ECLI:CZ:US:2004:1.US.451.02
sp. zn. I. ÚS 451/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 5. 2001, čj. 2 C 79/2001 - 25, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2001, čj. 22 Co 1623/2001 - 43, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 2002, čj. 33 Odo 6/2002 - 57, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrh na zrušení ustanovení §222 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., pokud jde o slova: "jako kdyby k podání odvolání nedošlo, to neplatí u rozsudku, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné a nebo že není", se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud"), ve sporu o úhradu úroků z prodlení s plněním peněžitého závazku, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni M. Š. částku 46 980,-- Kč a náklady řízení ve výši 13 655,-- Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") byl rozsudek okresního soudu potvrzen a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele zamítl a uložil mu povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení.
Zároveň stěžovatel podal návrh na zrušení části ustanovení §222 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., v platném znění (občanský soudní řád, dále jen "OSŘ"), pokud jde o slova: "jako kdyby k podání odvolání nedošlo, to neplatí u rozsudku, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné a nebo že není." Toto ustanovení, podle jeho názoru, porušuje princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny, a je proto protiústavní.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s právními závěry obecných soudů všech stupňů, týkajícími se výkladu prodlení jako hmotněprávního institutu. Za zásadní otázku považuje, zda v situaci, kdy je podáno odvolání a je řádně pokračováno v odvolacím řízení, plyne dlužníkovi lhůta k plnění, resp. jeho prodlení, je-li následně odvolání vzato zpět. Podle názoru stěžovatele závěr dovolacího soudu, podle kterého lhůta k plnění, stanovená rozsudkem okresního soudu, plyne dlužníkovi i v průběhu odvolacího řízení, je-li odvolání později vzato zpět, staví určitou skupinu účastníků občanskoprávního řízení do nerovného postavení.
Stěžovatel tvrdí, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR (dále též "dovolací soud") bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny a čl. 95 Ústavy ČR. Postulátu, zakotvenému v čl. 1 Listiny, neodpovídá současné znění §222 odst. 1 OSŘ. Podle stěžovatele nemůže být činěn rozdíl mezi postavením odvolatele, který vezme zpět své odvolání a tím, kdo trvá na meritorním projednání věci. Pokud by byl takovýto rozdíl činěn, nikdo z odvolatelů by nevzal své odvolání zpět, protože by mu hrozil takovýto tvrdý a ničím neodůvodnitelný postih. Institut zpětvzetí odvolání by se tak stal fakticky zbytečným. Při takovéto konstrukci prodlení stěžovatele vzniklo už v době, kdy věc byla předložena odvolacímu soudu. Řádným průběhem u odvolacího soudu bylo jeho prodlení prodlužováno bez jeho možnosti tuto skutečnost jakkoliv ovlivnit.
Ze spisu sp. zn. 2 C 79/2001 Okresního soudu v Jindřichově Hradci Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu ze dne 31. 5. 2001 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni M. Š., jeho bývalé manželce, částku 46 980,-- Kč a nahradit jí náklady řízení. V uvedené věci se žalobkyně domáhala zaplacení zmíněné částky s odůvodněním, že se jedná o úrok z prodlení, týkající se zaplacení částky 411 897,50 Kč. Tuto částku měl totiž stěžovatel zaplatit žalobkyni do 60 dnů od právní moci rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 10. 1998, čj. 2 C 936/95 - 132, kterým mu tato povinnost byla uložena. Okresní soud žalobě vyhověl poté, co vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 10. 1998, čj. 2 C 936/95 - 132, o vypořádání společného jmění stěžovatele a jeho bývalé manželky (žalobkyně), byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 411 897,50 Kč. Uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, které vzal zpět dne 10. 8. 1999. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, usnesením z téhož dne, čj. 8 Co 117/99 - 182, odvolací řízení zastavil. Toto usnesení nabylo právní moci dne 9. 9. 1999. V důsledku ustanovení §222 odst. 1 OSŘ, platného do 31. 12. 2000, nabyl zmíněný rozsudek okresního soudu právní moci dne 15. 12. 1998 a od tohoto data začala stěžovateli běžet šedesátidenní lhůta k plnění, která uplynula dne 14. 2. 1999, takže od tohoto data byl stěžovatel v prodlení se zaplacením přisouzené částky. Okresní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatel měl právo využít dostupné opravné prostředky, ovšem musel si být vědom zákonných důsledků spojených se zpětvzetím odvolání. Tyto důsledky vyplývají z ustanovení §222 odst. 1 OSŘ, podle něhož pokud odvolatel vezme odvolání zpět, právní moc napadeného rozhodnutí nastane, jako kdyby k podání odvolání nedošlo. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá žádný vliv na účinky napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně.
Rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci tak nabyl právní moci dne 15. 12. 1998 a výrok rozhodnutí tohoto rozsudku o vypořádání SJM se stal závazným pro účastníky řízení jak po formální, tak po materiální stránce. Pokud jde o vykonatelnost, stal se rozsudek soudu prvního stupně vykonatelným poté, kdy uplynula lhůta k plnění, která byla v rozsudku stanovena. Lhůta k plnění běží podle §160 OSŘ zásadně od právní moci rozsudku. Stěžovatel tedy měl podle názoru okresního soudu zaplatit žalobkyni částku 411 897,50 Kč do 13. 2. 1999 a náklady řízení ve výši 38 580,-- Kč do 18. 12. 1998. Vzhledem k tomu, že tak stěžovatel ve stanovených lhůtách neučinil, dostal se do prodlení, neboť povinnost zaplatit částky podle pravomocného a vykonatelného rozsudku nesplnil řádně a včas (§517 odst. 1 ObčZ). Navíc před podáním žaloby byl stěžovatel vyzván žalobkyní k úhradě úroků z prodlení dobrovolně. Na základě uvedených skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení odpovídá zákonným ustanovením a není v rozporu ani s dobrými mravy podle §3 odst. 1 ObčZ.
Z výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo zjištěno, že krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a úplná, odkázal na ně a vyšel z nich při právním hodnocení věci, které se podle odvolacího soudu opírá zejména o ustanovení §222 odst. 1 OSŘ, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., jak správně dovodil okresní soud. Odvolací soud, s ohledem na odvolací námitky, doplnil právní hodnocení věci okresního soudu. Uvedl, že pokud v daném případě byla doba splnění ve smyslu hmotněprávní splatnosti pohledávky určena rozsudkem ze dne 16. 10. 1998, je zřejmé, že nastal stav, kdy "splývá" hmotněprávní lhůta s lhůtou procesní, tedy lhůtou, jejímž uplynutím jsou splněny formální zákonné podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí. V prodlení se dlužník ocitá tehdy, když svůj dluh nesplní řádně a včas, tedy v době splatnosti pohledávky. Uplynutím doby splatnosti vzniká věřiteli oprávnění "právo vykonat" ve smyslu jeho uplatnění v rámci příslušného nalézacího řízení u soudu, jestliže nedojde k dobrovolnému plnění. Hmotněprávní doba plnění byla v daném případě určena pravomocným rozsudkem. Není důležité, kdy bylo možno vyznačit na napadený rozsudek právní moc a kdy se tedy stal tento rozsudek, z procesního hlediska, vykonatelným. Soud nemá možnost zabývat se důvody, proč ke zpětvzetí odvolání došlo, a tudíž výkladově posunovat hranici počátku prodlení podle toho, z jakých důvodů bere odvolatel odvolání zpět. Jestliže v daném případě stěžovatel vzal své odvolání zpět, nabyl rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 10. 1998, čj. 2 C 936/95 - 132, právní moci uplynutím patnáctidenní lhůty od doručení ve smyslu §204 odst. 1 OSŘ, tedy dne 15. 12. 1998. Od tohoto dne začaly stěžovateli plynout hmotněprávní lhůty k plnění, které nedodržel. Žalobkyně proto důvodně na stěžovateli požadovala úroky z prodlení. Vzhledem k výše uvedenému není uplatnění nároku žalobkyně ani v rozporu s dobrými mravy, neboť uplatňuje pouze ty nároky, na které měla právo. K tíži žalobkyně nemůže jít, že stěžovatel si až v odvolacím řízení uvědomil přijatelnost napadeného rozsudku.
Z výše označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele bylo zamítnuto a byla mu uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení. V odůvodnění dovolací soud uvedl, že podáním odvolání stěžovatel využil práva, která mu zákon dává, avšak vedle uplatnění dispoziční zásady spojuje zákon s uvedenými úkony účastníka i další důsledky. Důsledkem zpětvzetí odvolání je nejen ukončení odvolacího řízení, ale i negace suspenzivních účinků odvolání. Podle ustanovení §222 odst. 1 OSŘ, je-li odvolání vzato zpět, nabývá odvoláním napadené rozhodnutí právní moci v okamžiku, ke kterému by ji nabylo pro případ, že by odvolání vůbec nebylo podáno. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatel nesprávně směšuje počátek běhu lhůty ke splnění rozsudkem stanovené povinnosti s jeho vykonatelností. Podle §563 OSŘ doba splatnosti pohledávky může být určena rozhodnutím. Za okamžik, od něhož počínají běžet lhůty k plnění, stanovené předmětným rozsudkem okresního soudu, byl soudem, v souladu s ustanovením §160 OSŘ, stanoven den, kdy předmětný rozsudek nabyl právní moci. Naproti tomu vykonatelnost rozsudku, jímž byla uložena povinnost k plnění, nastává až uplynutím lhůty k plnění. Z toho vyplývá, že vykonatelnost předmětného rozsudku není podmínkou počátku běhu lhůty k plnění, jak se stěžovatel domnívá. Vykonatelnost nemá pro posouzení věci žádný význam, ale představuje vlastnost rozhodnutí spočívající v tom, že není-li povinnost v něm uložená splněna dobrovolně, může být vykonána donucením orgánem státní moci. V předmětné věci se žalobkyně nedomáhá nuceného splnění soudním rozhodnutím stanovené povinnosti, ale zaplacení úroků z prodlení, jako důsledku nevčasného splnění povinnosti uložené rozsudkem. Rozhodující je tedy stanovení okamžiku, kdy se stěžovatel ocitl v prodlení s plněním své povinnosti. Okamžik vykonatelnosti rozsudku je z tohoto pohledu irelevantní.
