smluv neznal, neměl a ani nemohl mít z takto uzavřených smluv jakýkoliv prospěch. Stěžovatel se rovněž domnívá, že nebyl prokázán jeho úmysl někoho poškodit nebo uvést v omyl, čímž soudy porušily čl. 40 odst. 2 Listiny.
Za další pochybení Městského soudu v Praze označil stěžovatel "osobní" přístup soudkyně JUDr. P. A. k výslechu svědka Ing. A. V., CSc. Navíc stěžovatel namítl, že tato soudkyně měla být z rozhodování vyloučena, což stěžovatel namítal již v dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, neboť je manželkou redaktora Českého rozhlasu, který byl v rozhodné době na kauze Českého rozhlasu nesporně zainteresován. Tím mělo podle stěžovatele rovněž dojít k zásahu do jeho základních práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
S ohledem na to stěžovatel výslovně navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 5 To 70/02.
K výzvě Ústavního soudu reagovaly na podanou ústavní stížnost ostatní účastníci řízení. Předsedkyně senátu 63 T Městského soudu v Praze uvedla, že soud dal stěžovateli a obhajobě dostatečný prostor pro návrhy a vyjádření. Z protokolu na č. l. 818 spisu je zřejmé, že obhájce až v průběhu hlavního líčení (ačkoliv tak mohl učinit již v přípravném řízení) navrhl výslech dalších pěti svědků, z nichž všichni byli předvoláni. Pokud jde o výslech svědka M. M., který se k hlavnímu líčení osobně nedostavil a zaslal soudu jen písemné vyjádření, podepsané před notářem, vypořádal se soud v odůvodnění rozsudku s tím, proč pokládá jeho osobní výslech za nadbytečný a nepotřebný. Pokud jde o výslech svědka ing. Vašíčka, brojila podle účastníka řízení obhajoba proti přečtení jeho obžaloby, jež byla na tohoto svědka podána, a také s touto námitkou se soud vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku. Jde-li o námitku podjatosti soudkyně, odkázala ve svém vyjádření předsedkyně senátu na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu ČR, v nichž tyto soudy shledaly tuto námitku jako neopodstatněnou a bez jakéhokoliv konkrétního podkladu.
Předseda senátu 5 To Vrchního soudu v Praze především upozornil na to, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v odvolání a vrchní soud na ně reagoval v napadeném rozhodnutí, v němž se vypořádal se všemi okolnostmi, které mají vliv na otázku viny a trestu. V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud ČR se ve lhůtě určené Ústavním soudem k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu projednání a posouzení ústavní stížnosti, má povinnost zkoumat, zda zde nejsou důvody, pro které nelze ústavní stížnost projednat. V daném případě Ústavní soud zjistil, že stížnost byla podána včas a stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud se však v daném případě musel vypořádat se skutečností, že ač stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, o nichž bylo před podáním ústavní stížnosti rozhodnuto, a jež v ústavní stížnosti zmiňuje, navrhl Ústavnímu soudu výslovně ke zrušení toliko rozsudek Vrchního soudu v Praze, tedy rozhodnutí odvolacího soudu. Přitom proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které bylo posouzeno jako přípustné a Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí kvazimeritorně přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Za takové situace je třeba trvat na tom, aby stěžovatel ústavní stížností brojil také proti rozhodnutí o posledním prostředku, který mu zákon k ochraně práva poskytoval, tedy proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a nikoliv pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, na které rozhodnutí o dovolání navazovalo.
Ústavní soud proto hodnotil, zda takovou ústavní stížnost připustit, přičemž ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena vs. Česká republika, stížnost č. 57567/00) dospěl k následujícímu závěru. Za situace, kdy stěžovatel sice navrhl Ústavnímu soudu v petitu ústavní stížnosti ke zrušení toliko rozhodnutí odvolacího soudu, přestože ve skutečnosti podal proti tomuto rozhodnutí dovolání, o němž kvazimeritorně rozhodl Nejvyšší soud ČR, přičemž v záhlaví ústavní stížnosti uvedl, že ji směřuje i proti rozhodnutí o dovolání, bylo by formalistickým přístupem takovou ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítnout. Vzhledem k tomu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako přípustnou s tím, že stěžovatel brojí proti všem předcházejícím rozhodnutím ve své věci.
Po provedeném řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již učinily obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a z hledisek běžné zákonnosti.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.
V daném případě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval námitky, které již uplatnil v předcházejících opravných prostředcích a jimiž se již obecné soudy zabývaly. Ústavní soud se s ohledem na shora uvedený rozsah přezkumné činnosti proto zabýval toliko tím, zda se obecné soudy nedopustily v dané věci libovůle, tj. zda skutkový stav zjištěný soudy koresponduje s právními závěry a zda je jejich vzájemná koincidence soudy přesvědčivě zdůvodněna.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na nedostatek subjektivní stránky trestného činu podvodu, má Ústavní soud za to, že touto otázkou se jak nalézací soud, tak soud odvolací zabývaly v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečným způsobem. Rovněž tak se obecné soudy vypořádaly s další námitkou stěžovatele, totiž skutečností, že soudu postačovalo pouze písemné vyjádření svědka M. M. a že další jeho svědecká výpověď by byla s ohledem na provedené důkazy redundantní. Za takové situace nelze obecným soudům vytýkat pochybení v důkazním řízení či v hodnocení důkazů, jež by v konečném důsledku svědčilo o libovůli, a tedy i zásahu do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud se rovněž ztotožňuje a argumentací Nejvyššího soudu ČR stran posouzení důvodů vyloučení předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, když námitky stěžovatele dosvědčující případnou podjatost (příbuzenský poměr k zaměstnanci Českého rozhlasu) jsou vedeny pouze v obecné rovině a jedná se o skutečnosti, které nesvědčí o bezprostředním vztahu k účastníkům či předmětu řízení.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu