ECLI:CZ:US:2004:1.US.423.02
sp. zn. I. ÚS 423/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. července 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti J. R. S, d. a o., spol. s. r. o., právně zastoupené JUDr. I. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2002, č. j. 30 Ca 69/2000-32, proti rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 3. 12. 1999, č. j. 7178-0101-01/99 a proti rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 22. 10. 1999, č. j. TR 1677/98/R-1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka žádala zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými jí byla v celním řízení uložena pokuta ve výši 300.000,- Kč za celní delikt spočívající v nezákonném dovozu zboží, s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 90 a 95 Ústavy ČR. Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti vyžadované zákonem a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona).
Stěžovatelka tvrdila, že rozsudek krajského soudu byl vydán v rozporu s ústavně stanoveným postupem a je projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vykročil z mezí ústavně stanoveného postupu a porušil i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Soud se nevypořádal s tím, že celní ředitelství nevypořádalo námitku, že celní úřad nesprávně zjistil skutkový stav. Odůvodnění rozsudku v části, v níž se zabývá komisionářskou smlouvou je nepřesvědčivé a nesrozumitelné, protože soud konstatuje, že smlouva nebyla provedena jako důkaz a zároveň konstatuje, že se jí "žalobce zabýval v rozsahu tvrzení žalobce", avšak k provedení a zhodnocení tohoto důkazu nedošlo. Proto nelze zjistit, jakými úvahami se soud řídil. Stěžovatelce nebylo umožněno prokázat všechny skutečnosti, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Výrok celního úřadu nedostatečně konkretizuje označení zboží a neuvádí, kdy mělo dojít k jeho dokonání a nelze z něj jednoznačně dovodit, kterou povinnost stěžovatelka porušila. Celní řízení bylo zatíženo i nesprávným právním posouzením, protože dovoz zboží nepodléhal povinnosti podat písemné celní prohlášení, jelikož mělo být aplikováno ust. §164 vyhl. č. 93/1993 Sb., v tehdy platném znění.
Z rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 22. 10. 1999 (TR 1677/98/R-1) vyplývá, že stěžovatelce byla udělena pokuta ve výši 300.000,- Kč, protože dne 7. 10. 1996, při dopravě zboží (tahač SPZ: SV 38 ST) přes státní hranici je nepřihlásila, nepředložila spolu s doklady, které se k němu vztahují nejbližšímu pohraničnímu celnímu úřadu, následně toto zboží nepředložila příslušnému celnímu úřadu a nepředložila je k provedení celního řízení, tedy zboží nezákonně dovezla. Celní úřad na základě faktury, dokladu CMR, místního šetření a výslechů jednatelky stěžovatelky a zaměstnanců řidičů stěžovatelky zjistil, že stěžovatelka k podnikatelské činnosti spočívající v přepravě zboží používala dopravní prostředky evidované v zahraničí, aniž podala písemné celní prohlášení. Stěžovatelka se rovněž bránila opakovanému postihu tím, že uložením pokuty za první případ nezákonného dovozu jsou následující protiprávní jednání konzumována. Celní úřad konstatoval, že stěžovatelka nemohla svoji povinnost splnit jinak, než podáním písemného celního prohlášení, protože výjimka se vztahuje na dopravní prostředky dovezené do ČR používané osobami vykonávajícími svou činnost v zahraničí. Komisionářská smlouva podle úřadu nezakládala nárok na propuštění zboží do režimu dočasného užití s úplným osvobozením od cla. Celní úřad v závěru upozornil na objektivní charakter celního deliktu, kde ke vzniku odpovědnosti není třeba zavinění a konstatoval, že každý případ dovozu je samostatným skutkem.
Z rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 3. 12. 1999 (č.j. 7178-0101-01/99), kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozhodnutí celního úřadu vyplývá, že ředitelství rozhodnutí úřadu potvrdilo jako správné, protože neshledalo odvolací námitky důvodnými. Ředitelství přezkoumalo napadené rozhodnutí v celém rozsahu a především upozornilo, že podstata pokutovaného deliktu leží v nepředložení zboží celnímu úřadu, bez ohledu na vlastnická práva ke zboží a konstatovalo, že ze spisového materiálu, ani z podání stěžovatelky není patrno, že by tuto povinnost splnila. Po podrobném vypořádání procesních námitek ředitelství upozornilo, že ani obsah komisionářské smlouvy neumožňuje dospět k závěru, že zboží bylo dovezeno a užíváno osobou vykonávající svou činnost v zahraničí, protože ze smlouvy vyplývá, že stěžovatelka provádí přepravní služby vlastním jménem, tj. zboží dovezla stěžovatelka, z čehož navíc vyplývá nemožnost naplnění další možné podmínky zakládající osvobození od cla, totiž že používala zboží dovezené jinou osobou. Veškeré možnosti podávat ústní celní prohlášení byly ředitelstvím systematickým výkladem postupně vyloučeny. Ředitelství rovněž vypořádalo námitku překážky věci zahájené s tím, že ačkoli ve dvou řízeních byl použit stejný důkaz, jejich předmětem byl dovoz odlišného zboží - tahače, resp. návěsu. K námitce neprovedení navrženého důkazu - výslechu stěžovatelky ředitelství konstatovalo, že stěžovatelka se nedostavila k výslechu, k němuž byla řádně obeslána a byla účastna pouze svojí právní zástupkyní Toto jednání s přihlédnutím k jinak široké procesní možnosti k uplatnění svých práv, označilo za účelové s cílem vyvolat průtahy, když navíc nebylo ani uvedeno, k jaké skutečnosti chtěla vypovídat a v čem spatřuje nezbytnost svého výslechu. Proto ředitelství dospělo k závěru, že úřadu nelze vytýkat, že k výslechu stěžovatelky nepřistoupil.
Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2002 (30 Ca 69/2000-32) vyplývá, že rozhodnutí celního ředitelství napadla stěžovatelka žalobou, která byla jako nedůvodná zamítnuta. Krajský soud považoval v předmětné věci za podstatné, zda se stěžovatelka dopustila celního deliktu. Konstatoval, že celní zákon (§§80 odst. 1, 81 odst. 1, 293 písm. a), 298) jasně a přesně stanoví pravidla přechodu zboží přes státní hranici. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla schopna doložit písemné celní prohlášení, odpovědnost za delikt by nenastala pouze pokud by stěžovatelka nebyla povinna písemné prohlášení podat. Soud konstatoval, že takové okolnosti nenastaly, protože stěžovatelka nebyla osobou vykonávající svou činnost v zahraničí a osoby, které zboží použily, neměly vyžadované zmocnění (§§20-24 a §§161-167 prováděcí vyhlášky k celnímu zákonu a §§163 písm. a) a §164 odst. 1 vyhlášky o osvobození od cla). Soud uzavřel, že stěžovatelka byla povinna podat písemné celní prohlášení. Namítané procesní vady nepovažoval soud, vzhledem k podstatě deliktu, kterou spatřoval v nepředložení potřebných dokladů celnímu úřadu, za relevantní. Soud neakceptoval námitku nedostatečné konkrétnosti výroku celního úřadu. Označení tahače SPZ považoval za dostatečné a neztotožnil se ani s tím, že odůvodnění rozhodnutí celního ředitelství je neuspořádané, neucelené a zavádějící a konstatoval, že ředitelství jasně popsalo jakým způsobem se stěžovatelka dopustila celního deliktu, která zákonná ustanovení byla porušena, stejně jako popsalo úvahy vedoucí k vydání svého rozhodnutí. K dalším namítaným procesním vadám soud nepřihlížel, protože je kvalifikoval jako vady, které nemohly mít vliv na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí (§250i o. s. ř.). Soud se ztotožnil se závěrem ředitelství, že nebyla narušena totožnost skutku. Soud rovněž dospěl k závěru, že není dána překážka věci zahájené, protože v případě tahačů a návěsů jde o individuální zboží.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Brně, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J. Š. odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí K výzvě se k ústavní stížnosti podrobně vyjádřilo i Celní ředitelství Brno, které navrhlo její zamítnutí, pro neprokázání tvrzeného porušení Listiny a Ústavy.
Ústavní soud, u nějž v průběhu projednávání stížnosti došlo, z důvodu skončení funkce a změny složení senátu k výměně soudce zpravodaje, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Do činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud zasáhne pouze tehdy, byla-li jejich zásahem porušena stěžovatelčina základní práva a svobody, chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že bylo v rozporu s hmotným a procesním právem shledáno, že se dopustila celního deliktu. Stěžovatelka tvrdila, že nemusela podávat písemné celní prohlášení a celní úřad, stejně jako ředitelství se v její věci dopustily celé řady procesních pochybení, která nenapravil ani soud. Avšak z napadených rozhodnutí je podle Ústavního soudu zcela zřejmé, jaké věci se týkají, na základě jakých skutečností byl učiněn závěr o spáchání celního deliktu a plně přezkoumatelné jsou i úvahy, které vedly k vydání těchto rozhodnutí. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě nepřináší žádnou konkrétní a relevantní ústavně právní argumentaci, pouze znovu reprodukuje argumenty již jednou uvedené v rámci opravných prostředků proti rozhodnutím správních orgánů. Se všemi se řádně vypořádalo jak celní ředitelství, tak krajský soud v řízení o správní žalobě. Jedinou výjimkou je tvrzení stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obecného soudu vzhledem k jeho nepřesvědčivosti a nesrozumitelnosti. Formulace použitá krajským soudem je obtížně srozumitelná, ovšem v kontextu, po odstranění písařské chyby, je její význam zřejmý. Z odůvodnění rozhodnutí Celního ředitelství Brno je zřejmé, proč správní orgán navržený důkaz komisionářskou smlouvou neakceptoval, jako důkaz vyvracející existenci odpovědnosti stěžovatelky za celní delikt.
Nelze dospět k závěru, že orgány veřejné moci při aplikaci podústavních právních norem vykročily z mezí ústavnosti, nebo že napadená rozhodnutí jsou výsledkem libovůle při aplikaci právních norem. Stejně tak nelze dospět k závěru, že by stěžovatelka byla omezena ve svých ústavně garantovaných možnostech k uplatnění svých práv. Ústavní soud s ohledem na průběh obou řízení, neshledal v procesu před správními orgány ani před krajským soudem porušení základních lidských práv a svobod tvrzené stěžovatelkou. Stejně tak Ústavní soud nezjistil ani porušení jiných základních práv a svobod.
Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 20. července 2004
JUDr. František Duchoň, v. r .
předseda senátu