Dovolací soud označil jako bezdůvodné námitky stěžovatele, podle kterých neměl v průběhu odvolacího řízení možnost ovlivnit délku prodlení se splněním dluhu a že je činěn neodůvodněný rozdíl mezi odvolatelem, jenž vezme své odvolání zpět, a odvolatelem pokračujícím v řízení do rozhodnutí odvolacího soudu. Bylo plně na vůli stěžovatele, zda se podrobí rozsudku soudu prvního stupně či zda se bude domáhat jeho přezkumu v odvolacím řízení. V důsledku odvolání stěžovatele byly, do data rozhodnutí odvolacího soudu, suspendovány účinky rozsudku okresního soudu. Zcela na vůli stěžovatele, při vědomosti zákonných důsledků zpětvzetí odvolání, bylo nevyčkat rozhodnutí odvolacího soudu, vzít odvolání zpět a vyvolat tak důsledky, které s tímto úkonem zákon spojuje.
Dovolací soud přijal závěr, podle kterého lhůta plnění, stanovená rozsudkem soudu prvního stupně, plyne dlužníkovi i v průběhu odvolacího řízení, je-li odvolání později vzato zpět. V takovém případě se marným uplynutím lhůty k plnění odvolatel ocitne v prodlení, ačkoliv odvolání ještě nebylo vzato zpět. Dovolací soud dále dovodil, že ocitl-li se stěžovatel v prodlení s plněním svých povinností a žalobkyně po něm v souladu se zákonem požadovala úroky z prodlení, není její požadavek v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 ObčZ.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s výkladem příslušných ustanovení občanského zákoníku a s právními závěry obecných soudů. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které uplatnil již ve svém odvolání i v dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Napadá výklad obecného práva v rozsudcích soudů, který je však výhradní doménou obecných soudů s Nejvyšším soudem ČR na vrcholu této soustavy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti a automaticky neznamená, že postup soudů byl neústavní.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů i Nejvyššího soudu ČR. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Obecné soudy všech stupňů provedly dokazování v potřebném rozsahu, podle zásady volného hodnocení důkazů dospěly k právním závěrům, které jsou v souladu s obecným právem a které řádně a zcela přesvědčivě odůvodnily. Nedošlo tedy k porušení ani čl. 1 ani čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ani čl. 95 Ústavy ČR.
Ústavní soud se zcela ztotožnil s výkladem ustanovení §222 odst. 1 OSŘ tak, jak jej provedly obecné soudy. Pokud stěžovatel využil svého práva disponovat s řízením tím, že nejprve podal odvolání a poté je vzal zpět, měl zároveň zvážit důsledky zpětvzetí svého odvolání, které jsou jednoznačně stanoveny v §222 odst. 1 OSŘ. Ze skutečnosti, že stěžovatel tyto důsledky dostatečně nezvážil a podle toho nepostupoval, nelze vyvodit porušení principu rovnosti zakotveného v čl. 1 Listiny ani neústavnost ustanovení §222 odst. 1 OSŘ.
Podle ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle názoru stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení §222 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. (OSŘ), pokud jde o slova "jako kdyby k podání odvolání nedošlo, to neplatí u rozsudku, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné a nebo že není". Svůj návrh odůvodnil tím, že toto ustanovení porušuje princip rovnosti postavení účastníků založením fikce ... "jako kdyby k podání odvolání nedošlo...".
Z ustanovení §74 vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Proto je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný, podle judikatury Ústavního soudu, i zmíněný akcesorický návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Navíc stěžovatel navrhl zrušení 222 odst. 1 OSŘ v platném znění, a nikoli ve znění, které bylo aplikováno v jeho případě, tj. ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl, stejně jako návrh na zrušení části ustanovení §222 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. (OSŘ), neboť se jedná o návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu